Dračí nevěsta:
Recenze na Podporujeme české autory.
Tak tohle je jasná fantasy. S mágy, krásnými dívkami, jednorožci, statečným drakobijcem a zrůdným drakem, který má zálusk na zmíněné panny. A nebo ne? Každý zná nesmrtelný příběh o Bajajovi, který je jen jednou z mnoha modifikací drakobijeckých příběhů. Ale co když to všechno proběhlo trochu jinak?
Jsem ráda, že jsem ho nakonec dopsala. Vím, že není dokonalý, mám několik krásných kritik, které jsem si vzala k srdci a jsem za ně vděčná. Ale rozhodla jsem se, že zatím ten příběh nechám tak. Takhle jsem ho vyprávěla v roce 2014... Jestli se k němu ještě někdy vrátím, možná ho budu vyprávět jinak. (Bylo by fajn, kdyby jo, protože to bude znamenat, že jsem se něco naučila...)
Ale přes všechny jeho mouchy ho považuji za v globále celkem zdařilý text, který prostě musel být napsán, abych mohla jít dál.
Tak si ho užijte, jako já:
Legenda...
Ruuhlar se zhluboka nadechla.
Kat aby to…
Prsty křečovitě svírala područku svého vyvýšeného křesla
a neodvažovala se spustit zrak z toho tvora uprostřed trůnního sálu.
Vypadal tak… uvolněně?
Pobaveně!
Špičkou kovově lesklého ocasu lehounce bičoval mramorovou podlahu
a náramně si užíval její hrůzu.
Hrála o všechno.
Měl moc zničit celé její dílo – rozvrátit království, pole spálit na prach a
vystavit její lidi hladovění.
Už tak měla mnohé nepřátele. Muže, kterým se nezdálo vhodné, že se
chopila vlády po svém otci, aniž by se obtěžovala aspoň se provdat za
nějakou loutku.
Ruuhlar pomalu vydechla. Její protivník na ni potměšile hleděl
safírovýma očima s protáhlou zorničkou. Fascinoval ji. A děsil.
A ona neznala odpověď na jeho poslední hádanku, kdežto on všechny její
otázky zodpověděl bez velkého váhání.
Pomalu jí docházelo, že prohrála.
Dlaně měla ledové a v krku ji tlačily slzy. Teď už může udělat jen jediné
– zachovat si čest.
Vstala a i hrozivě krásný tvor před ní se vztyčil. Trůnní sál tonul
v mrazivém tichu. Dvořané se báli i dýchat.
Ruuhlar sňala zlatou obroučku ze svých vlasů a podržela ji před sebou.
Neodvažovala se zvednout oči od rukou, které proklínala za to, že se
nepřestávají třást.
Pak suše polkla a pokusila se promluvit svým obvyklým zvučným tónem.
Jenže hlas se jí zlomil. Přesto se opanovala a zkusila to znovu: „Jsi… jsi
vítěz. Mé království je tvé…“
Dav zašuměl zděšením a několik dam omdlelo.
Do trůnního sálu se vysokými okny prodralo slunce, odrazilo se na
naleštěných běloskvoucích dlaždicích a zalesklo se na stříbrném hřbetě
draka, který své vítězství bral jako naprosto samozřejmou věc.
Ruuhlar měla chuť odhodit korunku a okamžitě s křikem utéct!
Přesto se ovládla. Byla královna!
Sestoupila o jeden schůdek níže a pak pronesla o něco tišším, ale přesto
dostatečně se rozléhajícím hlasem: „Dovol mi však navrhnout ti obchod.“
Drak naklonil hlavu mírně ke straně a nepřestával ji pozorovat.
„Na místo svého království ti nabízím - “ Polkla a pak zašeptala: „Sebe…
1. Kapitola
„Do prdele práce!“ zavrčela Sanje.
