Betsy se na venkovském sídle zabydluje, ale na pátrání po tajemném předmětu zatím nemá příliš čas. Má plné ruce práce s tím, aby se vyrovnala s nezvyklým postavením...
V následujících dnech se děvčata horou závěsů a hektolitry vody propracovala o patro níž, k panským ložnicím.
Mezitím Betsy vysledovala rytmus, jímž celá domácnost žila, a který se, jako Země kolem Slunce, otáčel okolo Jeho Milosti.
Phineas vstával velmi brzy a ještě před snídaní vyrážel na projížďku na své krásné fríské kobyle. Dopoledne se pak věnoval úřadování ve velké pracovně ve spodním patře, která měla okna nasměrovaná na stáje. Po obědě a krátkém odpočinku v knihovně míval naplánovaná jednání a potom se až do večeře věnoval svým miláčkům – dostihovým koním. Susan Betsy popisovala úspěchy, jichž jeho chovanci dosahovali na všech závodech, do nichž se přihlásili.
Hrabě jim věnoval spoustu času, energie a peněz, ale sám na nich nejezdil. Snad se prý bál, aby jim svou vahou neublížil. Elizabeth takovou obavu nechápala. Ano, byl vysoký a rozložitý, ale už viděla mnohem horší věci. Jeden hejsek v Londýně, očividně trpící neskutečnou nadváhou si pořídil koně jen o málo silnějšího, než byla Phineasova nejoblíbenější rychlonohá krasavice Lilith. Upřímně, vypadalo to strašně a Elizabeth bylo ubohého zvířete líto, přesto si nemyslela, že hrabě je na tom až takhle špatně…
Betsy jednou na dvoře viděla jak se s graciézní kobylkou, vracející se z procházky, vítá. V kratičkém záblesku nesmyslné žárlivosti zatoužila být tou kobylou a hřát se na výsluní jeho zaujaté pozornosti. Susan zachytila její ruměnec a zasmála se. „Jsi do něj blázen, co?“
Betsy chtěla popírat, ale potom jen pokrčila rameny. Stihla si už všimnout, že hrabě má neochvějnou loajalitu a lásku všech svých lidí, tak co je na tom, že se do něj zakoukala další služtička.
Elizabeth si hluboce vzdychla. Bože! Proč takového muže nepotkala v Londýně?
„A představ si, že ho žádná z londýnských slečen nechtěla… Chápeš to?“
„Ne…“ vydechla Betsy šokovaně.
„No, asi se bály, že by mu musely rodit příliš velké děti…“
Betsy se sehnula pro vyprášený závěs a začala lézt na žebřík. Při tom si pomyslela, že je spíš děsilo to, co dětem předchází.
Před očima jí vytanul obraz jeho velkých rukou, hladících láskyplně Lilithinu šíji a pocítila příjemné trnutí v zádech. Ušklíbla se. S tímhle musí okamžitě přestat. O podobných věcech dobře vychovaná mladá lady vůbec nepřemýšlí! Ještě tak může potají snít o cudné hubičce nebo doteku prstů v rukavičkách, ale nikdy o něčem tak… nesnesitelně vzrušujícím? Kousla se do rtu.
Betsy měnila Elizabeth víc, než by si kdy dívka pomyslela. A nešlo jen o ruce rozpraskané častým přechodem mezi mrazivým vzduchem venku a horkou vodou na mytí. Ty měly šanci, že se zase uzdraví, až je namaže balzámem a nechá odpočinout. Jenže zážitky, které tu nasbírá, ji neopustí do konce života…
Slezla ze žebříku a protáhla si záda. Pomalu si začala na denní tempo zvykat. Konec konců, ani doma v Harlow neměli ve zvyku se příliš povalovat. Jenže když sem přijela, byla ještě celá vykolejená z londýnské sezóny, v níž se bály střídaly s večeřemi, koncerty s divadelními představeními a zřídkakdy se šlo spát před půlnocí.
Následujícího rána se přesunuly do hraběcí ložnice. Jak Susan zjistila, jeho milost právě snídala v ranním salonku a tak si přistavily žebřík a začaly sundávat závěsy.
