Blíží se advent, noci jsou dlouhé a nejtemnější v roce. A nikdo si nepřeje trávit je sám...
„Co tu chtěl?“ ptala se překvapená Susan, když za jeho milostí zapadly dveře.
„O-on chtěl… se převléct. Asi někam jede. Bral si kabát.“ Betsy se statečně pokusila o úsměv, ale ještě teď jí tlouklo srdce rychleji, než mělo. Sakra! To tedy bylo o fous. Kdyby vešla Susan o pár vteřin dřív, co by si pomyslela?
Naštěstí Susan nebyla zrovna myslitel. „No a já jsem cestou potkala Faith a ta vzkazuje, že když už tu jsme, máme rovnou setřít prach.“
Výborně! Skvělá záminka jak konečně začít s nenápadným pátráním. Elizabeth si vzdychla a v duchu prosila matku za odpuštění: „Tobě a Melody a Georgovi jde o život a já tu myslím na nemravnosti! Promiň, maminko, už budu věnovat pozornost jenom svému úkolu.“
Dokončily okna a vyklepané závěsy, o které se na dvoře musely rvát s ledovým větrem, pověsily zpět. Potom Susan poslala Betsy vylít vodu a sama došla pro prachovky. Betsy měla pocit, že ani není co utírat, všechno se lesklo, ale neprotestovala. Mávat péřovou pracholapkou bylo rozhodně méně namáhavé, než lézt pořád dokola po žebříku. A navíc si při tom mohla nenápadně prohlédnout komnaty jeho lordstva.
Šlo o obývací pokoj s krbem, dvěma velkými okny a psacím stolkem, u něhož vázala jeho milosti kravatu, šatnu a ložnici.
V obývacím pokoji Susan vysvětlila Betsy systém, podle něhož místnost obkroužily ve stále se zmenšující spirále, aby jim neuniklo ani smítko. Otřely rámy obrazů, které visely podél vstupních dveří, vyřezávané zárubně vchodu do šatny, přeskočily právě umytá okna, ale nevyhnuly se stolku a židli a následně se pustily do oprašování artefaktů na krbové římse. Betsy s opatrností nadzvedla dřevěnou sošku koně, svou hrubou texturou a primitivní silou tak ostře kontrastující s vedle stojící šperkovnicí zdobenou ametysty a perlami, a otočila ji v prstech. Zřejmě velmi osobní kousek. Od koho musí být, že si ji hrabě nechává na výsadním místě v pokoji? Dál tu byla ve stojanu uchycená pistole, vykládaná stříbrem, miniatura dívenky se stejně plachým úsměvem, jaký měl sám Phineas a nad tím vším kraloval rozměrný obraz poklidné lesní scény s potůčkem.
V šatně opět využily žebřík, když stíraly už trochu patrné stopy prachu vysoko na skříních. Faith očividně věděla, co dělá, když jim tuto práci zadávala. Kdo jinak asi chodí utírat prach se žebříkem?
Pro Betsy nebyla pánská šatna úplně neznámým místem, ačkoliv do žádné nevstoupila od doby, kdy vyrostla z dětských střevíčků.
Ani ji nepřekvapilo, že se tahle od té otcovy příliš neliší.
Vzorně srovnané komínky košil, saka, vesty, kabáty a kalhoty, vše mělo své místo a jednoduchý řád. Byl tu prostor pro klobouky, nákrčníky a rukavice a spoustu další nezbytností, jako na komodě stojící umyvadlo na holení. Na jediné židli, která tu byla přistavená pod oknem, kvůli lepšímu světlu při holení, ležela hromádka odloženého šatstva.
„Zrovna to vezmem do prádelny, jak půjdem na oběd,“ prohlásila Susan a tím uzavřela dopolední práci.
Hrabě se vrátil domů až na večeři. Den strávil jednáním s několika majiteli významnějších dostihových závodišť, kteří požadovali, aby podpořil v parlamentu jejich petici.