Vytrvalý déšť letošního studeného jara podmáčel půdu a jeden ze
stařičkých, napůl zpráchnivělých kůlů ohrady to nevydržel. Nejspíš pak
stačilo, aby se její stračeny podrbaly o plot, a půl ohrady se zřítilo jako
domino.
Zamračené odpoledne hrozilo dalším deštěm a Sanjiny dřeváky klouzaly
na blátě, když spěchala k rozbořenému hrazení.
Tři krávy se netečně pásly v ohradě. Dvě ale chyběly a Sanje si vztekle
uvědomila, že je musí najít, než se setmí.
A večer v tomhle kalném dni přijde brzo.
„Do prdele práce…“ zopakovala si pro sebe a vydala se zahnat zbylé
krávy do chléva, než se i ony vydají na výlet.
Deštivé ráno.
Leontin, královská nevěsta, vstala ze svatebního lože, a zimomřivě
zachumlaná ve vlněném plédu přistoupila k oknu.
Venku je rušno. Válečná družina jejího manžela, kterého zná sotva pár
dní, vyjíždí z bran hradu. Kopyta duní na padacím mostě a on se
neobtěžuje ani ohlédnout…
Drápala se do kopce a vlhká tráva jí ujížděla pod nohama. Namáhavě
dýchala a hlavou jí táhly naštvané myšlenky.
„Co jsem komu udělala? Čím jsem si tohle zasloužila? Vždyť nechci nic
jiného, než klidný život. Obyčejný, klidný život, jako má třeba Safija…“
Sanjina nejstarší sestra se už před deseti lety vdala za kožešníka
v blízkém městečku. Teď měla pět dětí, služku, a každý týden si posílala
k Sanje pro čerstvá vajíčka.
„Proč mi naši nechali na krku tuhle ruinu a pět pitomých krav, co sakra
ani nedokážou zůstat v ohradě?! a proč vůbec museli umřít tak brzy?!“
Na hřebenu se ohlédla na statek s pobořenou ochrannou zdí, který se jaksi
stydlivě krčil na břehu malého rybníčku. Na něm si nevzrušeně rovnaly
peří Sanjiny sněhobílé husy.
Vzdychla, shrábla si za ucho tmavé vlasy uvolněné větrem, a vyrazila na
další cestu. U rozbořené ohrady rychle našla v blátě stopy a vydala se
podle nich.
Aspoň k něčemu je dobrý tohle zatracený počasí, pomyslela si odevzdaně
a přitáhla si vlňák.
„Pane, dorazil holub z paláce.“
„Skvělé, nějakou dobrou zprávu bych dneska uvítal.“ Král zasyčel
a ranhojič zamumlal omluvu. Pak obratnými prsty utáhl obvaz na
vladařově paži.
„Mám syna? Čti!“ král přijal od ranhojiče léčivý nápoj a natočil se
k poslovi. Prostorný stan nabízel aspoň trochu pohodlí, pokud se tomu
tak dalo říkat. Válečné tažení trvalo už dlouho. Až moc dlouho.
„Můj nejmilostivější pane, mám tu čest Ti oznámit, že ses stal otcem.
Dnes ráno Tvoje choť Leontin povila syna a dědice.“
„Vynikající. Hned odepiš… co se tak tváříš?“
„Pokračuje to.“
Král netrpělivě mávnul rukou a posel opět spustil: „A během dopoledne,
za vynaložení nemalého úsilí, dala Tvá choť život jeho mladšímu bratru,
dvojčeti. Chlapci i Tvá paní se dosud těší dobrému zdraví.“
Sanje pospíchala po širokém travnatém úbočí z kopce dolů a nepřestávala
sledovat stopy, které kravské paznehty vytlačily v rozměklé zemi. Vítr se
rozehnal nízkou jarní travou a připleskl jí režnou sukni ke štíhlým nohám.
Spíš ze zvyku si popotáhla vlňák blíž ke krku a rozhlédla se. Věděla, že
se blíží k potoku a doufala, že krávy nepřebrodily na druhou stranu.