Najednou Susan vypískla: „Já zapomněla na koště!“ a už byla ze dveří. Betsy osaměla na žebříku s tyčí napůl vysunutou z oka. Hekla námahou a pokusila se ji zase vrátit zpět. Jenže těžký závěs se mezitím svezl na druhý konec a převažoval ji. „Sakra Susan, vrať se!“ zavrčela, ale místo příjemného pocitu otcovy laskavě kárající přítomnosti ucítila pohled, pod nímž se jí zježily chloupky na zátylku.
„Nenechte se rušit,“ pronesl někde za ní nezapomenutelný sametový hlas.
Betsy se prudce obrátila. Tedy pokusila se o to, jenže s plnýma rukama těžkých závěsů, balancujíc na vratkém žebříku to nebylo šťastné rozhodnutí. Vykřikla a přimkla se k jediné zdánlivě pevné věci, kterou měla nadosah – k padající tyči obalené zaprášeným závěsem. Opět špatný nápad. Převážila se dopředu, zoufale se zakymácela, noha jí šlápla do prázdna a pak už se nezadržitelně řítila k zemi. Pevně stiskla víčka a schoulila se v obraně před očekávanou bolestí.
Ale žuchla do měkkého. Tedy v porovnání s dubovou podlahou pokrytou perským kobercem.
Otevřela oči. Nejprve se musela srovnat s myšlenkou, že je celá a nic moc ji nebolí – až na nohu odřenou od zrádné příčky žebříku.
Pak s myšlenkou, že spočívá zády opřená o mužskou hruď a pod prsy ji svírají silné paže.
A nakonec s faktem, že jejím zachráncem je hrabě.
„Sakra!“ zachraptěla.
Pomohl jí přesunout se na vlastní nohy a přitom lehce ironicky poznamenal: „Říká se děkuji.“
Rychle se otočila: „Vy máte přece být v pracovně… tedy, býváte tam…“ kousla se do rtu a rozpačitě vysekla opožděnou úklonu.
„Aha, ty jsi ta drzá! Patty?“ hádal.
Děvče naproti němu zčervenalo až po kořínky vlasů. Očividně si vzpomněla na setkání na schodišti. „Je mi to moc líto. Myslela jsem, že jste lokaj… už se to nestane.“
„Ne, to nestane,“ souhlasil s neochvějnou jistotou, „Bess?“
„Betsy, Vaše Milosti.“ Opět se mírně uklonila a ustoupila stranou.
„Takže Betsy, abych odpověděl na tvou předchozí otázku: ano bývám v pracovně, ale někdy je třeba měnit plány. V každém případě můžeš pokračovat, hned zase půjdu.“
Nervózní dívka obešla žebřík a začala rozmotávat spadený závěs. Pán domu nečekaně tichým a svižným krokem odešel do šatny.
Betsy, ještě celá roztřesená z pádu, si pomalu rovnala v hlavě, co se vlastně stalo. Chovala se jako nemehlo a navíc velmi nezdvořile. Mohla jen doufat ve velkorysost Jeho Milosti. Ačkoliv… s tím pravděpodobně nebude problém, jinak by tu nikdy nemohla potkat například takovou Faith.
Z každého domu, který aspoň trochu dbá na svou pověst, by ji okamžitě vyhodili, v lepším případě jí obstarali narychlo muže, aby svou hanbou nepošpinila čest zaměstnavatelů. Ovšem Phineas, pátý hrabě ze Suffolku, si tím očividně hlavu neláme.
Nebo pan Pattison, prastarý komorník hraběte. Zastával tuto funkci už za Phineasova dědečka. Všichni věděli, jak velice těžce chodí. Přesto se ho současný hrabě nezbavil. Bylo veřejným tajemstvím, že Pattison pomáhá svému pánovi s oblékáním pouze ve výjimečných, slavnostních případech a jinak se jeho lordstvo raději obslouží samo. Pan Pattison byl zjevně brán jako člen rodiny.