Náročná debata a větrná cesta domů z Ipswiche, kde se sešli, mu pomohla vyčistit hlavu. Vracel se s pevným přesvědčením, že myslet na drobnou Betsy jinak, než jako na svou zaměstnankyni by bylo vůči ní bezohledné, a pro něj zničující. Nikdy nevyhledával aférky s komornými, ani jako nevybouřený mladík, tak proč s tím začínat na stará kolena?
Možná nastal čas na novou výpravu do Londýna. Je pravda, že hrabství potřebuje paní a on dědice.
Jen na to pomyslel, už se otřásl. Ještě si pamatoval výsměch těch ladných sněhobílých labutí vznášejících se sálem, když se při jeho prvním pobytu v hlavním městě ukázalo, že absolutně neumí tančit a nerozumí flirtování.
Co se jeho týkalo, dal by možná přednost vdově. Taková žena už má jisté zkušenosti, netrpí přehnanými nároky, a pokud by už měla děti, jemu by nevadily. Jenže něco takového je nepřípustné. V některých věcech kličkoval mezi společenskými pravidly a zvyklostmi, ale v tomto ustoupit nemohl. Přeci jen, šlo tu i o dědictví. A on by nechtěl, aby se řetěz zodpovědnosti, předávané z generace na generaci, přetrhl.
Do první adventní neděle zbývaly dva dny. Betsy už prošla všechny pokoje, pracovnu, knihovnu, ranní salonek i obrazárnu a pořád netušila, kde by se mohla nacházet truhla, nebo truhlička s dokumenty, které měla ukrást. Podrobnější popis nedostala, jen věděla, že na ní má být motiv orlice a uvnitř dopisy převázané černou sametkou. Bláznovství. Někdo se královsky baví tím, jak ji vystrašil a přinutil ponížit se. Jenže pořád tu byla ta nervy drásající nejistota, jak daleko je vyděrač ochoten či schopen zajít.
Podle pokynů mělo jít o význačný kousek pozůstalosti po starém hraběti. Ale Betsy žádnou truhlici s dopisy, která by stála na čestném místě, neobjevila. A když už našla například v tanečním sále na krbové římse dřevěnou truhličku, nebyl tam žádný emblém orlice a skrývaly se v ní prastaré křesací potřeby jako artefakt z doby, kdy tohle místo byla studená gotická tvrz.
U sobotního oběda už byla zoufalá. Doufala, že to celé bude jednodušší.
V tom ji vyrušila paní Potsová.
Betsy se lekla, že něco provedla a upustila vidličku i s napíchnutým bramborem.
„Až se najíš, přijď za mnou.“
Betsy nervózně žvýkala a přemítala, co může být špatně. Prozradila se nějak? Chtějí ji vyhodit? Ale co udělá vyděrač, když se vrátí s prázdnou?
Spěchala za paní Potsovou do její pracovny a zástěru žmoulala v rukou. Tahle velmi přirozená, ale pro dámu nepříliš vhodná nutkání se budou Elizabeth později těžko odbourávat. Nyní si však nemohla pomoct.
Hospodyně ji po zaklepání pozvala dál a překvapivě se na ni celkem vstřícně usmála: „Tak jste si u nás zvykla, Betsy?“
„Ano, paní Potsová.“ Vystrašená Elizabeth se mírně uklonila.
„Faith se o vás vyjádřila pochvalně, takže jsem ráda, že jsme vás přijali.“
„Děkuji, paní Potsová,“ hlesla Betsy.
„No a nyní bych vás chtěla pověřit náročným samostatným úkolem. Ale věřím, že ho zvládnete.“
„Pokusím se.“ Další úklon hlavou. Elizabeth si překvapeně uvědomila, že už jí tahle podřízená zdvořilost úplně přešla do krve.