Potěšilo ji, když jednu uviděla škubat mladé výhonky z černého bezu,
který rostl na břehu. Ušklíbla se pro sebe: „Já ti dám, ty jedna potvoro,
takhle mě honit po kopcích, jen kvůli tvému mlsnému jazyku!“
Zrychlila krok a sestoupila na široké dno údolí. Snažila se vyhýbat
loužím, které sem tam čvachtaly pod nohama, a blížila se k potoku, který
byl po deštích trochu rozvodněný. Cestou se ostražitě rozhlížela po druhé
krávě.
Upoutal ji záblesk zrzavé srsti tam, kde tušila brod. Podívala se tím
směrem pořádně a téměř se rozběhla. Ano, je tam její červenostrakatá
rohatá uprchlice.
Dojnice stála po kolena v proudu a pila.
„Ty krávo jedna, co tam děláš?!“ zanadávala Sanje a kravka zvedla hlavu,
když uslyšela známý hlas.
„Tak pojď, pojď ke mně! Nebuď blbá, ta voda je studená.“
Zvíře se opět sehnulo a nevzrušeně pilo dál.
„Nenuť mě tam chodit, ty potvoro! Za trest ti uřežu rohy, uvidíš!“
Žádná odpověď. Sanje se sehnula pro kámen a hodila ho nedaleko krávy
do proudu. Doufala, že ji tím přinutí vyjít z vody. Jenže stračena se lekla,
uskočila, proud jí podrazil nohy, klekla si a stálo ji dost sil se znovu
postavit.
Sanje se zajíkla. Nechtěla, aby se kráva utopila a uvědomila si, že nemá
jinou možnost, než pro ni dojít. S povzdechem skopla dřeváky, vlněný šál
pověsila na větev bezu a popadla první příhodný klacek, který jí na břehu
přišel pod ruku. Ušklíbla se, když ji na bosých chodidlech zastudila tráva
a mezi prsty projelo mazlavé bláto.
Ještě krok a dravá voda jí olízla kotníky. Sanje si lem sukně zastrkala za
opasek a klackem zkoušela místa před sebou ve vodě. Brodila se ke
čtyřnohé dezertérce, které kapalo od huby.
Už byla skoro u ní, když ve vrbovém houští výhružně zaševelil vítr
a smetl jí vlasy do očí. Snažila se udržet rovnováhu, zároveň si rychle
uvolnit výhled, a najednou prolétla vzduchem zlatá čára.
Sanje sebou trhla a div neupadla. Pár metrů od ní vybuchl gejzír vody a…
a rudé vody.
A kráva zmizela.
Tam kde před sekundou stála, nestálo nic.
Zato v divoce cákající vodě se sem tam mihlo kopyto nebo ocas a řeka
zlatě zářila, pěnila a postupně odhalovala hrozný výjev.
Jakési… zvíře rdousilo Sanjinu ubohou kravku. Velké zvíře. Větší, než
obecní plemenný býk a Sanje žádného většího tvora nikdy neviděla. Jeho
lesklý ocas bičoval hladinu, která se pomalu usazovala, jak sebou kráva
zmítala méně a méně.
On mi ji sežere! Napadlo dívku a vjel do ní strašný vztek.
„Vrať mi tu krávu, sakra!“ zaječela nerozumně, a mrskla po zlatavém
útočníkovi svůj klacek. Tvrdě to žuchlo, jak dřevo udeřilo do silného,
pružného těla dravce, ale nijak zvlášť mu ta rána neublížila. Upoutala
však jeho pozornost.
Zvedl mordu a pohlédl na Sanje jako na obtížný hmyz. Ten pohled se jí
propálil až do páteře. Byl tak arogantní a tak… nezvířecí. Zaujala ho,
takže okolo krku zardoušené krávy omotal ocas, aby mu neuplavala
a otočil se k dívce.