A to znamená, že Jeho Milost se právě vedle převléká… Betsy okamžitě zrudla. To je ale nehoráznost, ani si pořádně nezavřel dveře! Elizabeth chvíli zvažovala, jestli má omdlít a pak se zasmála. Taková blbost! Husičky, které na plesech lovily pány předstíráním slabosti, vždycky odsuzovala. Přece se k nim nepřiřadí jen proto, že se náhodou ocitla v místnosti, sousedící s šatnou jednoho, právě teď asi svlečeného, muže.
Hodila závěs do koše a přemáchla si v teplé vodě hadr. Když ho ždímala a lezla nahoru po žebříku, pořád se pro sebe usmívala. Co by na takovou situaci řekli rodiče? Považovali by ji za natolik skandální, aby volali po okamžitém sňatku? Pravděpodobně. Jenže se to nikdy nikdo nedozví. A Betsy není cudná Elizabeth, aby hned sahala po vějíři.
„Aaagr… sakra! Kdo vymyslel tuhle příšernost, toho by měli popravit!“ ozvalo se polohlasem z vedlejší místnosti.
Betsy se na okamžik zastavila a přemýšlela. Jak by se měla zachovat správná služebná? Má to ignorovat? Nebo nabídnout pomoc. A s čím? Co když má jeho milost potíže s kalhotami? Betsy se kousla do rtu…
Naštěstí nemusela váhat příliš dlouho. Hrabě se objevil na prahu v podstatě kompletně oblečený – tedy aspoň v košili a kalhotách. Chyběla mu vesta, nákrčník a kabát. Zmíněné kusy oděvu nesl přes ruku a mračil se jako bůh hromu.
„Ehm… mohu vám nějak pomoci?“ špitla Betsy ze svého bidýlka.
„Hlavně nespadni.“
Usmála se: „Už si dám pozor. A moc vám děkuji…“
„Za málo,“ odvětil a Betsy ta zdvořilost projevená osobě nízkého postavení velice potěšila.
„A můžu tedy pro vás něco udělat?“
„Doběhnout pro Pattisona, protože tuhle věc,“ zamával jí před očima nákrčníkem, „dokáže zkrotit jenom on.“
Betsy slezla ze žebříku a ruce si otřela do zástěry. Hrabě na ni zaskočeně koukal, protože očekával okamžité splnění své žádosti. Betsy naproti tomu udělala krok k němu.
„Myslela jsem, že spěcháte…“ pronesla nesměle a natáhla ruku po dlouhém bělostném pruhu hedvábí.
„Taky že ano,“ odvětil a nejistě ji pozoroval, jak mu bere výsostně mužskou část oděvu z rukou. Betsy napadlo, že ji pozoruje jako malá myš obcházející kočku. Zvláštní představa… To on by tu měl být za predátora. Pro sebe se usmála, pak si položila střed nákrčníku na zátylek, zatahala za něj, aby si připravila délku, přimhouřila oko a vtáhla ret a pak několikrát prohodila, přehodila a prosmykla volné konce a pod bradou se jí skvěl dokonalý jednoduchý a elegantní uzel.
„Může to být?“ zeptala se a zvedla k němu oči.
Sledoval ji jako nebezpečného hada… ne, jako dvojhlavého hada! „Kde ses tohle naučila?“
„Jako malou mě moc bavilo pozorovat otcova komorníka při práci. Tatínkovi to nevadilo a moje panenky nosily snad všechny druhy uzlů, jaké vůbec jsou…“
Chvíli se na ni díval a nechával zapadnout všechny střípky mozaiky pěkně dohromady. Pak se beze slova usmál a Betsy se podlomila kolena. Pro jistotu se rozhlédla, jestli neuvidí padající anděly, protože tenhle okouzlující chlapecký úsměv, je prostě musel strhnout z nebe!
Posadil se na židli u malého psacího stolku pod vedlejším oknem. A přes rameno na ni kývl, aby si pospíšila.