„Jeho Milost si přeje vyzdobit jídelnu adventním věncem. Přiznám se, že jsem o takové věci ještě neslyšela, ale napadlo mě, že vy jako dcera pastora…“
„Ach ano! Tatínkovi se tahle nová tradice velmi líbila. Slyšeli jsme, že vznikla asi před třemi roky někde na kontinentě, snad ve Flandrech nebo ještě severněji…“
„Jeho Milost zmiňovala Hamburk.“
„Ano, to je ono! Jde o věnec z jedlového chvojí, na kterém je upevněn stejný počet svíček, jako je dní do Vánoc a každý den se zapálí o jednu více. Tak přibývá světla, a když slavíme Boží narození září celý věnec. Je to velmi poetické a přitom i názorné. Zároveň to může sloužit i jako kalendář i jako dekorace… ehm… promiňte, nechala jsem se unést.“ Betsy se opět lehce uklonila a stáhla se.
Paní Potsová mírně potřásla hlavou: „Nic se nestalo, je to opravdu zajímavé. V každém případě jste právě byla pověřená jeho výrobou. Stavte se v pracovně za Jeho hraběcí milostí, pro přesnější instrukce.“
Betsy se opět uklonila. Když si to uvědomila, lehce se usmála. S takovou se bude doma klanět každému, včetně Emily.
„Ehm…“ dodala paní Potsová, když už byla Betsy téměř ze dveří: „A pokuste se nedávat při tom instrukce vy jemu.“
Lehké zaťukání přimělo Phinease zvednout oči od katalogu parou poháněných zemědělských strojů, který si chtěl prostudovat, než vyrazí na schůzku s nájemcem. Nikoho nečekal, ačkoliv… vlastně chtěl po paní Potsové, aby mu poslala člověka, který bude schopný vytvořit adventní věnec. Sympatickou moderní předvánoční dekoraci mu představili vloni jeho sousedé a letos by ji rád měl doma.
„Vstupte,“ zavelel.
Do pracovny vklouzla drobná osůbka v černém stejnokroji komorných, a ještě než se otočila od dveří, uvědomil si, že mu vynechal tep.
Usmála se na něj svým milým, lehce tajuplným úsměvem a on byl najednou rád, že sedí za masivním stolem, protože tváří v tvář její štíhlé kráse cítil, jak se dobrá předsevzetí sypou jako domeček z karet.
Asi mlčel příliš dlouho, protože navzdory všem pravidlům začala konverzaci sama: „Paní Potsová mi řekla, že si přejete adventní věnec…“
Jak jinak… vždyť je to jeho drzá Betsy.
Jeho zaměstnankyně, Betsy! Okřikl sám sebe. A je příliš hezká a jemná, než aby o něj stála, kdyby měla na vybranou…
Kdyby ona byla lady nebo on štolba, ani by si u ní neškrtl. Takže ji nesmí zahnat do situace, v níž se nebude moct bránit. To by bylo kruté.
„Ehm… ano, přesně tak. Vy víte, oč se jedná?“
„Můj otec byl pastor a tahle myšlenka se mu moc líbila,“ odvětila se stínem smutku.
„Dobře. Přeji si, aby visel po celou adventní dobu v jídelně.“
Betsy kývla. „Jak má být velký?“
„Za základ si vezmi kolo od bryčky. Řekni kočímu, aby ti našel nějaké vhodné.“
Betsy stála před stolem a pozorovala velké ruce Jeho Milosti volně položené na opěrkách vyřezávaného křesla. Vypadal tak klidně a sebevědomě… tak by se taky chtěla cítit! Jenže se mu ani nedokázala podívat do očí, v rozpacích z toho, že nemůže přestat myslet na vůni a strukturu jeho kůže, kterou cítila při vázání nákrčníku.
Pohled jí zabloudil k jeho krku. Dnes neměl vázanku, zřejmě proto, že se nechystal mimo domov, a košile s jedním povoleným knoflíčkem dráždivě odhalovala důlek u paty hrdla.