Sanje suše polkla a málem se rozkašlala.
Na potíže s dýcháním, však rychle zapomněla, když si uvědomila, že to…
ten dravec na ni zaměřil pozornost – a ona má úplně prázdné ruce.
„Do prdele práce!“ zamumlala suchými rty, a hrůza z přímého pohledu
do jeho očí jí proudila žilami, jako jed. Byla bezbranná a on se brodil
zvířenou ledovou vodou blíž. Při tom se pohyboval tak hladce
a elegantně, jako by se rozvodněná říčka nepokoušela strhnout s sebou
všechno, na co narazila – včetně jejich nohou.
Sanje zoufale bušilo srdce a hnalo jí na jazyk šílené věci. Vlastně ani
nevnímala, že je říká nahlas, dokud si nevšimla záblesku překvapení
v dravcově pohledu.
„Jestli si něco zkusíš, ty slizká potvoro, vyškrábu ti oči!“
Zastavil se.
„Vykuchám tě, jako králíka a tvoje srdce si dám k večeři!“
Z hloubi hrdla se mu vydralo nebezpečné zavrčení a přikrčil se ke skoku.
Sanje se rozklepala kolena a její děsem vypálený mozek vyplodil tu
nejšílenější výhrůžku: „Za tu krávu mi zaplatíš deset zlatek!“
Skočil.
Sanje padla do vody. Kolena si odřela o kamení a proud ji okamžitě začal
rvát za sukni, za nohy i za ruce a ona neměla čas si uvědomit, že někde
kus za ní vyšplíchla voda po doskoku nádherného tvora.
Prala se s víry a vlnami, snažila se postavit, ale sukně se jí pletla mezi
nohy, polykala vodu i svůj vlastní strach, na oči se jí lepily prameny
mokrých vlasů, a někde blízko zněl zlomyslný, arogantní smích.
Pak spíš tušila, než viděla, že se k ní opět blíží. Hrál si s ní, napadlo ji.
Jako kočka s myší. Zabrala nohama a vzepřela se divoce hučící vodě. On
se plavně zavlnil a najednou stál přímo u ní.
Celý příběh seženete např. zde:
Vydavatelství Kknihy
art9
palmknihy
Jsem ráda, že jsem ho nakonec dopsala. Vím, že není dokonalý, mám několik krásných kritik, které jsem si vzala k srdci a jsem za ně vděčná. Ale rozhodla jsem se, že zatím ten příběh nechám tak. Takhle jsem ho vyprávěla v roce 2014... Jestli se k němu ještě někdy vrátím, možná ho budu vyprávět jinak. (Bylo by fajn, kdyby jo, protože to bude znamenat, že jsem se něco naučila...)
Ale přes všechny jeho mouchy ho považuji za v globále celkem zdařilý text, který prostě musel být napsán, abych mohla jít dál.
Tak si ho užijte, jako já:
Legenda...
Ruuhlar se zhluboka nadechla.
Kat aby to…
Prsty křečovitě svírala područku svého vyvýšeného křesla
a neodvažovala se spustit zrak z toho tvora uprostřed trůnního sálu.
Vypadal tak… uvolněně?
Pobaveně!
Špičkou kovově lesklého ocasu lehounce bičoval mramorovou podlahu
a náramně si užíval její hrůzu.
Hrála o všechno.
Měl moc zničit celé její dílo – rozvrátit království, pole spálit na prach a
vystavit její lidi hladovění.
Už tak měla mnohé nepřátele. Muže, kterým se nezdálo vhodné, že se
chopila vlády po svém otci, aniž by se obtěžovala aspoň se provdat za
nějakou loutku.
Ruuhlar pomalu vydechla. Její protivník na ni potměšile hleděl
safírovýma očima s protáhlou zorničkou. Fascinoval ji. A děsil.
A ona neznala odpověď na jeho poslední hádanku, kdežto on všechny její
otázky zodpověděl bez velkého váhání.