Betsy nasucho polkla. Vázat uzel panenkám je jedna věc, hraběti druhá… ten si asi bude stěžovat, když ho přidusí! Sakra! Co ji to jen popadlo? Měla prostě zaběhnout pro Pattisona, jak se na slušně vychovanou komornou a mravně vyzrálou mladou dámu sluší. Ale teď už couvnout nemohla.
Když seděl, byla o něco vyšší než on, ale neměla pocit, že má nad ním právě převahu.
Přehodila mu nákrčník přes šíji a přitom jí blesklo hlavou, že jestli teď vejde Susan, tak je naprosto odepsaná a hrabě pravděpodobně taky. Nesměla udělat chybu, na opravy neměla čas. A ani odvahu.
Takhle zblízka totiž vypadal ještě větší, než když ho pozorovala na nádvoří. Klenutý hrudník zakrývala do posledního knoflíčku pečlivě zapnutá košile z jemného bílého plátna a dokonale mu seděla na širokých ramenou. Betsy napadlo, že si kvůli němu musel krejčí nechat dělat nestandardní figurínu.
Soustředila se a opět vtáhla ret mezi zuby. Prsty se jí jen míhaly. Urovnávaly, nadzdvihovaly a podhazovaly dlouhé pruhy, až…
„Nedělej to.“
„Cože?“ Betsy zaskočilo, jak blízko zní jeho hlas. Projel jí páteří jako vlna mrazu následovaná požárem.
„To s tou pusou,“ upřesnil a poposedl. Betsy přikývla, ale nerozuměla. Pro dámu to byl zvyk velmi nevhodný, ale proč by někomu měl vadit u služtičky?
Přinutila se opět soustředit na práci. Ke konci se několikrát neúmyslně dotkla prsty jeho brady a krku a přísahala by, že vždycky zadržel dech. Nechápala. Jak může nedýchat? Ona naopak lapala po vzduchu jako maratónský běžec. Ustoupila a zálibně si prohlížela své dílo.
„Voila…“ do úsměvu vložila víc sebevědomí, než cítila. Jeho blízkost ji totiž neskutečně vyváděla z míry. Ale zavařila si to sama. Měla mu zajít pro komorníka. Sice by to trvalo třikrát tak dlouho, ale bylo by to bývalo správné.
Jenže ne tak vzrušující! Vysmál se jí hlásek vzadu v hlavě. Ne tak vzrušující, jako pamatovat si horkost jeho kůže na krku a čelist s jemným stínem strniště.
Vstal.
Právě včas, protože se dovnitř vřítila Susan: „Promiň, vím, že mi to trvalo, ale musím ti říct…“ zastavila se uprostřed kroku a pokusila se vyseknout pukrle s dlouhým koštětem v rukou. „Vaše milosti…“ vyjekla zaskočeně, „nemáte být, tedy nebýváte touto dobou… Totiž, promiňte!“ Couvla a sklopila hlavu.
„V pracovně Susan. Ano, už mi to bylo vyčteno. Tak… ehm… pokračujte.“ Popadl z opěradla vestu a kabát a vyšel na chodbu dřív, než se stačil řádně doobléct.
S oděvem přes ruku proběhl domem a zastavil se až v té proklaté pracovně, ze které raději ani neměl vycházet. Ještě teď se celý třásl. Jako malý kluk, který se vypravil k sousedům na třešně a pod stromem váhá, jestli má dost odvahy je otrhat.
„Uklidni se!“ bručel si pro sebe, když cpal ruce do průramků šedé vesty. Tohle je vážně prokletí! Proč ho nepřestávají fascinovat ta nejkřehčí stvoření? Jeho, hromotluka a neohrabaného křupana. Dostihoví koně ještě jeho péči snesou, ale teď se, zdá se, objevil nový problém. Betsy. To jméno se k ní moc nehodí. Ještě tak Beth nebo Betty… Líbezná jak Madona z Raffaelova obrazu, se stínem smutku v očích a svůdná jako Eva.
