Josie a kolt
Ženským prý nepatří do ruky zbraň...
Nevadí - ty, co chtějí přežít si zkrátka poradí jinak.
Nevadí - ty, co chtějí přežít si zkrátka poradí jinak.
“Pomoc! Josie-” hlas se zlomil.
Zrzka postávající u káry sebou při tom zvuku trhla.
Dobře, nebyla úplně typicky zrzavá, ale jarní sluníčko jí ve vlasech vykouzlilo narudlé odlesky.
Colt nasypal stájníkovi do ruky drobné a přimhouřenýma očima se rozhlížel. Ženský hlas volající o pomoc zněl zoufale a štíhlá zrzka na něj zareagovala s nečekanou zuřivostí...
“Pracky pryč ty hajzle!” vykřikla.
Podsaditý chlapík vlekoucí dívku bez čepce se zle ušklíbl.
Jeho oběť lapala po dechu a sotva stála na nohou. Byla bledá jako smrtka.
“Pusť ji, nebo tě…”
Nebo ho co? Josie zalila vlna bezmocného hněvu, až málem viděla rudě. Její jediná zbraň byla malá zavírací kudla v kapse obnošených šatů. Nahmatala ji, ale úlevu jí to nepřineslo.
“Nech ji být!” zařvala na něj ještě jednou, snad aby ho alespoň zdržela.
Zoufalýma očima těkala kolem sebe.
Stájník vykukoval z úkrytu za vraty a partička dětí se rozprchla hned při prvním výkřiku. Díky Bohu, aspoň nepřijdou k úhoně.
Ulice, ještě před chvílí rušná, osiřela.
Jen pár kroků od vrat nájemní stáje postával dlouhán v zaprášeném kabátě. Klobouk měl do čela, ale jeho tvář jí byla ukradená.
Josie potřebovala pistoli. Brala by cokoliv, čím by zastrašila a případně klidně postřelila toho bastarda, který vleče její sestru přímo ke stájím.
A dlouhán ji měl.
Pažba pistole cudně vykukovala zpod okraje jeho kabátu, ale Josiiny oči se jí chytily, jako tonoucí lana.
Rozběhla se k němu.
Zastavil se.
Ona ne.
Najednou stála těsně u něj. Byl cítit koňmi, potem a kouřem - právě nejspíš dorazil do města po dlouhé cestě. Josie to netrápilo. Její oči se upíraly výhradně na jeho zbraň. Bože dej, ať je nabitá!
Poslední krok. Cizinec nejspíš čekal, že se mu pověsí na krk a bude jej plačky prosit o pomoc. Nevšímala si ho. Jen rychle!
Srdce jí tlouklo až v krku. Hmátla pod jeho kabát a obemkla prsty kolem pažby. Hřbetem dlaně se na okamžik dotkla jeho teplého břicha, ale uskočila dřív, než ji stačil chytit. Překvapivě se o to ani nepokoušel. Pitomec.
Bylo jí to jedno. V chvatu se otočila, až se jí sukně zapletla mezi nohy. Zaklela.
Zvedla dlouhou hlaveň. Byla zatraceně těžká a ruka se ji roztřásla.
“Pusť ji, ty zrůdo!” křičela, až vyplašila holuby na střeše nájemní stáje.
Únosce se zasmál a uplivl si. Škubl paží a Lina klopýtla. Upadla na kolena. Chtěla se mu vytrhnout, ale málem jí vykloubil paži. Vykřikla bolestí.
“Říkám to naposled! Nech ji být!” ruka se Josie už solidně třásla a k tomu ani netušila, zda má nabito. Zápěstí ji začínalo bolet.
Upírala pozornost na frajírka v uváleném, rádoby nóbl, obleku, který neurvale tahal její sestru ze země. Měla strach. A hrozný vztek! Zamířila do vzduchu, natáhla kohoutek a zmáčkla spoušť.
Prásk!
Zpětný náraz jí málem utrhl ruku. Holubi ze střechy uletěli.
Šokem se jí až zatmělo před očima, ale statečně se snažila srovnat hlaveň, aby opět mířila na únosce.
Napětím se nemohla pořádně nadechnout.
“Plánujete zastřelit i svou sestru?”
Hluboký hlas jí zazněl přímo u ucha.
Nadskočila a pootočila hlavu.
Stál jí přímo za zády a jeho tón byl plný zdvořilého zájmu. Jako by se ptal, zda si dá k čaji i koláčky.
Najednou si uvědomila, že je vyšší, než si původně myslela - a ne tak hubený. Dlouhý kabát, který měl na sobě, klamal. Roztřásla se celá.
Ať si tlachá, co chce. Hlavně ať jí nesebere pistoli. Pevněji sevřela pažbu a otočila se zpět.
Dýchala rychle a povrchně. Srdce jí bušilo a ten parchant naproti přes ulici se smál. Teď už ho bude muset trefit.
Cítila, že se začíná potit.
Najednou její dlaň obemkla druhá - mnohem větší.
“Ne!” vyhrkla ve strachu, že jí chce revolver vzít.
Ucítila, že se krátce zasmál. Bylo to jen zachvění v jeho hrudníku, zvuk skoro slyšet nebyl. Vnímala ho jen proto, že stál tak blízko a její smysly se pokoušely zachytit úplně všechno.
Dotýkal se jen části jejích zad a paže.
“Co chcete udělat?” zeptal se tiše a Josie na spánku zaškrábaly jeho vousy.
“Zabiju toho šmejda!” vyhrkla se směsicí úzkosti a vzteku.
“Proč?”
Jak se může tak pitomě ptát?
“Chce unést mou sestru!” vyštěkla na něj, aniž spustila oči z Liny na protějším chodníku.
“Dobře.”
Zvedl hlaveň a upravil míření.
Únosce pochopil, že teď už to není legrace. Nepustil Linu, ale tasil při tom svou zbraň a natáhl kohoutek. Šklebil se jak blázen. A taky nejspíš byl. Nikdo se zdravým rozumem by se nepokusil o únos v rušném dopoledni uprostřed města.
Prásk.
Lina sebou škubla a frajerova rána se kvůli tomu zavrtala do země.
Prásk.
Josie zaúpěla. Měla pocit že jí zpětný ráz rozdrtil zápěstí.
Cizinec si z její náhle vláčné ruky vzal svůj revolver.
Naproti přes ulici se Lina pokoušela rychle vstát. Oči velké jako talíře nedokázala odtrhnout od šedivé, kdysi švihácké vestičky saka. Rozpíjela se po ní velká rudá skvrna.
Ještě sténal, ale čím dál tišeji.
Josie se otočila a poprvé pohlédla cizinci do očí.
Celá se třásla a bála se, že se rozbrečí. Napětí povolilo. Sestra je v bezpečí. Jenže tlak v břiše přesto narůstal.
“Budu zvracet…” hlesla.
Jen kývl. Nic víc. Zasunul zbraň do pouzdra a vykročil do centra.
Chvíli stála a držela se za břicho. Proboha! Právě zabila. Točila se jí hlava.
Lina vstala, ale zakolísala a opět upadla. Brečela nahlas a šaty měla celé od prachu.
“Budu zvracet,” zašeptala Josie už jen sama pro sebe. Stiskla víčka. V duchu viděla cizí šedé oči. Zářily z opálené a uprášené tváře jako dvě stříbrné mince, a odrážel se v nich soucit. Alespoň si to namlouvala.
Otočila se za ním.
Kráčel po silnici, která se rychle plnila lidmi a kabát mu pleskal o lýtka.
“Díky!” vykřikla za ním.
Pootočil se a dotkl se krempy klobouku. Zazdálo se jí, že se tváří smutně.
Na ulici už vypukl povyk.
Ruby! Napadlo Josie a strach byl zpět. Zničeně si promnula čelo. Brečet může, až budou všechny v bezpečí. Podkasala si sukni a přeběhla k sestře.
Ta už se pomalu a s vypětím všech sil zvedala z chodníku.
“Kde je Ruby?” Josie popadla sestru za paže a pomáhala jí najít rovnováhu. Lina byla zelená jak sedma a nedokázala se přestat třást. Oči jí stále ujížděli k mrtvému muži v prachu.
Josie ji odtáhla stranou: “Kde je tvoje dcera?”
“Ona… je tam. Tam v - v košíku.”
“Je pořád v koši?”
Lina horlivě kývala a obracela se směrem k dostavníkové stanici.
Obě se rychlým krokem vydaly zpátky. Josie by nejraději běžela, ale věděla, že toho Lina schopna není. Sestra se kousala do rtu, aby nesténala bolestí.
Propletly se davem a nevšímaly si významných pohledů ani řečí. Zapletly se do přestřelky a byly tu cizí. Lidé jim nedůvěřovali.
V tom s nimi byly dívky zajedno. Ani ony nedůvěřovaly jim. Kde byli, když si ten hrubián dovoloval na Linu? Nabídl jí někdo pomoc? Nepřetrhli se.
V dostavníkové stanici bylo prázdno. Cestující posledního vozu už dávno vystoupili a odešli svou cestou. Někteří jistě šli i do hotelu, kde se hodlaly ubytovat i dívky. Jenže teď už to nepřicházelo v úvahu.
Musejí dál. Hned.
Pod lavicí stál velký piknikový koš a tiše to z něj mroukalo.
Josie ho vytáhla a Lina hned odklopila víko. Z pelíšku vystlaného plenami a dekou na ně překvapeně mžouralo dítě. Mělo krásné, veliké hnědé oči. Stejné jako Lina i Josie. Stejné, jako měla jejich matka.
Josie vzdychla a nahmátla v kapse nožík. -Nikdo jí neublíží, maminko. Udělám pro to cokoliv.- Rychle zamrkala, aby zahnala slzy, které ta myšlenka s sebou přinesla.