Pomalu jí docházelo, že prohrála.
Dlaně měla ledové a v krku ji tlačily slzy. Teď už může udělat jen jediné
– zachovat si čest.
Vstala a i hrozivě krásný tvor před ní se vztyčil. Trůnní sál tonul
v mrazivém tichu. Dvořané se báli i dýchat.
Ruuhlar sňala zlatou obroučku ze svých vlasů a podržela ji před sebou.
Neodvažovala se zvednout oči od rukou, které proklínala za to, že se
nepřestávají třást.
Pak suše polkla a pokusila se promluvit svým obvyklým zvučným tónem.
Jenže hlas se jí zlomil. Přesto se opanovala a zkusila to znovu: „Jsi… jsi
vítěz. Mé království je tvé…“
Dav zašuměl zděšením a několik dam omdlelo.
Do trůnního sálu se vysokými okny prodralo slunce, odrazilo se na
naleštěných běloskvoucích dlaždicích a zalesklo se na stříbrném hřbetě
draka, který své vítězství bral jako naprosto samozřejmou věc.
Ruuhlar měla chuť odhodit korunku a okamžitě s křikem utéct!
Přesto se ovládla. Byla královna!
Sestoupila o jeden schůdek níže a pak pronesla o něco tišším, ale přesto
dostatečně se rozléhajícím hlasem: „Dovol mi však navrhnout ti obchod.“
Drak naklonil hlavu mírně ke straně a nepřestával ji pozorovat.
„Na místo svého království ti nabízím - “ Polkla a pak zašeptala: „Sebe…
1. Kapitola
„Do prdele práce!“ zavrčela Sanje.
Vytrvalý déšť letošního studeného jara podmáčel půdu a jeden ze
stařičkých, napůl zpráchnivělých kůlů ohrady to nevydržel. Nejspíš pak
stačilo, aby se její stračeny podrbaly o plot, a půl ohrady se zřítilo jako
domino.
Zamračené odpoledne hrozilo dalším deštěm a Sanjiny dřeváky klouzaly
na blátě, když spěchala k rozbořenému hrazení.
Tři krávy se netečně pásly v ohradě. Dvě ale chyběly a Sanje si vztekle
uvědomila, že je musí najít, než se setmí.
A večer v tomhle kalném dni přijde brzo.
„Do prdele práce…“ zopakovala si pro sebe a vydala se zahnat zbylé
krávy do chléva, než se i ony vydají na výlet.
Deštivé ráno.
Leontin, královská nevěsta, vstala ze svatebního lože, a zimomřivě
zachumlaná ve vlněném plédu přistoupila k oknu.
Venku je rušno. Válečná družina jejího manžela, kterého zná sotva pár
dní, vyjíždí z bran hradu. Kopyta duní na padacím mostě a on se
neobtěžuje ani ohlédnout…
Drápala se do kopce a vlhká tráva jí ujížděla pod nohama. Namáhavě
dýchala a hlavou jí táhly naštvané myšlenky.
„Co jsem komu udělala? Čím jsem si tohle zasloužila? Vždyť nechci nic
jiného, než klidný život. Obyčejný, klidný život, jako má třeba Safija…“
Sanjina nejstarší sestra se už před deseti lety vdala za kožešníka
v blízkém městečku. Teď měla pět dětí, služku, a každý týden si posílala
k Sanje pro čerstvá vajíčka.
„Proč mi naši nechali na krku tuhle ruinu a pět pitomých krav, co sakra
ani nedokážou zůstat v ohradě?! a proč vůbec museli umřít tak brzy?!“
Na hřebenu se ohlédla na statek s pobořenou ochrannou zdí, který se jaksi
stydlivě krčil na břehu malého rybníčku. Na něm si nevzrušeně rovnaly
peří Sanjiny sněhobílé husy.
Vzdychla, shrábla si za ucho tmavé vlasy uvolněné větrem, a vyrazila na
další cestu. U rozbořené ohrady rychle našla v blátě stopy a vydala se
podle nich.