„Sakra!“ natáhl na sebe kabát a vyběhl z domu ke stájím. Studený pozdně listopadový vítr se mu vrhl do tváře, ale Boudicca, fríská kobyla, na něj už čekala. Té studené povětří nevadí a svou hrubou péčí ji nepohorší.
Mezitím Betsy vysledovala rytmus, jímž celá domácnost žila, a který se, jako Země kolem Slunce, otáčel okolo Jeho Milosti.
Phineas vstával velmi brzy a ještě před snídaní vyrážel na projížďku na své krásné fríské kobyle. Dopoledne se pak věnoval úřadování ve velké pracovně ve spodním patře, která měla okna nasměrovaná na stáje. Po obědě a krátkém odpočinku v knihovně míval naplánovaná jednání a potom se až do večeře věnoval svým miláčkům – dostihovým koním. Susan Betsy popisovala úspěchy, jichž jeho chovanci dosahovali na všech závodech, do nichž se přihlásili.
Hrabě jim věnoval spoustu času, energie a peněz, ale sám na nich nejezdil. Snad se prý bál, aby jim svou vahou neublížil. Elizabeth takovou obavu nechápala. Ano, byl vysoký a rozložitý, ale už viděla mnohem horší věci. Jeden hejsek v Londýně, očividně trpící neskutečnou nadváhou si pořídil koně jen o málo silnějšího, než byla Phineasova nejoblíbenější rychlonohá krasavice Lilith. Upřímně, vypadalo to strašně a Elizabeth bylo ubohého zvířete líto, přesto si nemyslela, že hrabě je na tom až takhle špatně…
Betsy jednou na dvoře viděla jak se s graciézní kobylkou, vracející se z procházky, vítá. V kratičkém záblesku nesmyslné žárlivosti zatoužila být tou kobylou a hřát se na výsluní jeho zaujaté pozornosti. Susan zachytila její ruměnec a zasmála se. „Jsi do něj blázen, co?“
Betsy chtěla popírat, ale potom jen pokrčila rameny. Stihla si už všimnout, že hrabě má neochvějnou loajalitu a lásku všech svých lidí, tak co je na tom, že se do něj zakoukala další služtička.
Elizabeth si hluboce vzdychla. Bože! Proč takového muže nepotkala v Londýně?
„A představ si, že ho žádná z londýnských slečen nechtěla… Chápeš to?“
„Ne…“ vydechla Betsy šokovaně.
„No, asi se bály, že by mu musely rodit příliš velké děti…“
Betsy se sehnula pro vyprášený závěs a začala lézt na žebřík. Při tom si pomyslela, že je spíš děsilo to, co dětem předchází.
Před očima jí vytanul obraz jeho velkých rukou, hladících láskyplně Lilithinu šíji a pocítila příjemné trnutí v zádech. Ušklíbla se. S tímhle musí okamžitě přestat. O podobných věcech dobře vychovaná mladá lady vůbec nepřemýšlí! Ještě tak může potají snít o cudné hubičce nebo doteku prstů v rukavičkách, ale nikdy o něčem tak… nesnesitelně vzrušujícím? Kousla se do rtu.
Betsy měnila Elizabeth víc, než by si kdy dívka pomyslela. A nešlo jen o ruce rozpraskané častým přechodem mezi mrazivým vzduchem venku a horkou vodou na mytí. Ty měly šanci, že se zase uzdraví, až je namaže balzámem a nechá odpočinout. Jenže zážitky, které tu nasbírá, ji neopustí do konce života…
Slezla ze žebříku a protáhla si záda. Pomalu si začala na denní tempo zvykat. Konec konců, ani doma v Harlow neměli ve zvyku se příliš povalovat. Jenže když sem přijela, byla ještě celá vykolejená z londýnské sezóny, v níž se bály střídaly s večeřemi, koncerty s divadelními představeními a zřídkakdy se šlo spát před půlnocí.
Následujícího rána se přesunuly do hraběcí ložnice. Jak Susan zjistila, jeho milost právě snídala v ranním salonku a tak si přistavily žebřík a začaly sundávat závěsy.