Nervózně vtáhla ret a přihladila si zástěru.
„Také je třeba… ehm… třeba…“
Zarazil se v řeči a Betsy rychle vzhlédla. Měl zvláštní výraz. Byl tak… soustředěný.
„Ano?“ zeptala se, aby přerušila rozpačité ticho.
„…Svíčky! Ano, dostatek svíček. Vydá ti je paní Potsová.“
Betsy se drobně, úslužně uklonila, přičemž zachytila jeho povzdech.
„Nějaké stuhy a provazy?“
„O všechno si můžeš říct paní Potsové.“
„Dobře. Můžu pro vás ještě něco udělat?“
Chvíli se zdálo, že otázku zvažuje. Nebo spíš, že zvažuje odpověď. Ale nakonec jen kývl: „To je všechno, můžeš jít.“
Celý dům tonul v tichu a tmě.
Betsy stála v punčochách na židli, kterou si postavila na dlouhý jídelní stůl, sukni měla podkasanou a natahovala se na věnec, visící od stropu.
Zelené kolo dokončila těsně před večeří a potom požádala několik lokajů, aby jej pověsili. Pak si začala chystat ozdoby.
Postupně všichni odcházeli spát a lampy jedna po druhé zhasínaly. Poslední odešla kuchařka s pomocnicemi a zanechaly tak celý dům jediné bdící osobě - Betsy, zdobící věnec za svitu dvou svíček, postavených na stole.
S pomocí ohnutých vlásniček a špendlíků zavěšovala na kolo jedlového chvojí nakrájená panenská jablíčka navlečená na niti, mašličky navázané z ozdobných stuh, skořici, dokonce i nějaké na kolečka nakrájené pomeranče.
S hlavou zvrácenou vzad a rukama vzpaženýma kontrolovala poslední úpravy. Byla by velmi nerada, kdyby některé ozdoby začaly padat na Jeho Milost u večeře.
„Ehm…“ lehké odkašlání přetrhlo noční klid.
Betsy sebou cukla. Zakolísala a pokusila se zachytit dekorací. Na poslední chvíli si uvědomila, že ty jí nepomůžou, a změnila směr svého zoufalého pátrání.
Prsty sevřela opěradlo židle, okamžitě se skrčila, zavřela oči a oddechla si.
Ovšem jen na okamžik.
„Vážně jsem tě nechtěl zase vylekat,“ ozvalo se omluvně tím sametovým hlasem, kterému podlehnou i andělé.
Rychle otevřela oči…
… a hleděla přímo do těch jeho. Kdy a jak a hlavně proč se tu objevil hrabě v tuto hodinu?
Asi se jí ty otázky zračily ve tváři, protože odpověděl: „Zdržel jsem se ve stájích. Lilith čeká každým dnem hříbě, tak jsme všichni nervózní.“
Betsy kývla a špičkou nohy v teplé, černé punčoše zapátrala po desce stolu. Chystala se postup zopakovat i cestou ze stolu, ale vtom si všimla Phineasových nastavených paží. Hodlal jí snad pomoct? Tázavě na něj pohlédla. Vypadal zvláštně. Trochu rozpačitě a trochu dychtivě a tmavé oči se mu leskly v záři svic.
„Vaše Milosti,“ špitla zaskočená Betsy, „to se asi neho…“
„Pst!“ položil si prst přes rty. „Jeho Milost už spí. A já to nikomu neřeknu…“
Rozechvěle se zasmála.
Dům tonul v tichu a ve tmě…
A ona si tu špitá s hrabětem, který tvrdí, že tu vlastně není. A kouká jí na nohy! Pokárala ho pohledem a pak se rozhodla jeho nabídku přijmout. Vlastně to nebylo ani tak rozhodnutí, jako prostá nutnost. Vykročila k němu po desce stolu dřív, než k tomu nohám dal souhlas její rozum.