Aspoň k něčemu je dobrý tohle zatracený počasí, pomyslela si odevzdaně
a přitáhla si vlňák.
„Pane, dorazil holub z paláce.“
„Skvělé, nějakou dobrou zprávu bych dneska uvítal.“ Král zasyčel
a ranhojič zamumlal omluvu. Pak obratnými prsty utáhl obvaz na
vladařově paži.
„Mám syna? Čti!“ král přijal od ranhojiče léčivý nápoj a natočil se
k poslovi. Prostorný stan nabízel aspoň trochu pohodlí, pokud se tomu
tak dalo říkat. Válečné tažení trvalo už dlouho. Až moc dlouho.
„Můj nejmilostivější pane, mám tu čest Ti oznámit, že ses stal otcem.
Dnes ráno Tvoje choť Leontin povila syna a dědice.“
„Vynikající. Hned odepiš… co se tak tváříš?“
„Pokračuje to.“
Král netrpělivě mávnul rukou a posel opět spustil: „A během dopoledne,
za vynaložení nemalého úsilí, dala Tvá choť život jeho mladšímu bratru,
dvojčeti. Chlapci i Tvá paní se dosud těší dobrému zdraví.“
Sanje pospíchala po širokém travnatém úbočí z kopce dolů a nepřestávala
sledovat stopy, které kravské paznehty vytlačily v rozměklé zemi. Vítr se
rozehnal nízkou jarní travou a připleskl jí režnou sukni ke štíhlým nohám.
Spíš ze zvyku si popotáhla vlňák blíž ke krku a rozhlédla se. Věděla, že
se blíží k potoku a doufala, že krávy nepřebrodily na druhou stranu.
Potěšilo ji, když jednu uviděla škubat mladé výhonky z černého bezu,
který rostl na břehu. Ušklíbla se pro sebe: „Já ti dám, ty jedna potvoro,
takhle mě honit po kopcích, jen kvůli tvému mlsnému jazyku!“
Zrychlila krok a sestoupila na široké dno údolí. Snažila se vyhýbat
loužím, které sem tam čvachtaly pod nohama, a blížila se k potoku, který
byl po deštích trochu rozvodněný. Cestou se ostražitě rozhlížela po druhé
krávě.
Upoutal ji záblesk zrzavé srsti tam, kde tušila brod. Podívala se tím
směrem pořádně a téměř se rozběhla. Ano, je tam její červenostrakatá
rohatá uprchlice.
Dojnice stála po kolena v proudu a pila.
„Ty krávo jedna, co tam děláš?!“ zanadávala Sanje a kravka zvedla hlavu,
když uslyšela známý hlas.
„Tak pojď, pojď ke mně! Nebuď blbá, ta voda je studená.“
Zvíře se opět sehnulo a nevzrušeně pilo dál.
„Nenuť mě tam chodit, ty potvoro! Za trest ti uřežu rohy, uvidíš!“
Žádná odpověď. Sanje se sehnula pro kámen a hodila ho nedaleko krávy
do proudu. Doufala, že ji tím přinutí vyjít z vody. Jenže stračena se lekla,
uskočila, proud jí podrazil nohy, klekla si a stálo ji dost sil se znovu
postavit.
Sanje se zajíkla. Nechtěla, aby se kráva utopila a uvědomila si, že nemá
jinou možnost, než pro ni dojít. S povzdechem skopla dřeváky, vlněný šál
pověsila na větev bezu a popadla první příhodný klacek, který jí na břehu
přišel pod ruku. Ušklíbla se, když ji na bosých chodidlech zastudila tráva
a mezi prsty projelo mazlavé bláto.
Ještě krok a dravá voda jí olízla kotníky. Sanje si lem sukně zastrkala za
opasek a klackem zkoušela místa před sebou ve vodě. Brodila se ke
čtyřnohé dezertérce, které kapalo od huby.
