Zvíře
Tramvaj se zazvoněním vyjela ze zastávky.
Šedivé odpoledne na konci zimy pomalu přecházelo v podvečer, ale venku zbylo pořád dost světla, aby viděl tři smějící se dívky na zastávce. Střapatou blondýnu, výrazně namalovanou zrzku a Lindu.
Ušklíbl se a raději se zadíval na okoukané reklamy na dopravní podnik, vylepené nad okny.
Linda, neuhlídal povzdech. Ještě teď ji před sebou viděl, i když tramvaj už odbočila. Medové zvlněné vlasy, obrovské šedomodré oči, a postava zvýrazněná úzkými kalhotami a vypasovaným kabátkem. Nejhezčí holka ze třídy. O něj by si neopřela ani kolo. On je jen docela obyčejný, kostnatý dlouhán s nezajímavě světlehnědými vlasy.
Doma hodil batoh na postel a zapnul počítač. Snad se mu podaří dostat dneska do postele aspoň Yennefer. Zabrblal nadávku. Geralt to má sakra mnohem jednodušší.
V předsíni zarachotily klíče a rozsvítilo se. Matka na něj cosi hulákala, tak se neochotně zvedl a vyšel na práh pokoje. Aspoň si dojde pro pití.
Cestou zpět ho napadlo, že je trochu zvláštní, že ti nejdivnější chlapi nemají nikdy problém sbalit ženskou. Geralt například má svislé zornice a bílé vlasy a může si vybírat.
Prošel kolem sestřina pokoje. Měla otevřené dveře a rozsvíceno, přestože o něčem drbala s matkou v kuchyni. Napůl proti své vůli nahlédl dovnitř. Plakáty Twilight ságy ho ujistily, že se ve svých úvahách vydal správným směrem. Takovej nanicovatej bledej impotent – ale je potenciálně nebezpečnej – takže ho má nad postelí půl ženské populace civilizovaného světa. A kolik z nich si toužebně přeje, aby z toho plakátu sestoupil…
Potřeboval si vyčistit hlavu. Chce to nějakou blbinu, která ho uklidní a nebude ho nutit moc přemýšlet. Projížděl harddisk, až narazil na složku nadepsanou Underworld. Bezva. Natočil monitor k posteli a založil si polštář pod hlavu. Dlouhé nohy natáhl před sebe a chystal se k příjemnému zformátování své paměti.
Při večeři naštvaně přežvykoval a nevšímal si ani matky, ani té pihovaté užvaněné slepice, která si říkala jeho sestra. Ani ten blbej Underworld mu dneska nepomohl zapomenout na trápení. Sakra.
Pomalu docházel k závěru, že pokud nebude nějak drsňácky „poškozenej“, tak si v životě nevrzne. Nějaká jizva se zajímavou historií, děsivý pohled plný tajemství, nebo nejlíp, kdyby se tak při úplňku měnil v nějaké sexuálně atraktivní zvíře. Lehká perverznost se dneska asi nosí. Nemusel by být ani vlk. Co třeba medvěd… hmm na to asi nemá postavu… tak co třeba mýtický drak?
Ach jo! Je tak nesnesitelně normální, že si ho Linda nemůže nikdy všimnout.
V noci se proměnil v tygra a pohled na ty obrovské šedomodré oči rozšířené ještě víc hrůzou a vzrušením ho neuvěřitelně uspokojoval. Konec konců, on ji uspokojil taky.
Vzbudil se s mokrým prostěradlem a ještě vzteklejší, než včera.
Cestou na zastávku kopal před sebou kamínek a nebyl si jistý, jestli na něco nezapomněl. Cosi mu říkalo, že dneska píšou, ale z čeho? Že by francouzština? Nebo čeština? Zvedl oči, aby zkontroloval, jak daleko je tramvaj, kterou potřeboval stihnout. Vypadalo to dobře. Blížila se, takže když natáhne krok, budou u sloupku s modrou cedulkou zároveň.
Koleje zaduněly a lidé na nástupišti trochu ustoupili od jízdní dráhy. Za jejich zády projížděla auta a pošmourné ráno smrdělo výfukovými plyny.
Když se dveře se zaskřípáním otevřely, zjistil, že hledí skoro pod sukně nějaké stařeně páchnoucí močí a zatuchlinou. Opírala se o starodávnou dřevěnou hůlku. Hlavně, že je vyřezávaná, napadlo ho neuctivě. Kdyby si pořídila francouzské hole byla by pohyblivější. A možná by to občas stihla na záchod.