Lina se mazlila s dítětem a snažila se uklidnit.
“Je mokrá,” řekla a začala se přehrabovat v druhé půlce koše, aby si připravila suché pleny.
Josie přešla k vývěsce vedle okénka. Chvíli upřeně zírala na jízdní řád, aniž skutečně něco viděla. V hlavě jí pořád zněly ty výstřely. Prásk! Pleskání holubích křídel. Prásk. Linin výkřik. Prásk. A na chodníku leží mrtvola.
Velká rudá skvrna na šedivé vestě…
“Dámy?”
Josie sebou trhla.
“Řekli mi, že vás najdu tady. Obávám se, že musíte jít se mnou na stanici.”
Lina vystrašeně zvedla hlavu. Přebalila malou Ruby a teď se chystala kojit.
Muž ve dveřích zdvořile smekl, ale tvářil se neústupně. Na saku měl připnutou velkou hvězdu.
“Proč? Nic jsme neudělaly!” zeptala se Josie útočně.
“Právě. Musíte podat vysvětlení. Tohle město není žádnej brloh. Platí tu zákony. Nepřejeme si přestřelky na ulici.”
Šerif je doprovodil na stanici a úslužně jim podržel dveře. Vstoupily do vlídného přítmí, kde voněl papír, olej na zbraně, a vydrhnuté dřevo.
U velkého stolu postávali dva muži.
Jeden měl na klopě hvězdu a druhý…
Druhý měl ty nejzvláštnější stříbrné oči, jaké kdy Josie viděla.
Právě pokládal na stůl svůj revolver.
Suše polkla. Víc než kilová pistole ji snad ještě teď tížila v dlani. Chladná, kovová, se dřevěným hmatníkem. Raději sklopila hlavu a postoupila do místnosti. Lina se držela za ní.
Josie si přendala koš do druhé ruky. Byl těžký, obsahoval celý jejich majetek a k tomu jeden poklad.
“Prosím, dámy, posaďte se,” vyzval je šerif a ukázal jim lavici u zdi. Usedly a Josie hned vytáhla z koše Ruby. Holčička se dožadovala jídla, ale Lina si zuřivě mačkala v klíně zpocené dlaně a očividně nebyla schopná souvislé myšlenky.
“Pane, mohla by moje sestra nakrmit své dítě? Někde v ústraní…” hlas měla jako struhadlo. Bála se.
Jako by za posledních čtrnáct dní cítila něco jiného, než strach… Tedy, kromě vzteku.
Důstojný muž s hvězdou, který je přivedl se poškrábal za uchem.
“Inu… soukromí tu máme, ale…”
“Není náročná!” vyhrkla Josie.
“Tak pojďte se mnou.”
Josie vytáhla Linu na nohy a postrčila ji za šerifem. Ten je zavedl do vedlejší místnosti. Do místnosti se dvěma celami oddělenými mřížemi.
Josie zalapala po dechu, ale rychle se vzpamatovala. Bylo tu prázdno a až úzkostlivě čisto.
Zástupce šerifa projevil pohotovost, když bez požádání přinesl Lině z kanceláře židli, aby se mohla posadit.
Josie stiskla sestře rameno.
“Jen klid,” šeptla a pak se s šerifem a jeho zástupcem vrátila do přední místnosti.
Opět způsobně usedla na lavici u zdi. Šerif si odkašlal.
“Asi před hodinou byl na chodníku u nájemní stáje zastřelen muž. Svědkové tvrdí, že jste u toho byli vy tři.”
Josie vzdychla.
“Davy, piš.” požádal šerif pomocníka a ten usedl za stůl. Starší strážce zákona se pohodlně opřel vedle dveří a založil si ruce na hrudi.
“Tak se na to podíváme. Nejprve vás, požádám, abyste se představili. I ty, Colte, je to do záznamu.”
Muž se stříbrnýma očima smířeně kývnul a začal: “Jmenuju se Colt McDowel. Právě jsem přivedl karavanu z Milwaukee.”
Šerif kývnul na Josii. Ta se nejprve zhluboka nadechla: “Mé jméno je Josephine Evansová. Cestuju na západ se svou sestrou. Ona ovdověla a já přišla o práci. Tak jsme se rozhodly zkusit štěstí jinde. Chci si otevřít restauraci.”
Colt na ni poočku pohlédl. Seděla na krajíčku a ruce měla volně složené v klíně. Tvářila se nervózně, ale snažila se zachovávat klid.
Šerif byl s odpověďmi spokojen a rozhodl se položit další otázku.
“Co se to k čertu stalo?!”
Colt pokrčil rameny: “Vyšel jsem ze stájí jako poslední. Všichni spěchali do baru a do hotelu… Já se zapovídal se stájníkem.
Na ulici jsem uslyšel ženský křik a pláč. Rozhlížel jsem se, co se děje, ale to už ke mně spěchala tady slečna Evansová a prosila mě, abych pomohl její sestře.
Varoval jsem toho bastarda, ať tu ženu pustí, ale on vytáhl svou zbraň.
Slečna Evansová na něj zakřičela, ať nechá její sestru jít. Vystřelil jsem do vzduchu.
On vystřelil na mě. Minul. Já vystřelil a trefil jsem ho.”
“Takhle to bylo, slečno Evansová?” obrátil se šerif na dívku.
Ta na něj zírala obrovskýma vyplašenýma očima. Šerifovi jí bylo líto. Muselo ji to rozrušit. Jakýsi pobuda se pokouší unést její sestru uprostřed města a za bílého dne…
“Já… já… byla jsem tak zmatená… promiňte! Vím jen, že padly tři výstřely. Na ty rány nikdy nezapomenu. Jeden šel do vzduchu, vyplašil holuby. Druhý zvířil prach jen na pár kroků ode mně a ten třetí…” Josie si zakryla obličej rukama.
“Promiňte,” vzlykla. “Ten pohled… budu mít ještě dlouho před očima.”
Šerif soucitně pokýval hlavou, ale neubránil se otázce: “Svědkové vypověděli, že jste vystřelila vy.”
Josie zvedla hlavu a v jejích očích zasvítila vzdorná jiskra: “Svědkové? Nikdo jiný, než tady pan… pan…” pohodila rukou směrem k cizinci.
“Colt,” poradil jí sám.
Kývla, ale nespouštěla oči ze strážce zákona: “Nikdo jiný, než pan Colt tam nebyl. Pokud ano, cožpak by nějaký občan vašeho slušného městečka mohl nechat v nesnázích plačící ženu, kterou jakýsi… surovec vláčí po ulici…?”
Šerif se zamračil. Ta poznámka byla trefná. Nicméně, chápal i místní. Kvůli nějaké cizí ženské se přece nikdo nezaplete do potíží.
“Otázka zní ale jasně: Střílela jste vy?”
Josie na vteřinu pohlédla stranou, ale rychle zvedla obličej: “Nemám zbraň. Ale kdybych měla, zastřelila bych toho bídáka sama.”
“Colte?”
Šedooký cizinec zvedl ruce: “Všechno jsem řekl.”
Starší muž se odlepil od stěny a nakoukl do místnosti s celami: “Madam? Jste připravená?”
Josie zabolel žaludek. Snad sestra pochopila, o co jde.
Šerifův pomocník dopsal a nyní se ohlédl, jestli přichází třetí zúčastněná.
Lina těkala vyděšenýma očima z jednoho na druhého. Dítě, velmi drobné a křehké, nesla zavinuté v náručí. Spalo.
Josie jí udělala na lavici místo, čímž se dostala nepříjemně blízko k panu Coltovi. Moc se jí to nelíbilo, ale věděla, že sestra by se tam určitě neposadila. A stát dlouho nevydrží.
Lina opatrně usedla.
“Madam?” oslovil ji jemným hlasem šerif.
Lina zvedla hlavu, jako by ji uhodil.
“Představte se prosím, do záznamu.”
“Já… já…” polkla a obrátila se o pomoc k Josii.
Zrzka jí stiskla ruku a jemně kývla. Colt si obě nenápadně prohlížel. Vypadaly vystrašené, ale ne tou potyčkou venku. Nebyla tu žádná hysterie, spíš dlouho trvající úzkost.
Světlovláska nakonec se sklopenou hlavou rychle odhrkala: “Jsem Lina Brownová. Vdova.”
“Dobře, paní Brownová. A teď nám, prosím, povězte, co se to stalo.”
Nepatrně kývla a pak se rozpovídala. Mluvila tiše a rychle, se sklopenou hlavou. Davy sotva stíhal psát. Šerif se musel naklonit blíž, aby jí vůbec rozuměl.
“On - on mě našel v dostavníkové stanici. Ruby spala v košíku. Čekala jsem na Josie. Popadl mě a táhnul ke stájím. Říkal, že tam má koně. Volala jsem na Josii… Pak tam byl najednou tenhle pán,” nepatrně pohnula rukou směrem ke Coltovi, “a střílelo se. Já se bála, že trefí Josie, tak jsem s ním trhla a pak už jen vím, že ležel na chodníku a ta rudá skvrna… Já… já děkuju, tady,” opět naznačila drobným gestem směr ke Coltovi.
“Vaše sestra tedy nestřílela?”
Lina zuřivě zakroutila hlavou.
“A ten hmmm... surovec, vystřelil první?”
Lina sklopila hlavu ještě níž: “Já, já nevím!” Rozplakala se.
Josie jí stiskla ruku.
“Nezlobte se, madam, ale aspoň mi řekněte, kolik výstřelů padlo.”
“Já…. já... “ Lina zavřela oči a chvíli mlčela. Jako by se snažila, ač nerada, si tu scénu přehrát.
“Napřed do vzduchu.”
Dýchala zrychleně.
“Pak vytáhl zbraň.”