Nadšeně se usmál a položil jí dlaně na pas. Měla pocit, že jejich horkost cítí i přes tlusté šaty a spodničku.
S lehkostí ji nadzvedl a Betsy se zajíkla. Okamžitě se rukama chytila jeho ramen.
Trvalo to jen chviličku a už ji opatrně, jako porcelánovou panenku, postavil na zem.
Ustoupila a věnovala se uvolňování podkasané sukně, aby se mu nemusela podívat do tváře. To by mohl v té její číst, jak moc se jí ten kratičký let líbil, a že by si ho ráda zopakovala. A to se rozhodně nehodilo, ani kdyby tu byla jako Elizabeth, natož jako Betsy.
Naštěstí začal o něčem jiném: „Ten věnec je skutečně nádherný.“
Betsy se zdálo, že jeho hlas zní ochraptěle, ale přiměla se obrátit pozornost ke svým botám. Posadila se na další židli a začala si šněrovat pevnou kotníčkovou obuv na nízkém podpatku. „Jsem ráda, že se vám líbí,“ řekla ale, a nemohla se ubránit hrdosti na svou práci.
„Jsem si jistý, že vypadá přesně tak, jak si hrabě představoval,“ pokračoval ve své hře.
Betsy se neubránila lehkému úsměvu a zvedla k němu oči. „To doufám.“
Hrabě se ušklíbl a natáhl se po židli, dosud stojící na stole. Snadno těžký kus nábytku nadzdvihl, otočil v rukou a postavil opěradlem k Betsy. Pak si obkročmo sedl a bradu si položil na složené ruce: „Mimochodem, já jsem Dylan.“
Betsy se podivila: „Ne Phineas?“
Úsměv mu okamžitě zmrzl na rtech: „Ne, to tedy rozhodně ne!“
„Tak dobře, vaše… ehm…“ zachytila lehké zamračení v drsném, ale nečekaně přátelském obličeji a opravila se, „Dylane. Děkuji vám za pomoc.“
Vstala a začala uklízet. Svíčky a košík s potřebami na zdobení postavila na příborník, přes stůl přehodila ubrus a rukama ho uhlazovala, aby byl stejně dokonalý, jako vždy, a při tom všem na sobě stále cítila jeho pohled. Znervózňovalo ji to. Cítila, že se červená a nemohla přestat myslet na jeho dlaně na svém pasu. Božský pocit! Kdyby ho tak mohla zažít ještě jednou…
Rozhodla se, odvést své myšlenky jinam: „A jak se cítí Lilith?“
Překvapeně se na ni podíval s touhou zjistit, jestli je ten zájem upřímný nebo jde jen o zdvořilostní otázku. „Opravdu to chceš vědět?“
Betsy se zastavila s ošatkou v rukou: „Rozhodně. Je to moc milá koňská dáma.“
V ten okamžik ztratil jeho obličej napjatý výraz a rozjasnil se: „To je! A nese to statečně. Čeká první hříbě, ale připadá mi, že je mnohem klidnější, než já.“
Betsy se usmála: „To proto, že ví, že to zvládne. A že strach jí nepomůže… tedy, pokud koně mohou cítit strach…?“
„To víš, že můžou. Ale ona je tak sebevědomá! Dnes večer jsem měl pocit, že mě už vyhazuje ze stájí. Jako by mi říkala: -Hlavně se mi tu nemotej, ty neohrabanej chlape a jdi si radši lehnout, nebo se z tebe zblázním!-“
Betsy se pobaveně zasmála a bokem se opřela o stůl. „Je skvělá! Uvidíte, že to dobře dopadne.“
Nešťastně si vzdychl: „Rád bych věděl, kde vy dvě berete tu jistotu.“
Betsy napůl v žertu pokrčila rameny: „Ženě často nezbývá nic jiného, než věřit a vložit svůj život do rukou Prozřetelnosti.“
Dylan se odmlčel a chvíli pozoroval, jak Betsy bere do rukou koště a zametá na úhlednou hromádku jehličí, spadané z věnce při jeho zavěšování.