Najednou Susan vypískla: „Já zapomněla na koště!“ a už byla ze dveří. Betsy osaměla na žebříku s tyčí napůl vysunutou z oka. Hekla námahou a pokusila se ji zase vrátit zpět. Jenže těžký závěs se mezitím svezl na druhý konec a převažoval ji. „Sakra Susan, vrať se!“ zavrčela, ale místo příjemného pocitu otcovy laskavě kárající přítomnosti ucítila pohled, pod nímž se jí zježily chloupky na zátylku.
„Nenechte se rušit,“ pronesl někde za ní nezapomenutelný sametový hlas.
Betsy se prudce obrátila. Tedy pokusila se o to, jenže s plnýma rukama těžkých závěsů, balancujíc na vratkém žebříku to nebylo šťastné rozhodnutí. Vykřikla a přimkla se k jediné zdánlivě pevné věci, kterou měla nadosah – k padající tyči obalené zaprášeným závěsem. Opět špatný nápad. Převážila se dopředu, zoufale se zakymácela, noha jí šlápla do prázdna a pak už se nezadržitelně řítila k zemi. Pevně stiskla víčka a schoulila se v obraně před očekávanou bolestí.
Ale žuchla do měkkého. Tedy v porovnání s dubovou podlahou pokrytou perským kobercem.
Otevřela oči. Nejprve se musela srovnat s myšlenkou, že je celá a nic moc ji nebolí – až na nohu odřenou od zrádné příčky žebříku.
Pak s myšlenkou, že spočívá zády opřená o mužskou hruď a pod prsy ji svírají silné paže.
A nakonec s faktem, že jejím zachráncem je hrabě.
„Sakra!“ zachraptěla.
Pomohl jí přesunout se na vlastní nohy a přitom lehce ironicky poznamenal: „Říká se děkuji.“
Rychle se otočila: „Vy máte přece být v pracovně… tedy, býváte tam…“ kousla se do rtu a rozpačitě vysekla opožděnou úklonu.
„Aha, ty jsi ta drzá! Patty?“ hádal.
Děvče naproti němu zčervenalo až po kořínky vlasů. Očividně si vzpomněla na setkání na schodišti. „Je mi to moc líto. Myslela jsem, že jste lokaj… už se to nestane.“
„Ne, to nestane,“ souhlasil s neochvějnou jistotou, „Bess?“
„Betsy, Vaše Milosti.“ Opět se mírně uklonila a ustoupila stranou.
„Takže Betsy, abych odpověděl na tvou předchozí otázku: ano bývám v pracovně, ale někdy je třeba měnit plány. V každém případě můžeš pokračovat, hned zase půjdu.“
Nervózní dívka obešla žebřík a začala rozmotávat spadený závěs. Pán domu nečekaně tichým a svižným krokem odešel do šatny.
Betsy, ještě celá roztřesená z pádu, si pomalu rovnala v hlavě, co se vlastně stalo. Chovala se jako nemehlo a navíc velmi nezdvořile. Mohla jen doufat ve velkorysost Jeho Milosti. Ačkoliv… s tím pravděpodobně nebude problém, jinak by tu nikdy nemohla potkat například takovou Faith.
Z každého domu, který aspoň trochu dbá na svou pověst, by ji okamžitě vyhodili, v lepším případě jí obstarali narychlo muže, aby svou hanbou nepošpinila čest zaměstnavatelů. Ovšem Phineas, pátý hrabě ze Suffolku, si tím očividně hlavu neláme.
Nebo pan Pattison, prastarý komorník hraběte. Zastával tuto funkci už za Phineasova dědečka. Všichni věděli, jak velice těžce chodí. Přesto se ho současný hrabě nezbavil. Bylo veřejným tajemstvím, že Pattison pomáhá svému pánovi s oblékáním pouze ve výjimečných, slavnostních případech a jinak se jeho lordstvo raději obslouží samo. Pan Pattison byl zjevně brán jako člen rodiny.