“Kdo?”
“No ten… ten…”
“Ten surovec?”
“Hm. Vystřelil. Cukla jsem sebou. Spadla jsem.”
“A pak?”
“Pak tenhle pán.”
“Jste si jistá?”
Lina na okamžik zvedla oči. Colt si všiml, že je rámují temné kruhy z vyčerpání. A byla nezdravě bledá.
“Ano, pane,” hlesla blondýnka, křehká, jako papírová skládačka.
“Tak jo. Davy, dej jim to podepsat.”
“Co bude dál, pane?” odvážila se zeptat Josie.
“Pohřeb.”
Lina se zajíkla a křečovitě se chytla Josiiny ruky. Šerif si toho všiml a omluvil se. Pak pokračoval: “Ten muž se vás pokusil unést a kromě toho zastřelit tady Colta. To je jasná obrana a sebeobrana. Necháme to být.”
Josie spadl ze srdce obrovský balvan. Cizinec vzal její provinění na sebe a ona by si velmi vyčítala, kdyby kvůli ní přišel do vězení.
“Ale dámy, buďte opatrné. Cestovat takhle osaměle je docela nezodpovědné, nemyslíte?”
Lina pokorně sklopila hlavu, ale Josii opět zajiskřil v očích vzdor: “Jenže my nikoho nemáme.”
Šerif pokrčil rameny: “Tak si najměte průvodce. Co Colte? Právě jsi skončil. Jsi volný, ne?”
Colt pohlédl na dívky a měl pocit, že světlovláska se snad ještě víc schoulila a zrzka, Josie, skrývá podráždění. Pousmál se. Pokud je blondýnka opravdu vdova, tak by se nedivil, kdyby jejímu manželi pomohla do hrobu právě Josie.
Zachytil její pohled a poznamenal: “Budu U Koně. Jestli si mě nikdo nenajme, vyrazím pozítří zpátky na východ.”
Pak se rozloučil se šerifem a Davym a odešel. Neohlížel se.
Josie nemohla uvěřit, že proklouzly tak lehce. Ale není času nazbyt. Měly by vyrazit dřív, než si to případně šerif rozmyslí - a než si je tu zapamatuje moc lidí. Ve spěchu nakupovala zásoby a tábornické potřeby a Lina se ze všech sil snažila držet s ní krok.
Nakonec došly k nájemní stáji a se zklamáním zjistily, že dvoukolka, na kterou se Josie dívala před tím, než došlo k potížím, je už prodaná. Koupil prý ji jeden z té bandy, kterou přivedl pan McDowel. Stájník jim byl schopen nabídnout jen jakousi rozvrzanou káru.
Josie potají klela jak pohan, ale nezbylo jí, než povoz koupit. Přivedla k němu jednu houževnatou mulu a začala nakládat věci.
Z hlavy jí však nešla závažná otázka.
Má najmout pana Colta Mc Dowela, aby je doprovodil? Nebo raději ne?
V průběhu posledních čtrnácti dnů se už několikrát pokoušela opatřit si zbraň. A vždycky se jí vysmáli.
Proto se ani neobtěžovala pana Colta ptát, když ten parchant ubližoval její sestře. Popadla jeho revolver a doufala,že- vlastně nad tím nepřemýšlela. Nechtěla vědět, co bude pak. Jen musela ochránit sestru.
A on jí pomohl. Překvapivě. A navíc to vzal před šerifem na sebe. Nečekaně.
Přestala nakládat jídlo a vzdychla.
Když je našli i tady v tom zapadákově bylo by jen rozumné pořídit si konečně pistoli. Stačil by i derringer, ale kolt by byl lepší…
Kolt… zamračila se a pak vyprskla smíchem. Kolt nebo Colt?
“Tak dobře,” šeptla si pro sebe. “Když si nemůžu koupit zbraň, seženu prostě chlapa, který ji vlastní.”
S funěním naložila desetikilový pytel mouky, pak stejný s bramborami a za ním plechovky hovězího masa. Přitom si probírala v hlavě všechny aspekty nového plánu. Počítala, kolik mu může nabídnout a uvažovala, zda je to rozumné.
Nakonec urovnala deky a pomohla do vozu sestře s dítětem.
Pan Colt McDowel o nich nic neví. A když to tak zůstane, bude všechno v pořádku. A i když to bylo k vzteku, počítala že jeho přítomnost odradí i pobudy, kteří nemají s jejich minulostí nic společného. A to se taky hodí. Lina potřebuje klid, aby se vzpamatovala.
“Hned jsem zpátky, Linie. Nikam nechoď.”
Lina jen pokývla hlavou a schoulila se i s dítětem pod plachtu, kterou náklad přikryly. Bylo pod ní teplo a přítmí, a poskytovala iluzi bezpečného útočiště. Po dnešním náročném dni to docela stačilo. Nakojila Ruby a lehce dřímala.
U Koně byla putyka. Josie si s despektem prohlížela vývěsní štít a ještě jednou zaváhala. Je dobrý nápad najmout si někoho, kdo se ubytoval tady? Zevnitř se i teď, po poledni, linuly dosti nelahodící tóny klavíru a halas. Taky třesk skla a bouchání džbánků o prkna stolů.
Pak si ale dodala odvahu. Třeba si lepší bydlení nemůže dovolit. To jí vylepšuje šance. Peníze snad neodmítne.
Vkročila do lokálu. Protáhla se kolem stěny a zastavila u baru. Podnapilých zpěváků si nevšímala. Bylo tu šero a trochu nadýmeno, a tak ve svých hnědě kostkovaných šatech nebudila příliš pozornosti.
“Promiňte, pane,” oslovila barmana.
“Vteřinku, holka.” Chlap odspěchal s náručí piv.
Josie zůstala stát u baru a tiše se rozhlížela. Šenk měl nízký strop a velké stoly z dlouhých desek. Bylo tu celkem plno, ale při bližším pohledu se zdálo, že většina lidí patří k jedné skupině. Třeba jsou to ti, které pan Colt právě přivedl…
Před mnoha z nich stály talíře plné jídla a zdálo se, že jsou všichni v pořádku. Na to, že putovali až… odkud že? Ach ano, z Milwaukee…
Barman se vrátil a kývnul na ni bradou, zatímco roztáčel další rundu.
“Tihle jsou z Milwaukee?” zeptala se v náhlém popudu.
“Jo.”
“Přivedl je pan Colt McDowel?”
Barman kývl a vzal další sklenici.
“Znáte ho dobře?”
“Jak se to vezme. Ale jo, za ty roky už snad jo. Proč?”
“Já… hledám ho. Řekl byste o něm, že je to čestný člověk?”
Barman se zasmál: “Ne. To bych nikdy neřek´.” Popadl do hrsti pět půllitrů a do druhé taky.
V Josie zatrnulo. Ještě, že se zeptala!
Barman rozdal piva a pro jistotu je hned zkasíroval. Vracel se s novými objednávkami a při pohledu na zaraženou dívku se rozchechtal: “Ty vypadáš, holka! Ale je to tak. Že je čestný člověk, to bych o něm vážně nikdy neřek.”
Josie zvedla bradu: “A co byste mi tedy o něm řekl?”
“Já bych řek, že je do dobrej chlap.”
“Cože?” dětinský vtip Josie podráždil.
“No jo, jak říkám. Je fér. Je na něj spoleh. To mi stačí. Nezajímá mě, jestli je čestný člověk.”
Josie se zašklebila. Než ale barman oběhl lokál, spolkla nevrlost a uvědomila si, že to, že má pověst spolehlivého chlapíka, je vlastně dobře. Hodlá s ním uzavřít obchod, ne manželství! Kdyby se tedy chystala vůbec kdy nějaké uzavřít.
“A kde ho najdu?” zeptala se stále ještě pobaveného barmana.
Ukázal palcem dozadu, do chodby. “Nahoru po schodech, třetí dveře. Ale asi spí.”
Josie se ušklíbla. V takovém kraválu spát? A v poledne? Na tenhle fórek nenaletí. Nicméně poděkovala a vydala se k naznačeným dveřím.
“Snad ti neupletl parchanta?” křikl za ní přes celý sál.
Protočila panenky a zatřásla hlavou.
Barman se chechtal a Josie vyběhla schody.
Nahoře se táhla chodba dozadu do dvora, dál od nálevny. Jako by pokoje vybudovali v podkroví původní hospodářské budovy. Bylo tu mnohem tišeji.
Josie napočítala třetí dveře a zastavila se.
Je to vůbec dobrý nápad? Ještě se může sebrat a odejít…
Kousla se do rtu. Tak jo, je to šílený nápad. Strašná blbost a úplně zoufalý plán!
Nadechla se a zaklepala. Silně, aby si to už nemohla rozmyslet.
Chvíli to trvalo, ale po sérii podivných dutých zvuků se dveře pootevřely.
Josie s hrůzou sledovala lesklou hlaveň pistole.
“Zdravím. Ehm… nečekala jsem, že se s touhle věcí dnes setkám ještě jednou.”
Hlaveň okamžitě zmizela a dveře se otevřely dokořán.
Zvláštní, pan Colt zřejmě považoval za nutné tasit zbraň, ale už ne se obléct.
Měl kalhoty, nic jiného. Zbytek oblečení se válel v jedné velké kupě na zemi vedle dveří a postel byla rozestlaná.
Josie překvapeně zírala na široký hrudník s několika jizvami a porostem chlupů. Najednou vůbec netušila, co chtěla říct.
Rozpačitě sklopila oči k zemi. Ovšem pohled na jeho bosá chodidla byl jaksi podivně zneklidňující. Možná dokonce víc, než…
Polkla a rozhodně mu upřela zrak do tváře.
Dlaní si protřel oči a zakryl zívnutí.