Všiml si uraženého zamračení ve vrásčité tváři a na okamžik se lekl, že to řekl nahlas. Blbost. Duchny se pořád kvůli něčemu rozčilujou a uráží…
Babka stepovala na schodech a tramvaják se už už chystal začít zavírat dveře.
Vyslala k němu zoufalý pohled plný prosby, a aby toho nebylo málo, napřáhla ruku. Zkroucenou, vrásčitou, se stařeckými skvrnami a zažloutlými nehty. Okamžik na ni s odporem hleděl, ale to už ho neurvale popadla za rameno a plnou vahou se o něj opřela, takže neměl na vybranou. Neochotně jí pomohl na chodník a pokusil se zamumlat nic neříkající, rádoby zdvořilé: „Za málo.“
Babka se ušklíbla. Nevěděl, jestli je to vzteklý, nebo pobavený úšklebek a ani se mu nad tím bádat nechtělo. Otočil se, že konečně skočí do vozu městské hromadné dopravy, ale chytila ho za ruku a než se vzpamatoval, vtiskla mu do dlaně upocený, téměř setřený dvacetník.
„Děkuju mladíku,“ zakrákala. „Hoď ho do vody a něco si přej.“
Poslední slovo už málem neslyšel přes bzučení signalizace zavírajících se dveří. Zašklebil se odporem a minci upustil do kapsy bundy. Jak vystoupí, vyhodí ji. Divná babizna.
Pozoroval holé pruty trčící ze země – keře živého plotu ohraničujícího trávník před školou- zatímco tramvaj brzdila a skřípala a poskakovala.
Přidržel se tyče a ustál setrvačnost těžkého vozu, aby vyskočil hned, jakmile se otevřou dveře. Všechna místa k sezení byla obsazená a v uličce se tlačilo mnoho jeho spolužáků z jiných tříd. Nesnášel tyhle narvané vozy, ale ráno se jim prostě nedalo vyhnout. V létě někdy chodil pěšky, ale v zimě? Každou chvíli prší, nebo sněží, případně obojí a vyhrabat se z postele dřív, když ani slunko si nebylo jisté, jestli už má začínat den? Fakt ne.
Přeběhl silnici a u obrubníku si všiml kanálu pro odtok vody z vozovky. Měl příhodně velké díry. Štítivě do něj upustil darovanou minci a zkratkou přes trávník se vydal k houstnoucímu provozu u dveří velké historické budovy gymnázia.
Linda.
Šla ke vchodu z protější strany, a se svými dvěma kamarádkami se něčemu smála. Ty její rty, krásně vykrojené a růžově lesklé… byl si jist, že na zítřek se mu bude zdát i o nich.
Jak si přál, aby mohl říct něco zajímavého, aby na ni mohl vrhnout pohled temný a nebezpečný, jako hrot dýky, aby se stal nějakým záhadným zvířetem, které vyvolává chvění v žaludku… nějakým zvířetem, které…
Svět zešedl, zbělal a zčernal. A když znovu otevřel oči, bylo mu divné, že nebe pozoruje z neznámé perspektivy.
Tak jakoby zdola… totiž úplně zdola. Rozhlédl se, ale nic mu nebylo povědomé. Neviděl školu a ani Lindu. Zato se kolem něj ježily neuvěřitelně vysoké zelené věže. Kývaly se ve vichřici a on se rozhodl prohlédnout si jednu z nich zblízka. Vykročil. Ehmm… ne. Odřel si obličej. Chtěl si prohmatat čelo, ale… neměl ruce?!
Někdo ho popadl za pas a prudce zdvihl do stratosféry. Zazmítal se ve vzduchu, ale když si uvědomil tu nechutnou výšku, dostal závrať a radši toho nechal. Ječel a prosil o pomoc, ale jen do chvíle, než poznal, kdo se nad ním sklání s úsměškem na tváři. Babka z tramvaje.
„Ty můj hlupáčku…“ politovala ho, ale vůbec jí to nevěřil. Trochu s ním pohodila a on se málem pozvracel. Pak vytáhla kousek zrcátka s uštípnutým rohem a nastavila mu ho.
Chvíli mlčky hleděl na něco divného, růžového, s kroužky. Na něco zmítajícího se bezmocně na babčině dlani. Na… žížalu?
„S přáními je ta potíž, že občas se splní doslova…“ zamumlala babka, když míjela Lindu s kamarádkami.
I malý novopečený žížalák v její kapse musel slyšet, jak jeho překrásná medovláska s dlouhýma nohama říká té zrzce: „Jo, to mi vyprávěj. U nás zas minulý týden na praktikách biologie… Dymek přinesl do učebny plnou zavařovačku žížal… Bereme kroužkovce, že. Mě ti tak zalechtalo v žaludku, že jsem málem vyhodila snídani!“
Šedivé odpoledne na konci zimy pomalu přecházelo v podvečer, ale venku zbylo pořád dost světla, aby viděl tři smějící se dívky na zastávce. Střapatou blondýnu, výrazně namalovanou zrzku a Lindu.