A to znamená, že Jeho Milost se právě vedle převléká… Betsy okamžitě zrudla. To je ale nehoráznost, ani si pořádně nezavřel dveře! Elizabeth chvíli zvažovala, jestli má omdlít a pak se zasmála. Taková blbost! Husičky, které na plesech lovily pány předstíráním slabosti, vždycky odsuzovala. Přece se k nim nepřiřadí jen proto, že se náhodou ocitla v místnosti, sousedící s šatnou jednoho, právě teď asi svlečeného, muže.
Hodila závěs do koše a přemáchla si v teplé vodě hadr. Když ho ždímala a lezla nahoru po žebříku, pořád se pro sebe usmívala. Co by na takovou situaci řekli rodiče? Považovali by ji za natolik skandální, aby volali po okamžitém sňatku? Pravděpodobně. Jenže se to nikdy nikdo nedozví. A Betsy není cudná Elizabeth, aby hned sahala po vějíři.
„Aaagr… sakra! Kdo vymyslel tuhle příšernost, toho by měli popravit!“ ozvalo se polohlasem z vedlejší místnosti.
Betsy se na okamžik zastavila a přemýšlela. Jak by se měla zachovat správná služebná? Má to ignorovat? Nebo nabídnout pomoc. A s čím? Co když má jeho milost potíže s kalhotami? Betsy se kousla do rtu…
Naštěstí nemusela váhat příliš dlouho. Hrabě se objevil na prahu v podstatě kompletně oblečený – tedy aspoň v košili a kalhotách. Chyběla mu vesta, nákrčník a kabát. Zmíněné kusy oděvu nesl přes ruku a mračil se jako bůh hromu.
„Ehm… mohu vám nějak pomoci?“ špitla Betsy ze svého bidýlka.
„Hlavně nespadni.“
Usmála se: „Už si dám pozor. A moc vám děkuji…“
„Za málo,“ odvětil a Betsy ta zdvořilost projevená osobě nízkého postavení velice potěšila.
„A můžu tedy pro vás něco udělat?“
„Doběhnout pro Pattisona, protože tuhle věc,“ zamával jí před očima nákrčníkem, „dokáže zkrotit jenom on.“
Betsy slezla ze žebříku a ruce si otřela do zástěry. Hrabě na ni zaskočeně koukal, protože očekával okamžité splnění své žádosti. Betsy naproti tomu udělala krok k němu.
„Myslela jsem, že spěcháte…“ pronesla nesměle a natáhla ruku po dlouhém bělostném pruhu hedvábí.
„Taky že ano,“ odvětil a nejistě ji pozoroval, jak mu bere výsostně mužskou část oděvu z rukou. Betsy napadlo, že ji pozoruje jako malá myš obcházející kočku. Zvláštní představa… To on by tu měl být za predátora. Pro sebe se usmála, pak si položila střed nákrčníku na zátylek, zatahala za něj, aby si připravila délku, přimhouřila oko a vtáhla ret a pak několikrát prohodila, přehodila a prosmykla volné konce a pod bradou se jí skvěl dokonalý jednoduchý a elegantní uzel.
„Může to být?“ zeptala se a zvedla k němu oči.
Sledoval ji jako nebezpečného hada… ne, jako dvojhlavého hada! „Kde ses tohle naučila?“
„Jako malou mě moc bavilo pozorovat otcova komorníka při práci. Tatínkovi to nevadilo a moje panenky nosily snad všechny druhy uzlů, jaké vůbec jsou…“
Chvíli se na ni díval a nechával zapadnout všechny střípky mozaiky pěkně dohromady. Pak se beze slova usmál a Betsy se podlomila kolena. Pro jistotu se rozhlédla, jestli neuvidí padající anděly, protože tenhle okouzlující chlapecký úsměv, je prostě musel strhnout z nebe!
Posadil se na židli u malého psacího stolku pod vedlejším oknem. A přes rameno na ni kývl, aby si pospíšila.
Betsy nasucho polkla. Vázat uzel panenkám je jedna věc, hraběti druhá… ten si asi bude stěžovat, když ho přidusí! Sakra! Co ji to jen popadlo? Měla prostě zaběhnout pro Pattisona, jak se na slušně vychovanou komornou a mravně vyzrálou mladou dámu sluší. Ale teď už couvnout nemohla.