“Pane McDowele… hmm... dlouho jsem o tom přemýšlela a… chci vás najmout.”
Colt kývl a opět zívnul. Během cesty spal málo a byl stále ve střehu. Těšil se, že si teď pár dní odpočine. Plánoval prospat odpoledne, a pak zajít na večeři. Na což by mohl navázat další dávkou posilujícího spánku...
Chvíli mu to moc nemyslelo. Když zjistil, že nehrozí nebezpečí, jeho mozek opět vypnul.
Nakonec ale potřásl hlavou a poodstoupil ode dveří. Pokynul návštěvnici rukou a svůj revolver položil na vysokou skříň. Původně chtěl na stůl, ale už mu ho jednou vzala. Nehodlal se jejím terčem stát zničehonic sám.
Ne že by na skříň nedosáhla, ale při jejím ženském vzrůstu to rozhodně nedokáže nenápadně nebo rychle.
Josie nejistě překročila práh. Rukama se držela za lokty a zkřížené paže tiskla k žaludku. Co tu vlastně dělá?
“Co tu chcete?” zopakoval její vlastní otázku a Josie se mimoděk usmála.
Trochu hořce, pravda, ale docela jí to slušelo. Jen kdyby neměla pořád takovou tíseň v očích.
Colt si ji prohlížel a ani se nesnažil to skrývat. Obnošené šaty fádní barvy halily štíhlou postavu. Živůtek měly vypasovaný a na těch správných místech skoro přeplněný. Zjevně trochu povyrostla od doby, kdy si je pořídila. Knoflíčky ale byly cudně pozapínané až ke krku.
Proč tohle stvoření dnes ráno zastřelilo chlapa? Vypadala přece tak spořádaně… Její vážné oči měly barvu silného čaje a jemné rty se trochu třásly.
Ale před šerifem sehrála pěkné divadlo. Copak se od ní dá čekat dál? A před kým utíká?
Colt si nedělal iluze. To co se dnes stalo před stájemi bylo jen pokračováním něčeho, co Josie a její sestru trápí už nějakou dobu. Byly vyděšené, rozhněvané, ale svým způsobem taky smířené. Nebyl to náhodný incident. To by se chovaly jinak.
Shrnula si vlasy za ucho a snad nevědomky skousla ret. Colt se přistihl, že na něj zírá, jako uhranutý a jeho tělo živě reaguje.
Vzdychl a přešel k oknu. Odhrnul závěs, a aby se zaměstnal, vykoukl na dvůr.
“Říkal jste, že doprovázíte lidi na cestách. Staráte se taky o jejich bezpečí?”
Ohlédl se: “Ovšem.”
“Chráníte je před dravci i bandity?”
Přisvědčil.
“Pak vás chci najmout.”
Colt se otočil, ale radši dál zůstával u okna. “Kam putujete?”
“To vám řeknu, až se dohodneme.”
Zatřásl hlavou. “Musím to vědět - ovlivňuje to cenu.”
Zamračila se a ramena jí klesla. Po chvilce uvažování se zeptala: “A kolik si berete za doprovod na cestě z Milwaukee?”
“To záleží…”
“Na čem?”
“Na počtu lidí, samozřejmě. A na skladbě. Když cestují děti, bývá to složitější.”
“Ach tak…” Josie váhala. “A kolik by stály dvě ženy a kojenec?”
“Z Milwaukee sem?”
Kývla.
“Hmm… dva tisíce tři sta.”
“Proboha!”
Colt pokrčil rameny.
“Dobře. Cesta z Milwaukee trvá měsíc? Dva?”
“Spíš tři. Když jde všechno dobře, tak asi sedmdesát dní”
Josie těžce vzdychla a rychle počítala. “Chci abyste nás chránil čtrnáct dní, bez ohledu na to, kam pojedeme.”
Usmál se.
“Čtrnáct dní nejsou tři měsíce… a nejspíš nebudeme celou dobu cestovat. Vlastně to bude pro vás odpočinek… A nabízím vám za to tři sta dolarů.”
Vyprskl smíchy.
“Nemůžu víc.”
“Dámo, s někým, komu se potíže táhnou za patama jako vám, bych za míň jak půl tisíce ani nevystrčil nos z pokoje.”
Zvedla bradu.
“No uznejte!”
“Dobře, nabízím tři sta padesát. Ale žádné zbytečné otázky.”
“Musím vědět, co mě čeká.”
“Vaše práce,” odsekla. “Budete chránit dvě ženy a jedno dítě. To snad zvládnete, ne?”
Odfrknul si: “Zvládnu toho dost, ale zadarmo se zastřelit nenechám.”
“Hostinský říkal, že jste spolehlivý chlap. Nabízím tři sta šedesát. Ale ani o chlup víc.”
“Copak jsem nějaká laciná - “
Josie si hněvivě založila ruce v bok: “Ne, vy jste totiž pěkně drahá děvka. Že vám není hanba, takhle utrhovat od úst nemluvňátku!”
“O p… přednosti vaší sestry nemám zájem,” zazubil se. “Ale abyste neřekla, pojedu s váma. Za čtyři sta padesát.”
Josie se rozehřívala. Nemohla mu dát tolik. Už takhle je bude stát víc, než doufala. Ale snad si vykoupí aspoň čtrnáct dní klidu a využijí ten čas k tomu, aby konečně spálily mosty.
“To mi radši prodejte za dvacku ten váš kvér.”
Pobouřeně odfrknul. “Tuhle věc, dámo, nedám z ruky.”
“Jasně,” zasmála se mu. “To jsem viděla.”
“Pomoc dámě v nesnázích se nepočítá.”
“Aha! Tak přestaňte počítat a koukejte nám pomoct. Jsme dámy - a máme potíže.”
“Dobrá, dobrá… za čtyři sta dvacet.”
Josie si dupla.
“Nebuďte držgrešle! I já musím z něčeho žít. Krmím deset hladovejch krků…”
S otevřenou pusou na něj chvíli zírala. Tenhle chlap má někde rodinu? Deset dětí?
Pak se vítězně zašklebil a ona zlostně vykřikla: “Lháři! Strčte si tu pomoc za klobouk. S takovýma jako vy se zahazovat nebudu.” otočila se ke dveřím a přes rameno prskla: “A to jsem vám chtěla nabídnout rovných čtyři sta.”
Colt udělal pár kroků a chytil ji za paži. Prudce se otočila a vyškubla se mu. Tváře jí hořely a v očích měla čertovské plamínky. Bavil se - a těšilo ho, že na chvilku ztratila ten uštvaný výraz.
“Ale no tak… Snad se tolik nestalo. Koukněte, ať neřeknete, že jsem nelida… Co takhle čtyři sta - a řeknete mi, o co tady jde.”
“Řeknu vám, co potřebujete vědět. Ani slovo navíc.”
“Tak jo, poslední nabídka - jinak si jděte za kým chcete. Tři sta devadesát, informace, které nutně potřebuju - a odškodné.”
“Odškodné?” Josie byla ve střehu, přesto v duchu jásala. Tři sta devadesát je dost slušná cena.
“No jo,” rozhodil rukama, jako neviňátko. “Mám jít se svou kůží na trh, a ještě tak levně… tak požaduju odškodné.”
Josie se zamračila a couvla ke dveřím. “A co by to mělo být?”
Lišácky přimhouřil oči a předstíral, že přemýšlí. “Co takhle pusa, hmm?”
“Zbláznil jste se?” Josie vážně dostala strach.
Pokrčil rameny: “Jedna pusa… nestojí vám za deset dolarů?”
Josie přemýšlela. “Jen pusa a nic víc?”
Kývl a naklonil hlavu ke straně.
“A žádné otázky?”
“Žádné zbytečné, dotěrné otázky.”
Josie si opět skousla ret. Pusa za deset dolarů? Nebezpečně se to blížilo těm temným odporným věcem, zabaleným v krabici s nápisem prostituce.
Ve své mysli tu krabici zastrčila hluboko do regálu. Tohle není totéž. Ona není děvka. Je to spíš cosi, jako stvrzení slibu. Jen trochu důvěrnější, než potřesení rukou…
A Lina s Ruby budou v bezpečí. Aspoň čtrnáct dní. Do té doby něco vymyslí, a taky by se mohly usadit. Toho surového ničemu stejně brzy omrzí je hledat.
Aspoň v to doufala.
Obezřetně si McDowela prohlížela. Jeho stříbrné oči svítily pobavením a úzká, čerstvě oholená tvář vůbec nevypadala odpudivě. Voněl mýdlem. Asi si dal koupel.
Závistivě se dotkla vlastních vlasů. Tak ráda by se taky pořádně umyla, beze spěchu a v teplé vodě… Doufala, že se dnes ubytují v hotelu a tento luxus si dopřejí. Jenže musí dál.
S Coltem McDowelem nebo bez něj. Ale jeho revolver by vážně potřebovaly...
Sklouzla pohledem k jeho ústům. Bude to hrozná oběť, ale vydrží to. Líbání je trochu trapné a nechutné, ale dá se přežít, jak už dávno věděla. To zvládne.
Pomalu se usmál a Josie zaváhala. Polilo ji horko a uvažovala proč. Vydrží krátkou vlhkou pusu a bude si užívat pár dní klidu.
“Tak platí,” vyhrkla. “Žádné otázky a čtrnáct dní vaší ochrany za tři sta devadesát dolarů, splatných na konci té doby.”
“A odškodné.”
Neochotně souhlasila.
Colt kývl a napřáhl ruku.
Josie mu pevně stiskla dlaň a pokusila se vydržet přímý pohled do očí. Nakonec sklopila zrak. Tváře jí hořely a úžil se jí dech. A to ji ještě čekalo to nejhorší.
Raději nemyslet.