Ušklíbl se a raději se zadíval na okoukané reklamy na dopravní podnik, vylepené nad okny.
Linda, neuhlídal povzdech. Ještě teď ji před sebou viděl, i když tramvaj už odbočila. Medové zvlněné vlasy, obrovské šedomodré oči, a postava zvýrazněná úzkými kalhotami a vypasovaným kabátkem. Nejhezčí holka ze třídy. O něj by si neopřela ani kolo. On je jen docela obyčejný, kostnatý dlouhán s nezajímavě světlehnědými vlasy.
Doma hodil batoh na postel a zapnul počítač. Snad se mu podaří dostat dneska do postele aspoň Yennefer. Zabrblal nadávku. Geralt to má sakra mnohem jednodušší.
V předsíni zarachotily klíče a rozsvítilo se. Matka na něj cosi hulákala, tak se neochotně zvedl a vyšel na práh pokoje. Aspoň si dojde pro pití.
Cestou zpět ho napadlo, že je trochu zvláštní, že ti nejdivnější chlapi nemají nikdy problém sbalit ženskou. Geralt například má svislé zornice a bílé vlasy a může si vybírat.
Prošel kolem sestřina pokoje. Měla otevřené dveře a rozsvíceno, přestože o něčem drbala s matkou v kuchyni. Napůl proti své vůli nahlédl dovnitř. Plakáty Twilight ságy ho ujistily, že se ve svých úvahách vydal správným směrem. Takovej nanicovatej bledej impotent – ale je potenciálně nebezpečnej – takže ho má nad postelí půl ženské populace civilizovaného světa. A kolik z nich si toužebně přeje, aby z toho plakátu sestoupil…
Potřeboval si vyčistit hlavu. Chce to nějakou blbinu, která ho uklidní a nebude ho nutit moc přemýšlet. Projížděl harddisk, až narazil na složku nadepsanou Underworld. Bezva. Natočil monitor k posteli a založil si polštář pod hlavu. Dlouhé nohy natáhl před sebe a chystal se k příjemnému zformátování své paměti.
Při večeři naštvaně přežvykoval a nevšímal si ani matky, ani té pihovaté užvaněné slepice, která si říkala jeho sestra. Ani ten blbej Underworld mu dneska nepomohl zapomenout na trápení. Sakra.
Pomalu docházel k závěru, že pokud nebude nějak drsňácky „poškozenej“, tak si v životě nevrzne. Nějaká jizva se zajímavou historií, děsivý pohled plný tajemství, nebo nejlíp, kdyby se tak při úplňku měnil v nějaké sexuálně atraktivní zvíře. Lehká perverznost se dneska asi nosí. Nemusel by být ani vlk. Co třeba medvěd… hmm na to asi nemá postavu… tak co třeba mýtický drak?
Ach jo! Je tak nesnesitelně normální, že si ho Linda nemůže nikdy všimnout.
V noci se proměnil v tygra a pohled na ty obrovské šedomodré oči rozšířené ještě víc hrůzou a vzrušením ho neuvěřitelně uspokojoval. Konec konců, on ji uspokojil taky.
Vzbudil se s mokrým prostěradlem a ještě vzteklejší, než včera.
Cestou na zastávku kopal před sebou kamínek a nebyl si jistý, jestli na něco nezapomněl. Cosi mu říkalo, že dneska píšou, ale z čeho? Že by francouzština? Nebo čeština? Zvedl oči, aby zkontroloval, jak daleko je tramvaj, kterou potřeboval stihnout. Vypadalo to dobře. Blížila se, takže když natáhne krok, budou u sloupku s modrou cedulkou zároveň.
Koleje zaduněly a lidé na nástupišti trochu ustoupili od jízdní dráhy. Za jejich zády projížděla auta a pošmourné ráno smrdělo výfukovými plyny.
Když se dveře se zaskřípáním otevřely, zjistil, že hledí skoro pod sukně nějaké stařeně páchnoucí močí a zatuchlinou. Opírala se o starodávnou dřevěnou hůlku. Hlavně, že je vyřezávaná, napadlo ho neuctivě. Kdyby si pořídila francouzské hole byla by pohyblivější. A možná by to občas stihla na záchod.
Všiml si uraženého zamračení ve vrásčité tváři a na okamžik se lekl, že to řekl nahlas. Blbost. Duchny se pořád kvůli něčemu rozčilujou a uráží…
Babka stepovala na schodech a tramvaják se už už chystal začít zavírat dveře.