„Víš, že jsi první žena, která se mnou mluví o koních bez úšklebků a ironie?“
Betsy na okamžik zadrhla v pohybu, ale rychle zase pokračovala. Nepodívala se na něj. „To není možné. Spousta dam má ráda koně.“
„To jsem měl asi smůlu – já je nepotkal.“
Betsy poklekla a smetla hromádku. Tu pak vysypala opatrně do krbu a ujistila se, že už nikde není rozsypané jehličí.
„Ale jednou potkáte…“ řekla tiše a uklidila náčiní. Pak vzala do rukou ošatku s ozdobami a natáhla se, aby sfoukla svíčky.
„Dobrou noc, Dylane.“ Pronesla do tmy a nevěděla, jestli cítí radost nebo bolest. Protože s ní ještě nikdy nesdílel žádný muž tak otevřeně své zájmy a starosti, až tento. Dylan… pátý hrabě ze Suffolku, který věří, že je jen komorná, a kterého má za úkol obelstít a okrást. Jinak její blízcí zemřou. Sakra!
Dylan seděl u snídaně v ranním salonku. Jako obvykle už měl za sebou projížďku a teď odtrhával sousta z krajíce a snažil se vypadat, že si čte noviny. Ale nečetl.
Nedokázal se na nic soustředit. Celou noc se převracel na posteli a hádal se sám se sebou, jestli by byl větší blázen, kdyby se včera pokusil Betsy políbit, nebo jestli je větší blázen, protože to neudělal. Zatím převažovalo mínění, že je ten největší blázen na světě, protože něco tak absurdního se může stát jen jemu.
Každý normální sedmadvacetiletý chlap je totiž už ženatý, má dědice a nezamilovává se hloupě do komorných. A když už, tak netráví večer tím, aby jim povídal o koních!
Před očima mu vytanul obrázek jejích ladně tvarovaných nohou obtažených černými punčochami…
Naštvaně upustil chléb do talíře a vstal. Přešel k oknu a sám sobě se ušklíbl. Možná by bylo nejlepší ji svést. Po pár promilovaných nocích, by se té posedlosti určitě zbavil a jí by mohl koupit malý domek v Ipswichi. Byla by tam spokojená…
Dlaní uhodil do ostění vedle okna. Sakra! Opravdu si o sobě nikdy nemyslel, že dokáže být tak bezohledný. Byla to pastorova dcera, o něco takového by nestála. A zasloužila si víc. Manželství, rodinu… a to jí on dát nemohl.
Opět praštil do zdi a otočil se k odchodu.
„O-on chtěl… se převléct. Asi někam jede. Bral si kabát.“ Betsy se statečně pokusila o úsměv, ale ještě teď jí tlouklo srdce rychleji, než mělo. Sakra! To tedy bylo o fous. Kdyby vešla Susan o pár vteřin dřív, co by si pomyslela?
Naštěstí Susan nebyla zrovna myslitel. „No a já jsem cestou potkala Faith a ta vzkazuje, že když už tu jsme, máme rovnou setřít prach.“
Výborně! Skvělá záminka jak konečně začít s nenápadným pátráním. Elizabeth si vzdychla a v duchu prosila matku za odpuštění: „Tobě a Melody a Georgovi jde o život a já tu myslím na nemravnosti! Promiň, maminko, už budu věnovat pozornost jenom svému úkolu.“
Dokončily okna a vyklepané závěsy, o které se na dvoře musely rvát s ledovým větrem, pověsily zpět. Potom Susan poslala Betsy vylít vodu a sama došla pro prachovky. Betsy měla pocit, že ani není co utírat, všechno se lesklo, ale neprotestovala. Mávat péřovou pracholapkou bylo rozhodně méně namáhavé, než lézt pořád dokola po žebříku. A navíc si při tom mohla nenápadně prohlédnout komnaty jeho lordstva.