Cestou ke dveřím málem zakopla o vlastní sukni a ještě ve spěchu hlesla přes rameno: "Vyrážíme za hodinu."
Zrzka postávající u káry sebou při tom zvuku trhla.
Dobře, nebyla úplně typicky zrzavá, ale jarní sluníčko jí ve vlasech vykouzlilo narudlé odlesky.
Colt nasypal stájníkovi do ruky drobné a přimhouřenýma očima se rozhlížel. Ženský hlas volající o pomoc zněl zoufale a štíhlá zrzka na něj zareagovala s nečekanou zuřivostí...
“Pracky pryč ty hajzle!” vykřikla.
Podsaditý chlapík vlekoucí dívku bez čepce se zle ušklíbl.
Jeho oběť lapala po dechu a sotva stála na nohou. Byla bledá jako smrtka.
“Pusť ji, nebo tě…”
Nebo ho co? Josie zalila vlna bezmocného hněvu, až málem viděla rudě. Její jediná zbraň byla malá zavírací kudla v kapse obnošených šatů. Nahmatala ji, ale úlevu jí to nepřineslo.
“Nech ji být!” zařvala na něj ještě jednou, snad aby ho alespoň zdržela.
Zoufalýma očima těkala kolem sebe.
Stájník vykukoval z úkrytu za vraty a partička dětí se rozprchla hned při prvním výkřiku. Díky Bohu, aspoň nepřijdou k úhoně.
Ulice, ještě před chvílí rušná, osiřela.
Jen pár kroků od vrat nájemní stáje postával dlouhán v zaprášeném kabátě. Klobouk měl do čela, ale jeho tvář jí byla ukradená.
Josie potřebovala pistoli. Brala by cokoliv, čím by zastrašila a případně klidně postřelila toho bastarda, který vleče její sestru přímo ke stájím.
A dlouhán ji měl.
Pažba pistole cudně vykukovala zpod okraje jeho kabátu, ale Josiiny oči se jí chytily, jako tonoucí lana.
Rozběhla se k němu.
Zastavil se.
Ona ne.
Najednou stála těsně u něj. Byl cítit koňmi, potem a kouřem - právě nejspíš dorazil do města po dlouhé cestě. Josie to netrápilo. Její oči se upíraly výhradně na jeho zbraň. Bože dej, ať je nabitá!
Poslední krok. Cizinec nejspíš čekal, že se mu pověsí na krk a bude jej plačky prosit o pomoc. Nevšímala si ho. Jen rychle!
Srdce jí tlouklo až v krku. Hmátla pod jeho kabát a obemkla prsty kolem pažby. Hřbetem dlaně se na okamžik dotkla jeho teplého břicha, ale uskočila dřív, než ji stačil chytit. Překvapivě se o to ani nepokoušel. Pitomec.
Bylo jí to jedno. V chvatu se otočila, až se jí sukně zapletla mezi nohy. Zaklela.
Zvedla dlouhou hlaveň. Byla zatraceně těžká a ruka se ji roztřásla.
“Pusť ji, ty zrůdo!” křičela, až vyplašila holuby na střeše nájemní stáje.
Únosce se zasmál a uplivl si. Škubl paží a Lina klopýtla. Upadla na kolena. Chtěla se mu vytrhnout, ale málem jí vykloubil paži. Vykřikla bolestí.
“Říkám to naposled! Nech ji být!” ruka se Josie už solidně třásla a k tomu ani netušila, zda má nabito. Zápěstí ji začínalo bolet.
Upírala pozornost na frajírka v uváleném, rádoby nóbl, obleku, který neurvale tahal její sestru ze země. Měla strach. A hrozný vztek! Zamířila do vzduchu, natáhla kohoutek a zmáčkla spoušť.
Prásk!
Zpětný náraz jí málem utrhl ruku. Holubi ze střechy uletěli.
Šokem se jí až zatmělo před očima, ale statečně se snažila srovnat hlaveň, aby opět mířila na únosce.
Napětím se nemohla pořádně nadechnout.
“Plánujete zastřelit i svou sestru?”
Hluboký hlas jí zazněl přímo u ucha.
Nadskočila a pootočila hlavu.
Stál jí přímo za zády a jeho tón byl plný zdvořilého zájmu. Jako by se ptal, zda si dá k čaji i koláčky.
Najednou si uvědomila, že je vyšší, než si původně myslela - a ne tak hubený. Dlouhý kabát, který měl na sobě, klamal. Roztřásla se celá.
Ať si tlachá, co chce. Hlavně ať jí nesebere pistoli. Pevněji sevřela pažbu a otočila se zpět.
Dýchala rychle a povrchně. Srdce jí bušilo a ten parchant naproti přes ulici se smál. Teď už ho bude muset trefit.
Cítila, že se začíná potit.
Najednou její dlaň obemkla druhá - mnohem větší.
“Ne!” vyhrkla ve strachu, že jí chce revolver vzít.
Ucítila, že se krátce zasmál. Bylo to jen zachvění v jeho hrudníku, zvuk skoro slyšet nebyl. Vnímala ho jen proto, že stál tak blízko a její smysly se pokoušely zachytit úplně všechno.
Dotýkal se jen části jejích zad a paže.
“Co chcete udělat?” zeptal se tiše a Josie na spánku zaškrábaly jeho vousy.
“Zabiju toho šmejda!” vyhrkla se směsicí úzkosti a vzteku.
“Proč?”
Jak se může tak pitomě ptát?
“Chce unést mou sestru!” vyštěkla na něj, aniž spustila oči z Liny na protějším chodníku.
“Dobře.”
Zvedl hlaveň a upravil míření.
Únosce pochopil, že teď už to není legrace. Nepustil Linu, ale tasil při tom svou zbraň a natáhl kohoutek. Šklebil se jak blázen. A taky nejspíš byl. Nikdo se zdravým rozumem by se nepokusil o únos v rušném dopoledni uprostřed města.
Prásk.
Lina sebou škubla a frajerova rána se kvůli tomu zavrtala do země.
Prásk.
Josie zaúpěla. Měla pocit že jí zpětný ráz rozdrtil zápěstí.
Cizinec si z její náhle vláčné ruky vzal svůj revolver.
Naproti přes ulici se Lina pokoušela rychle vstát. Oči velké jako talíře nedokázala odtrhnout od šedivé, kdysi švihácké vestičky saka. Rozpíjela se po ní velká rudá skvrna.
Ještě sténal, ale čím dál tišeji.
Josie se otočila a poprvé pohlédla cizinci do očí.
Celá se třásla a bála se, že se rozbrečí. Napětí povolilo. Sestra je v bezpečí. Jenže tlak v břiše přesto narůstal.
“Budu zvracet…” hlesla.
Jen kývl. Nic víc. Zasunul zbraň do pouzdra a vykročil do centra.
Chvíli stála a držela se za břicho. Proboha! Právě zabila. Točila se jí hlava.
Lina vstala, ale zakolísala a opět upadla. Brečela nahlas a šaty měla celé od prachu.
“Budu zvracet,” zašeptala Josie už jen sama pro sebe. Stiskla víčka. V duchu viděla cizí šedé oči. Zářily z opálené a uprášené tváře jako dvě stříbrné mince, a odrážel se v nich soucit. Alespoň si to namlouvala.
Otočila se za ním.
Kráčel po silnici, která se rychle plnila lidmi a kabát mu pleskal o lýtka.
“Díky!” vykřikla za ním.
Pootočil se a dotkl se krempy klobouku. Zazdálo se jí, že se tváří smutně.
Na ulici už vypukl povyk.
Ruby! Napadlo Josie a strach byl zpět. Zničeně si promnula čelo. Brečet může, až budou všechny v bezpečí. Podkasala si sukni a přeběhla k sestře.
Ta už se pomalu a s vypětím všech sil zvedala z chodníku.
“Kde je Ruby?” Josie popadla sestru za paže a pomáhala jí najít rovnováhu. Lina byla zelená jak sedma a nedokázala se přestat třást. Oči jí stále ujížděli k mrtvému muži v prachu.
Josie ji odtáhla stranou: “Kde je tvoje dcera?”
“Ona… je tam. Tam v - v košíku.”
“Je pořád v koši?”
Lina horlivě kývala a obracela se směrem k dostavníkové stanici.
Obě se rychlým krokem vydaly zpátky. Josie by nejraději běžela, ale věděla, že toho Lina schopna není. Sestra se kousala do rtu, aby nesténala bolestí.
Propletly se davem a nevšímaly si významných pohledů ani řečí. Zapletly se do přestřelky a byly tu cizí. Lidé jim nedůvěřovali.
V tom s nimi byly dívky zajedno. Ani ony nedůvěřovaly jim. Kde byli, když si ten hrubián dovoloval na Linu? Nabídl jí někdo pomoc? Nepřetrhli se.
V dostavníkové stanici bylo prázdno. Cestující posledního vozu už dávno vystoupili a odešli svou cestou. Někteří jistě šli i do hotelu, kde se hodlaly ubytovat i dívky. Jenže teď už to nepřicházelo v úvahu.
Musejí dál. Hned.
Pod lavicí stál velký piknikový koš a tiše to z něj mroukalo.
Josie ho vytáhla a Lina hned odklopila víko. Z pelíšku vystlaného plenami a dekou na ně překvapeně mžouralo dítě. Mělo krásné, veliké hnědé oči. Stejné jako Lina i Josie. Stejné, jako měla jejich matka.
Josie vzdychla a nahmátla v kapse nožík. -Nikdo jí neublíží, maminko. Udělám pro to cokoliv.- Rychle zamrkala, aby zahnala slzy, které ta myšlenka s sebou přinesla.
Lina se mazlila s dítětem a snažila se uklidnit.