Už byla skoro u ní, když ve vrbovém houští výhružně zaševelil vítr
a smetl jí vlasy do očí. Snažila se udržet rovnováhu, zároveň si rychle
uvolnit výhled, a najednou prolétla vzduchem zlatá čára.
Sanje sebou trhla a div neupadla. Pár metrů od ní vybuchl gejzír vody a…
a rudé vody.
A kráva zmizela.
Tam kde před sekundou stála, nestálo nic.
Zato v divoce cákající vodě se sem tam mihlo kopyto nebo ocas a řeka
zlatě zářila, pěnila a postupně odhalovala hrozný výjev.
Jakési… zvíře rdousilo Sanjinu ubohou kravku. Velké zvíře. Větší, než
obecní plemenný býk a Sanje žádného většího tvora nikdy neviděla. Jeho
lesklý ocas bičoval hladinu, která se pomalu usazovala, jak sebou kráva
zmítala méně a méně.
On mi ji sežere! Napadlo dívku a vjel do ní strašný vztek.
„Vrať mi tu krávu, sakra!“ zaječela nerozumně, a mrskla po zlatavém
útočníkovi svůj klacek. Tvrdě to žuchlo, jak dřevo udeřilo do silného,
pružného těla dravce, ale nijak zvlášť mu ta rána neublížila. Upoutala
však jeho pozornost.
Zvedl mordu a pohlédl na Sanje jako na obtížný hmyz. Ten pohled se jí
propálil až do páteře. Byl tak arogantní a tak… nezvířecí. Zaujala ho,
takže okolo krku zardoušené krávy omotal ocas, aby mu neuplavala
a otočil se k dívce.
Sanje suše polkla a málem se rozkašlala.
Na potíže s dýcháním, však rychle zapomněla, když si uvědomila, že to…
ten dravec na ni zaměřil pozornost – a ona má úplně prázdné ruce.
„Do prdele práce!“ zamumlala suchými rty, a hrůza z přímého pohledu
do jeho očí jí proudila žilami, jako jed. Byla bezbranná a on se brodil
zvířenou ledovou vodou blíž. Při tom se pohyboval tak hladce
a elegantně, jako by se rozvodněná říčka nepokoušela strhnout s sebou
všechno, na co narazila – včetně jejich nohou.
Sanje zoufale bušilo srdce a hnalo jí na jazyk šílené věci. Vlastně ani
nevnímala, že je říká nahlas, dokud si nevšimla záblesku překvapení
v dravcově pohledu.
„Jestli si něco zkusíš, ty slizká potvoro, vyškrábu ti oči!“
Zastavil se.
„Vykuchám tě, jako králíka a tvoje srdce si dám k večeři!“
Z hloubi hrdla se mu vydralo nebezpečné zavrčení a přikrčil se ke skoku.
Sanje se rozklepala kolena a její děsem vypálený mozek vyplodil tu
nejšílenější výhrůžku: „Za tu krávu mi zaplatíš deset zlatek!“
Skočil.
Sanje padla do vody. Kolena si odřela o kamení a proud ji okamžitě začal
rvát za sukni, za nohy i za ruce a ona neměla čas si uvědomit, že někde
kus za ní vyšplíchla voda po doskoku nádherného tvora.
Prala se s víry a vlnami, snažila se postavit, ale sukně se jí pletla mezi
nohy, polykala vodu i svůj vlastní strach, na oči se jí lepily prameny
mokrých vlasů, a někde blízko zněl zlomyslný, arogantní smích.
Pak spíš tušila, než viděla, že se k ní opět blíží. Hrál si s ní, napadlo ji.
Jako kočka s myší. Zabrala nohama a vzepřela se divoce hučící vodě. On
se plavně zavlnil a najednou stál přímo u ní.
Celý příběh seženete např. zde:
Vydavatelství Kknihy
art9
palmknihy