Vyslala k němu zoufalý pohled plný prosby, a aby toho nebylo málo, napřáhla ruku. Zkroucenou, vrásčitou, se stařeckými skvrnami a zažloutlými nehty. Okamžik na ni s odporem hleděl, ale to už ho neurvale popadla za rameno a plnou vahou se o něj opřela, takže neměl na vybranou. Neochotně jí pomohl na chodník a pokusil se zamumlat nic neříkající, rádoby zdvořilé: „Za málo.“
Babka se ušklíbla. Nevěděl, jestli je to vzteklý, nebo pobavený úšklebek a ani se mu nad tím bádat nechtělo. Otočil se, že konečně skočí do vozu městské hromadné dopravy, ale chytila ho za ruku a než se vzpamatoval, vtiskla mu do dlaně upocený, téměř setřený dvacetník.
„Děkuju mladíku,“ zakrákala. „Hoď ho do vody a něco si přej.“
Poslední slovo už málem neslyšel přes bzučení signalizace zavírajících se dveří. Zašklebil se odporem a minci upustil do kapsy bundy. Jak vystoupí, vyhodí ji. Divná babizna.
Pozoroval holé pruty trčící ze země – keře živého plotu ohraničujícího trávník před školou- zatímco tramvaj brzdila a skřípala a poskakovala.
Přidržel se tyče a ustál setrvačnost těžkého vozu, aby vyskočil hned, jakmile se otevřou dveře. Všechna místa k sezení byla obsazená a v uličce se tlačilo mnoho jeho spolužáků z jiných tříd. Nesnášel tyhle narvané vozy, ale ráno se jim prostě nedalo vyhnout. V létě někdy chodil pěšky, ale v zimě? Každou chvíli prší, nebo sněží, případně obojí a vyhrabat se z postele dřív, když ani slunko si nebylo jisté, jestli už má začínat den? Fakt ne.
Přeběhl silnici a u obrubníku si všiml kanálu pro odtok vody z vozovky. Měl příhodně velké díry. Štítivě do něj upustil darovanou minci a zkratkou přes trávník se vydal k houstnoucímu provozu u dveří velké historické budovy gymnázia.
Linda.
Šla ke vchodu z protější strany, a se svými dvěma kamarádkami se něčemu smála. Ty její rty, krásně vykrojené a růžově lesklé… byl si jist, že na zítřek se mu bude zdát i o nich.
Jak si přál, aby mohl říct něco zajímavého, aby na ni mohl vrhnout pohled temný a nebezpečný, jako hrot dýky, aby se stal nějakým záhadným zvířetem, které vyvolává chvění v žaludku… nějakým zvířetem, které…
Svět zešedl, zbělal a zčernal. A když znovu otevřel oči, bylo mu divné, že nebe pozoruje z neznámé perspektivy.
Tak jakoby zdola… totiž úplně zdola. Rozhlédl se, ale nic mu nebylo povědomé. Neviděl školu a ani Lindu. Zato se kolem něj ježily neuvěřitelně vysoké zelené věže. Kývaly se ve vichřici a on se rozhodl prohlédnout si jednu z nich zblízka. Vykročil. Ehmm… ne. Odřel si obličej. Chtěl si prohmatat čelo, ale… neměl ruce?!
Někdo ho popadl za pas a prudce zdvihl do stratosféry. Zazmítal se ve vzduchu, ale když si uvědomil tu nechutnou výšku, dostal závrať a radši toho nechal. Ječel a prosil o pomoc, ale jen do chvíle, než poznal, kdo se nad ním sklání s úsměškem na tváři. Babka z tramvaje.
„Ty můj hlupáčku…“ politovala ho, ale vůbec jí to nevěřil. Trochu s ním pohodila a on se málem pozvracel. Pak vytáhla kousek zrcátka s uštípnutým rohem a nastavila mu ho.
Chvíli mlčky hleděl na něco divného, růžového, s kroužky. Na něco zmítajícího se bezmocně na babčině dlani. Na… žížalu?
„S přáními je ta potíž, že občas se splní doslova…“ zamumlala babka, když míjela Lindu s kamarádkami.
I malý novopečený žížalák v její kapse musel slyšet, jak jeho překrásná medovláska s dlouhýma nohama říká té zrzce: „Jo, to mi vyprávěj. U nás zas minulý týden na praktikách biologie… Dymek přinesl do učebny plnou zavařovačku žížal… Bereme kroužkovce, že. Mě ti tak zalechtalo v žaludku, že jsem málem vyhodila snídani!“