“Je mokrá,” řekla a začala se přehrabovat v druhé půlce koše, aby si připravila suché pleny.
Josie přešla k vývěsce vedle okénka. Chvíli upřeně zírala na jízdní řád, aniž skutečně něco viděla. V hlavě jí pořád zněly ty výstřely. Prásk! Pleskání holubích křídel. Prásk. Linin výkřik. Prásk. A na chodníku leží mrtvola.
Velká rudá skvrna na šedivé vestě…
“Dámy?”
Josie sebou trhla.
“Řekli mi, že vás najdu tady. Obávám se, že musíte jít se mnou na stanici.”
Lina vystrašeně zvedla hlavu. Přebalila malou Ruby a teď se chystala kojit.
Muž ve dveřích zdvořile smekl, ale tvářil se neústupně. Na saku měl připnutou velkou hvězdu.
“Proč? Nic jsme neudělaly!” zeptala se Josie útočně.
“Právě. Musíte podat vysvětlení. Tohle město není žádnej brloh. Platí tu zákony. Nepřejeme si přestřelky na ulici.”
Šerif je doprovodil na stanici a úslužně jim podržel dveře. Vstoupily do vlídného přítmí, kde voněl papír, olej na zbraně, a vydrhnuté dřevo.
U velkého stolu postávali dva muži.
Jeden měl na klopě hvězdu a druhý…
Druhý měl ty nejzvláštnější stříbrné oči, jaké kdy Josie viděla.
Právě pokládal na stůl svůj revolver.
Suše polkla. Víc než kilová pistole ji snad ještě teď tížila v dlani. Chladná, kovová, se dřevěným hmatníkem. Raději sklopila hlavu a postoupila do místnosti. Lina se držela za ní.
Josie si přendala koš do druhé ruky. Byl těžký, obsahoval celý jejich majetek a k tomu jeden poklad.
“Prosím, dámy, posaďte se,” vyzval je šerif a ukázal jim lavici u zdi. Usedly a Josie hned vytáhla z koše Ruby. Holčička se dožadovala jídla, ale Lina si zuřivě mačkala v klíně zpocené dlaně a očividně nebyla schopná souvislé myšlenky.
“Pane, mohla by moje sestra nakrmit své dítě? Někde v ústraní…” hlas měla jako struhadlo. Bála se.
Jako by za posledních čtrnáct dní cítila něco jiného, než strach… Tedy, kromě vzteku.
Důstojný muž s hvězdou, který je přivedl se poškrábal za uchem.
“Inu… soukromí tu máme, ale…”
“Není náročná!” vyhrkla Josie.
“Tak pojďte se mnou.”
Josie vytáhla Linu na nohy a postrčila ji za šerifem. Ten je zavedl do vedlejší místnosti. Do místnosti se dvěma celami oddělenými mřížemi.
Josie zalapala po dechu, ale rychle se vzpamatovala. Bylo tu prázdno a až úzkostlivě čisto.
Zástupce šerifa projevil pohotovost, když bez požádání přinesl Lině z kanceláře židli, aby se mohla posadit.
Josie stiskla sestře rameno.
“Jen klid,” šeptla a pak se s šerifem a jeho zástupcem vrátila do přední místnosti.
Opět způsobně usedla na lavici u zdi. Šerif si odkašlal.
“Asi před hodinou byl na chodníku u nájemní stáje zastřelen muž. Svědkové tvrdí, že jste u toho byli vy tři.”
Josie vzdychla.
“Davy, piš.” požádal šerif pomocníka a ten usedl za stůl. Starší strážce zákona se pohodlně opřel vedle dveří a založil si ruce na hrudi.
“Tak se na to podíváme. Nejprve vás, požádám, abyste se představili. I ty, Colte, je to do záznamu.”
Muž se stříbrnýma očima smířeně kývnul a začal: “Jmenuju se Colt McDowel. Právě jsem přivedl karavanu z Milwaukee.”
Šerif kývnul na Josii. Ta se nejprve zhluboka nadechla: “Mé jméno je Josephine Evansová. Cestuju na západ se svou sestrou. Ona ovdověla a já přišla o práci. Tak jsme se rozhodly zkusit štěstí jinde. Chci si otevřít restauraci.”
Colt na ni poočku pohlédl. Seděla na krajíčku a ruce měla volně složené v klíně. Tvářila se nervózně, ale snažila se zachovávat klid.
Šerif byl s odpověďmi spokojen a rozhodl se položit další otázku.
“Co se to k čertu stalo?!”
Colt pokrčil rameny: “Vyšel jsem ze stájí jako poslední. Všichni spěchali do baru a do hotelu… Já se zapovídal se stájníkem.
Na ulici jsem uslyšel ženský křik a pláč. Rozhlížel jsem se, co se děje, ale to už ke mně spěchala tady slečna Evansová a prosila mě, abych pomohl její sestře.
Varoval jsem toho bastarda, ať tu ženu pustí, ale on vytáhl svou zbraň.
Slečna Evansová na něj zakřičela, ať nechá její sestru jít. Vystřelil jsem do vzduchu.
On vystřelil na mě. Minul. Já vystřelil a trefil jsem ho.”
“Takhle to bylo, slečno Evansová?” obrátil se šerif na dívku.
Ta na něj zírala obrovskýma vyplašenýma očima. Šerifovi jí bylo líto. Muselo ji to rozrušit. Jakýsi pobuda se pokouší unést její sestru uprostřed města a za bílého dne…
“Já… já… byla jsem tak zmatená… promiňte! Vím jen, že padly tři výstřely. Na ty rány nikdy nezapomenu. Jeden šel do vzduchu, vyplašil holuby. Druhý zvířil prach jen na pár kroků ode mně a ten třetí…” Josie si zakryla obličej rukama.
“Promiňte,” vzlykla. “Ten pohled… budu mít ještě dlouho před očima.”
Šerif soucitně pokýval hlavou, ale neubránil se otázce: “Svědkové vypověděli, že jste vystřelila vy.”
Josie zvedla hlavu a v jejích očích zasvítila vzdorná jiskra: “Svědkové? Nikdo jiný, než tady pan… pan…” pohodila rukou směrem k cizinci.
“Colt,” poradil jí sám.
Kývla, ale nespouštěla oči ze strážce zákona: “Nikdo jiný, než pan Colt tam nebyl. Pokud ano, cožpak by nějaký občan vašeho slušného městečka mohl nechat v nesnázích plačící ženu, kterou jakýsi… surovec vláčí po ulici…?”
Šerif se zamračil. Ta poznámka byla trefná. Nicméně, chápal i místní. Kvůli nějaké cizí ženské se přece nikdo nezaplete do potíží.
“Otázka zní ale jasně: Střílela jste vy?”
Josie na vteřinu pohlédla stranou, ale rychle zvedla obličej: “Nemám zbraň. Ale kdybych měla, zastřelila bych toho bídáka sama.”
“Colte?”
Šedooký cizinec zvedl ruce: “Všechno jsem řekl.”
Starší muž se odlepil od stěny a nakoukl do místnosti s celami: “Madam? Jste připravená?”
Josie zabolel žaludek. Snad sestra pochopila, o co jde.
Šerifův pomocník dopsal a nyní se ohlédl, jestli přichází třetí zúčastněná.
Lina těkala vyděšenýma očima z jednoho na druhého. Dítě, velmi drobné a křehké, nesla zavinuté v náručí. Spalo.
Josie jí udělala na lavici místo, čímž se dostala nepříjemně blízko k panu Coltovi. Moc se jí to nelíbilo, ale věděla, že sestra by se tam určitě neposadila. A stát dlouho nevydrží.
Lina opatrně usedla.
“Madam?” oslovil ji jemným hlasem šerif.
Lina zvedla hlavu, jako by ji uhodil.
“Představte se prosím, do záznamu.”
“Já… já…” polkla a obrátila se o pomoc k Josii.
Zrzka jí stiskla ruku a jemně kývla. Colt si obě nenápadně prohlížel. Vypadaly vystrašené, ale ne tou potyčkou venku. Nebyla tu žádná hysterie, spíš dlouho trvající úzkost.
Světlovláska nakonec se sklopenou hlavou rychle odhrkala: “Jsem Lina Brownová. Vdova.”
“Dobře, paní Brownová. A teď nám, prosím, povězte, co se to stalo.”
Nepatrně kývla a pak se rozpovídala. Mluvila tiše a rychle, se sklopenou hlavou. Davy sotva stíhal psát. Šerif se musel naklonit blíž, aby jí vůbec rozuměl.
“On - on mě našel v dostavníkové stanici. Ruby spala v košíku. Čekala jsem na Josie. Popadl mě a táhnul ke stájím. Říkal, že tam má koně. Volala jsem na Josii… Pak tam byl najednou tenhle pán,” nepatrně pohnula rukou směrem ke Coltovi, “a střílelo se. Já se bála, že trefí Josie, tak jsem s ním trhla a pak už jen vím, že ležel na chodníku a ta rudá skvrna… Já… já děkuju, tady,” opět naznačila drobným gestem směr ke Coltovi.
“Vaše sestra tedy nestřílela?”
Lina zuřivě zakroutila hlavou.
“A ten hmmm... surovec, vystřelil první?”
Lina sklopila hlavu ještě níž: “Já, já nevím!” Rozplakala se.
Josie jí stiskla ruku.
“Nezlobte se, madam, ale aspoň mi řekněte, kolik výstřelů padlo.”
“Já…. já... “ Lina zavřela oči a chvíli mlčela. Jako by se snažila, ač nerada, si tu scénu přehrát.
“Napřed do vzduchu.”
Dýchala zrychleně.
“Pak vytáhl zbraň.”
“Kdo?”
“No ten… ten…”
“Ten surovec?”
“Hm. Vystřelil. Cukla jsem sebou. Spadla jsem.”