Když seděl, byla o něco vyšší než on, ale neměla pocit, že má nad ním právě převahu.
Přehodila mu nákrčník přes šíji a přitom jí blesklo hlavou, že jestli teď vejde Susan, tak je naprosto odepsaná a hrabě pravděpodobně taky. Nesměla udělat chybu, na opravy neměla čas. A ani odvahu.
Takhle zblízka totiž vypadal ještě větší, než když ho pozorovala na nádvoří. Klenutý hrudník zakrývala do posledního knoflíčku pečlivě zapnutá košile z jemného bílého plátna a dokonale mu seděla na širokých ramenou. Betsy napadlo, že si kvůli němu musel krejčí nechat dělat nestandardní figurínu.
Soustředila se a opět vtáhla ret mezi zuby. Prsty se jí jen míhaly. Urovnávaly, nadzdvihovaly a podhazovaly dlouhé pruhy, až…
„Nedělej to.“
„Cože?“ Betsy zaskočilo, jak blízko zní jeho hlas. Projel jí páteří jako vlna mrazu následovaná požárem.
„To s tou pusou,“ upřesnil a poposedl. Betsy přikývla, ale nerozuměla. Pro dámu to byl zvyk velmi nevhodný, ale proč by někomu měl vadit u služtičky?
Přinutila se opět soustředit na práci. Ke konci se několikrát neúmyslně dotkla prsty jeho brady a krku a přísahala by, že vždycky zadržel dech. Nechápala. Jak může nedýchat? Ona naopak lapala po vzduchu jako maratónský běžec. Ustoupila a zálibně si prohlížela své dílo.
„Voila…“ do úsměvu vložila víc sebevědomí, než cítila. Jeho blízkost ji totiž neskutečně vyváděla z míry. Ale zavařila si to sama. Měla mu zajít pro komorníka. Sice by to trvalo třikrát tak dlouho, ale bylo by to bývalo správné.
Jenže ne tak vzrušující! Vysmál se jí hlásek vzadu v hlavě. Ne tak vzrušující, jako pamatovat si horkost jeho kůže na krku a čelist s jemným stínem strniště.
Vstal.
Právě včas, protože se dovnitř vřítila Susan: „Promiň, vím, že mi to trvalo, ale musím ti říct…“ zastavila se uprostřed kroku a pokusila se vyseknout pukrle s dlouhým koštětem v rukou. „Vaše milosti…“ vyjekla zaskočeně, „nemáte být, tedy nebýváte touto dobou… Totiž, promiňte!“ Couvla a sklopila hlavu.
„V pracovně Susan. Ano, už mi to bylo vyčteno. Tak… ehm… pokračujte.“ Popadl z opěradla vestu a kabát a vyšel na chodbu dřív, než se stačil řádně doobléct.
S oděvem přes ruku proběhl domem a zastavil se až v té proklaté pracovně, ze které raději ani neměl vycházet. Ještě teď se celý třásl. Jako malý kluk, který se vypravil k sousedům na třešně a pod stromem váhá, jestli má dost odvahy je otrhat.
„Uklidni se!“ bručel si pro sebe, když cpal ruce do průramků šedé vesty. Tohle je vážně prokletí! Proč ho nepřestávají fascinovat ta nejkřehčí stvoření? Jeho, hromotluka a neohrabaného křupana. Dostihoví koně ještě jeho péči snesou, ale teď se, zdá se, objevil nový problém. Betsy. To jméno se k ní moc nehodí. Ještě tak Beth nebo Betty… Líbezná jak Madona z Raffaelova obrazu, se stínem smutku v očích a svůdná jako Eva.
„Sakra!“ natáhl na sebe kabát a vyběhl z domu ke stájím. Studený pozdně listopadový vítr se mu vrhl do tváře, ale Boudicca, fríská kobyla, na něj už čekala. Té studené povětří nevadí a svou hrubou péčí ji nepohorší.