“A pak?”
“Pak tenhle pán.”
“Jste si jistá?”
Lina na okamžik zvedla oči. Colt si všiml, že je rámují temné kruhy z vyčerpání. A byla nezdravě bledá.
“Ano, pane,” hlesla blondýnka, křehká, jako papírová skládačka.
“Tak jo. Davy, dej jim to podepsat.”
“Co bude dál, pane?” odvážila se zeptat Josie.
“Pohřeb.”
Lina se zajíkla a křečovitě se chytla Josiiny ruky. Šerif si toho všiml a omluvil se. Pak pokračoval: “Ten muž se vás pokusil unést a kromě toho zastřelit tady Colta. To je jasná obrana a sebeobrana. Necháme to být.”
Josie spadl ze srdce obrovský balvan. Cizinec vzal její provinění na sebe a ona by si velmi vyčítala, kdyby kvůli ní přišel do vězení.
“Ale dámy, buďte opatrné. Cestovat takhle osaměle je docela nezodpovědné, nemyslíte?”
Lina pokorně sklopila hlavu, ale Josii opět zajiskřil v očích vzdor: “Jenže my nikoho nemáme.”
Šerif pokrčil rameny: “Tak si najměte průvodce. Co Colte? Právě jsi skončil. Jsi volný, ne?”
Colt pohlédl na dívky a měl pocit, že světlovláska se snad ještě víc schoulila a zrzka, Josie, skrývá podráždění. Pousmál se. Pokud je blondýnka opravdu vdova, tak by se nedivil, kdyby jejímu manželi pomohla do hrobu právě Josie.
Zachytil její pohled a poznamenal: “Budu U Koně. Jestli si mě nikdo nenajme, vyrazím pozítří zpátky na východ.”
Pak se rozloučil se šerifem a Davym a odešel. Neohlížel se.
Josie nemohla uvěřit, že proklouzly tak lehce. Ale není času nazbyt. Měly by vyrazit dřív, než si to případně šerif rozmyslí - a než si je tu zapamatuje moc lidí. Ve spěchu nakupovala zásoby a tábornické potřeby a Lina se ze všech sil snažila držet s ní krok.
Nakonec došly k nájemní stáji a se zklamáním zjistily, že dvoukolka, na kterou se Josie dívala před tím, než došlo k potížím, je už prodaná. Koupil prý ji jeden z té bandy, kterou přivedl pan McDowel. Stájník jim byl schopen nabídnout jen jakousi rozvrzanou káru.
Josie potají klela jak pohan, ale nezbylo jí, než povoz koupit. Přivedla k němu jednu houževnatou mulu a začala nakládat věci.
Z hlavy jí však nešla závažná otázka.
Má najmout pana Colta Mc Dowela, aby je doprovodil? Nebo raději ne?
V průběhu posledních čtrnácti dnů se už několikrát pokoušela opatřit si zbraň. A vždycky se jí vysmáli.
Proto se ani neobtěžovala pana Colta ptát, když ten parchant ubližoval její sestře. Popadla jeho revolver a doufala,že- vlastně nad tím nepřemýšlela. Nechtěla vědět, co bude pak. Jen musela ochránit sestru.
A on jí pomohl. Překvapivě. A navíc to vzal před šerifem na sebe. Nečekaně.
Přestala nakládat jídlo a vzdychla.
Když je našli i tady v tom zapadákově bylo by jen rozumné pořídit si konečně pistoli. Stačil by i derringer, ale kolt by byl lepší…
Kolt… zamračila se a pak vyprskla smíchem. Kolt nebo Colt?
“Tak dobře,” šeptla si pro sebe. “Když si nemůžu koupit zbraň, seženu prostě chlapa, který ji vlastní.”
S funěním naložila desetikilový pytel mouky, pak stejný s bramborami a za ním plechovky hovězího masa. Přitom si probírala v hlavě všechny aspekty nového plánu. Počítala, kolik mu může nabídnout a uvažovala, zda je to rozumné.
Nakonec urovnala deky a pomohla do vozu sestře s dítětem.
Pan Colt McDowel o nich nic neví. A když to tak zůstane, bude všechno v pořádku. A i když to bylo k vzteku, počítala že jeho přítomnost odradí i pobudy, kteří nemají s jejich minulostí nic společného. A to se taky hodí. Lina potřebuje klid, aby se vzpamatovala.
“Hned jsem zpátky, Linie. Nikam nechoď.”
Lina jen pokývla hlavou a schoulila se i s dítětem pod plachtu, kterou náklad přikryly. Bylo pod ní teplo a přítmí, a poskytovala iluzi bezpečného útočiště. Po dnešním náročném dni to docela stačilo. Nakojila Ruby a lehce dřímala.
U Koně byla putyka. Josie si s despektem prohlížela vývěsní štít a ještě jednou zaváhala. Je dobrý nápad najmout si někoho, kdo se ubytoval tady? Zevnitř se i teď, po poledni, linuly dosti nelahodící tóny klavíru a halas. Taky třesk skla a bouchání džbánků o prkna stolů.
Pak si ale dodala odvahu. Třeba si lepší bydlení nemůže dovolit. To jí vylepšuje šance. Peníze snad neodmítne.
Vkročila do lokálu. Protáhla se kolem stěny a zastavila u baru. Podnapilých zpěváků si nevšímala. Bylo tu šero a trochu nadýmeno, a tak ve svých hnědě kostkovaných šatech nebudila příliš pozornosti.
“Promiňte, pane,” oslovila barmana.
“Vteřinku, holka.” Chlap odspěchal s náručí piv.
Josie zůstala stát u baru a tiše se rozhlížela. Šenk měl nízký strop a velké stoly z dlouhých desek. Bylo tu celkem plno, ale při bližším pohledu se zdálo, že většina lidí patří k jedné skupině. Třeba jsou to ti, které pan Colt právě přivedl…
Před mnoha z nich stály talíře plné jídla a zdálo se, že jsou všichni v pořádku. Na to, že putovali až… odkud že? Ach ano, z Milwaukee…
Barman se vrátil a kývnul na ni bradou, zatímco roztáčel další rundu.
“Tihle jsou z Milwaukee?” zeptala se v náhlém popudu.
“Jo.”
“Přivedl je pan Colt McDowel?”
Barman kývl a vzal další sklenici.
“Znáte ho dobře?”
“Jak se to vezme. Ale jo, za ty roky už snad jo. Proč?”
“Já… hledám ho. Řekl byste o něm, že je to čestný člověk?”
Barman se zasmál: “Ne. To bych nikdy neřek´.” Popadl do hrsti pět půllitrů a do druhé taky.
V Josie zatrnulo. Ještě, že se zeptala!
Barman rozdal piva a pro jistotu je hned zkasíroval. Vracel se s novými objednávkami a při pohledu na zaraženou dívku se rozchechtal: “Ty vypadáš, holka! Ale je to tak. Že je čestný člověk, to bych o něm vážně nikdy neřek.”
Josie zvedla bradu: “A co byste mi tedy o něm řekl?”
“Já bych řek, že je do dobrej chlap.”
“Cože?” dětinský vtip Josie podráždil.
“No jo, jak říkám. Je fér. Je na něj spoleh. To mi stačí. Nezajímá mě, jestli je čestný člověk.”
Josie se zašklebila. Než ale barman oběhl lokál, spolkla nevrlost a uvědomila si, že to, že má pověst spolehlivého chlapíka, je vlastně dobře. Hodlá s ním uzavřít obchod, ne manželství! Kdyby se tedy chystala vůbec kdy nějaké uzavřít.
“A kde ho najdu?” zeptala se stále ještě pobaveného barmana.
Ukázal palcem dozadu, do chodby. “Nahoru po schodech, třetí dveře. Ale asi spí.”
Josie se ušklíbla. V takovém kraválu spát? A v poledne? Na tenhle fórek nenaletí. Nicméně poděkovala a vydala se k naznačeným dveřím.
“Snad ti neupletl parchanta?” křikl za ní přes celý sál.
Protočila panenky a zatřásla hlavou.
Barman se chechtal a Josie vyběhla schody.
Nahoře se táhla chodba dozadu do dvora, dál od nálevny. Jako by pokoje vybudovali v podkroví původní hospodářské budovy. Bylo tu mnohem tišeji.
Josie napočítala třetí dveře a zastavila se.
Je to vůbec dobrý nápad? Ještě se může sebrat a odejít…
Kousla se do rtu. Tak jo, je to šílený nápad. Strašná blbost a úplně zoufalý plán!
Nadechla se a zaklepala. Silně, aby si to už nemohla rozmyslet.
Chvíli to trvalo, ale po sérii podivných dutých zvuků se dveře pootevřely.
Josie s hrůzou sledovala lesklou hlaveň pistole.
“Zdravím. Ehm… nečekala jsem, že se s touhle věcí dnes setkám ještě jednou.”
Hlaveň okamžitě zmizela a dveře se otevřely dokořán.
Zvláštní, pan Colt zřejmě považoval za nutné tasit zbraň, ale už ne se obléct.
Měl kalhoty, nic jiného. Zbytek oblečení se válel v jedné velké kupě na zemi vedle dveří a postel byla rozestlaná.
Josie překvapeně zírala na široký hrudník s několika jizvami a porostem chlupů. Najednou vůbec netušila, co chtěla říct.
Rozpačitě sklopila oči k zemi. Ovšem pohled na jeho bosá chodidla byl jaksi podivně zneklidňující. Možná dokonce víc, než…
Polkla a rozhodně mu upřela zrak do tváře.
Dlaní si protřel oči a zakryl zívnutí.
“Pane McDowele… hmm... dlouho jsem o tom přemýšlela a… chci vás najmout.”
Colt kývl a opět zívnul. Během cesty spal málo a byl stále ve střehu. Těšil se, že si teď pár dní odpočine. Plánoval prospat odpoledne, a pak zajít na večeři. Na což by mohl navázat další dávkou posilujícího spánku...
Chvíli mu to moc nemyslelo. Když zjistil, že nehrozí nebezpečí, jeho mozek opět vypnul.
Nakonec ale potřásl hlavou a poodstoupil ode dveří. Pokynul návštěvnici rukou a svůj revolver položil na vysokou skříň. Původně chtěl na stůl, ale už mu ho jednou vzala. Nehodlal se jejím terčem stát zničehonic sám.
Ne že by na skříň nedosáhla, ale při jejím ženském vzrůstu to rozhodně nedokáže nenápadně nebo rychle.
Josie nejistě překročila práh. Rukama se držela za lokty a zkřížené paže tiskla k žaludku. Co tu vlastně dělá?
“Co tu chcete?” zopakoval její vlastní otázku a Josie se mimoděk usmála.
Trochu hořce, pravda, ale docela jí to slušelo. Jen kdyby neměla pořád takovou tíseň v očích.
Colt si ji prohlížel a ani se nesnažil to skrývat. Obnošené šaty fádní barvy halily štíhlou postavu. Živůtek měly vypasovaný a na těch správných místech skoro přeplněný. Zjevně trochu povyrostla od doby, kdy si je pořídila. Knoflíčky ale byly cudně pozapínané až ke krku.
Proč tohle stvoření dnes ráno zastřelilo chlapa? Vypadala přece tak spořádaně… Její vážné oči měly barvu silného čaje a jemné rty se trochu třásly.
Ale před šerifem sehrála pěkné divadlo. Copak se od ní dá čekat dál? A před kým utíká?
Colt si nedělal iluze. To co se dnes stalo před stájemi bylo jen pokračováním něčeho, co Josie a její sestru trápí už nějakou dobu. Byly vyděšené, rozhněvané, ale svým způsobem taky smířené. Nebyl to náhodný incident. To by se chovaly jinak.
Shrnula si vlasy za ucho a snad nevědomky skousla ret. Colt se přistihl, že na něj zírá, jako uhranutý a jeho tělo živě reaguje.
Vzdychl a přešel k oknu. Odhrnul závěs, a aby se zaměstnal, vykoukl na dvůr.
“Říkal jste, že doprovázíte lidi na cestách. Staráte se taky o jejich bezpečí?”
Ohlédl se: “Ovšem.”
“Chráníte je před dravci i bandity?”
Přisvědčil.
“Pak vás chci najmout.”
Colt se otočil, ale radši dál zůstával u okna. “Kam putujete?”
“To vám řeknu, až se dohodneme.”
Zatřásl hlavou. “Musím to vědět - ovlivňuje to cenu.”
Zamračila se a ramena jí klesla. Po chvilce uvažování se zeptala: “A kolik si berete za doprovod na cestě z Milwaukee?”
“To záleží…”
“Na čem?”
“Na počtu lidí, samozřejmě. A na skladbě. Když cestují děti, bývá to složitější.”
“Ach tak…” Josie váhala. “A kolik by stály dvě ženy a kojenec?”
“Z Milwaukee sem?”
Kývla.
“Hmm… dva tisíce tři sta.”
“Proboha!”
Colt pokrčil rameny.
“Dobře. Cesta z Milwaukee trvá měsíc? Dva?”
“Spíš tři. Když jde všechno dobře, tak asi sedmdesát dní”
Josie těžce vzdychla a rychle počítala. “Chci abyste nás chránil čtrnáct dní, bez ohledu na to, kam pojedeme.”
Usmál se.
“Čtrnáct dní nejsou tři měsíce… a nejspíš nebudeme celou dobu cestovat. Vlastně to bude pro vás odpočinek… A nabízím vám za to tři sta dolarů.”
Vyprskl smíchy.
“Nemůžu víc.”
“Dámo, s někým, komu se potíže táhnou za patama jako vám, bych za míň jak půl tisíce ani nevystrčil nos z pokoje.”
Zvedla bradu.
“No uznejte!”
“Dobře, nabízím tři sta padesát. Ale žádné zbytečné otázky.”
“Musím vědět, co mě čeká.”
“Vaše práce,” odsekla. “Budete chránit dvě ženy a jedno dítě. To snad zvládnete, ne?”
Odfrknul si: “Zvládnu toho dost, ale zadarmo se zastřelit nenechám.”
“Hostinský říkal, že jste spolehlivý chlap. Nabízím tři sta šedesát. Ale ani o chlup víc.”
“Copak jsem nějaká laciná - “
Josie si hněvivě založila ruce v bok: “Ne, vy jste totiž pěkně drahá děvka. Že vám není hanba, takhle utrhovat od úst nemluvňátku!”
“O p… přednosti vaší sestry nemám zájem,” zazubil se. “Ale abyste neřekla, pojedu s váma. Za čtyři sta padesát.”
Josie se rozehřívala. Nemohla mu dát tolik. Už takhle je bude stát víc, než doufala. Ale snad si vykoupí aspoň čtrnáct dní klidu a využijí ten čas k tomu, aby konečně spálily mosty.
“To mi radši prodejte za dvacku ten váš kvér.”
Pobouřeně odfrknul. “Tuhle věc, dámo, nedám z ruky.”
“Jasně,” zasmála se mu. “To jsem viděla.”
“Pomoc dámě v nesnázích se nepočítá.”
“Aha! Tak přestaňte počítat a koukejte nám pomoct. Jsme dámy - a máme potíže.”
“Dobrá, dobrá… za čtyři sta dvacet.”
Josie si dupla.
“Nebuďte držgrešle! I já musím z něčeho žít. Krmím deset hladovejch krků…”
S otevřenou pusou na něj chvíli zírala. Tenhle chlap má někde rodinu? Deset dětí?
Pak se vítězně zašklebil a ona zlostně vykřikla: “Lháři! Strčte si tu pomoc za klobouk. S takovýma jako vy se zahazovat nebudu.” otočila se ke dveřím a přes rameno prskla: “A to jsem vám chtěla nabídnout rovných čtyři sta.”
Colt udělal pár kroků a chytil ji za paži. Prudce se otočila a vyškubla se mu. Tváře jí hořely a v očích měla čertovské plamínky. Bavil se - a těšilo ho, že na chvilku ztratila ten uštvaný výraz.
“Ale no tak… Snad se tolik nestalo. Koukněte, ať neřeknete, že jsem nelida… Co takhle čtyři sta - a řeknete mi, o co tady jde.”
“Řeknu vám, co potřebujete vědět. Ani slovo navíc.”
“Tak jo, poslední nabídka - jinak si jděte za kým chcete. Tři sta devadesát, informace, které nutně potřebuju - a odškodné.”
“Odškodné?” Josie byla ve střehu, přesto v duchu jásala. Tři sta devadesát je dost slušná cena.
“No jo,” rozhodil rukama, jako neviňátko. “Mám jít se svou kůží na trh, a ještě tak levně… tak požaduju odškodné.”
Josie se zamračila a couvla ke dveřím. “A co by to mělo být?”
Lišácky přimhouřil oči a předstíral, že přemýšlí. “Co takhle pusa, hmm?”
“Zbláznil jste se?” Josie vážně dostala strach.
Pokrčil rameny: “Jedna pusa… nestojí vám za deset dolarů?”
Josie přemýšlela. “Jen pusa a nic víc?”
Kývl a naklonil hlavu ke straně.
“A žádné otázky?”
“Žádné zbytečné, dotěrné otázky.”
Josie si opět skousla ret. Pusa za deset dolarů? Nebezpečně se to blížilo těm temným odporným věcem, zabaleným v krabici s nápisem prostituce.
Ve své mysli tu krabici zastrčila hluboko do regálu. Tohle není totéž. Ona není děvka. Je to spíš cosi, jako stvrzení slibu. Jen trochu důvěrnější, než potřesení rukou…
A Lina s Ruby budou v bezpečí. Aspoň čtrnáct dní. Do té doby něco vymyslí, a taky by se mohly usadit. Toho surového ničemu stejně brzy omrzí je hledat.
Aspoň v to doufala.
Obezřetně si McDowela prohlížela. Jeho stříbrné oči svítily pobavením a úzká, čerstvě oholená tvář vůbec nevypadala odpudivě. Voněl mýdlem. Asi si dal koupel.
Závistivě se dotkla vlastních vlasů. Tak ráda by se taky pořádně umyla, beze spěchu a v teplé vodě… Doufala, že se dnes ubytují v hotelu a tento luxus si dopřejí. Jenže musí dál.
S Coltem McDowelem nebo bez něj. Ale jeho revolver by vážně potřebovaly...
Sklouzla pohledem k jeho ústům. Bude to hrozná oběť, ale vydrží to. Líbání je trochu trapné a nechutné, ale dá se přežít, jak už dávno věděla. To zvládne.
Pomalu se usmál a Josie zaváhala. Polilo ji horko a uvažovala proč. Vydrží krátkou vlhkou pusu a bude si užívat pár dní klidu.
“Tak platí,” vyhrkla. “Žádné otázky a čtrnáct dní vaší ochrany za tři sta devadesát dolarů, splatných na konci té doby.”
“A odškodné.”
Neochotně souhlasila.
Colt kývl a napřáhl ruku.
Josie mu pevně stiskla dlaň a pokusila se vydržet přímý pohled do očí. Nakonec sklopila zrak. Tváře jí hořely a úžil se jí dech. A to ji ještě čekalo to nejhorší.
Raději nemyslet.
Cestou ke dveřím málem zakopla o vlastní sukni a ještě ve spěchu hlesla přes rameno: "Vyrážíme za hodinu."