Šlo o obývací pokoj s krbem, dvěma velkými okny a psacím stolkem, u něhož vázala jeho milosti kravatu, šatnu a ložnici.
V obývacím pokoji Susan vysvětlila Betsy systém, podle něhož místnost obkroužily ve stále se zmenšující spirále, aby jim neuniklo ani smítko. Otřely rámy obrazů, které visely podél vstupních dveří, vyřezávané zárubně vchodu do šatny, přeskočily právě umytá okna, ale nevyhnuly se stolku a židli a následně se pustily do oprašování artefaktů na krbové římse. Betsy s opatrností nadzvedla dřevěnou sošku koně, svou hrubou texturou a primitivní silou tak ostře kontrastující s vedle stojící šperkovnicí zdobenou ametysty a perlami, a otočila ji v prstech. Zřejmě velmi osobní kousek. Od koho musí být, že si ji hrabě nechává na výsadním místě v pokoji? Dál tu byla ve stojanu uchycená pistole, vykládaná stříbrem, miniatura dívenky se stejně plachým úsměvem, jaký měl sám Phineas a nad tím vším kraloval rozměrný obraz poklidné lesní scény s potůčkem.
V šatně opět využily žebřík, když stíraly už trochu patrné stopy prachu vysoko na skříních. Faith očividně věděla, co dělá, když jim tuto práci zadávala. Kdo jinak asi chodí utírat prach se žebříkem?
Pro Betsy nebyla pánská šatna úplně neznámým místem, ačkoliv do žádné nevstoupila od doby, kdy vyrostla z dětských střevíčků.
Ani ji nepřekvapilo, že se tahle od té otcovy příliš neliší.
Vzorně srovnané komínky košil, saka, vesty, kabáty a kalhoty, vše mělo své místo a jednoduchý řád. Byl tu prostor pro klobouky, nákrčníky a rukavice a spoustu další nezbytností, jako na komodě stojící umyvadlo na holení. Na jediné židli, která tu byla přistavená pod oknem, kvůli lepšímu světlu při holení, ležela hromádka odloženého šatstva.
„Zrovna to vezmem do prádelny, jak půjdem na oběd,“ prohlásila Susan a tím uzavřela dopolední práci.
Hrabě se vrátil domů až na večeři. Den strávil jednáním s několika majiteli významnějších dostihových závodišť, kteří požadovali, aby podpořil v parlamentu jejich petici.
Náročná debata a větrná cesta domů z Ipswiche, kde se sešli, mu pomohla vyčistit hlavu. Vracel se s pevným přesvědčením, že myslet na drobnou Betsy jinak, než jako na svou zaměstnankyni by bylo vůči ní bezohledné, a pro něj zničující. Nikdy nevyhledával aférky s komornými, ani jako nevybouřený mladík, tak proč s tím začínat na stará kolena?
Možná nastal čas na novou výpravu do Londýna. Je pravda, že hrabství potřebuje paní a on dědice.
Jen na to pomyslel, už se otřásl. Ještě si pamatoval výsměch těch ladných sněhobílých labutí vznášejících se sálem, když se při jeho prvním pobytu v hlavním městě ukázalo, že absolutně neumí tančit a nerozumí flirtování.
Co se jeho týkalo, dal by možná přednost vdově. Taková žena už má jisté zkušenosti, netrpí přehnanými nároky, a pokud by už měla děti, jemu by nevadily. Jenže něco takového je nepřípustné. V některých věcech kličkoval mezi společenskými pravidly a zvyklostmi, ale v tomto ustoupit nemohl. Přeci jen, šlo tu i o dědictví. A on by nechtěl, aby se řetěz zodpovědnosti, předávané z generace na generaci, přetrhl.
Do první adventní neděle zbývaly dva dny. Betsy už prošla všechny pokoje, pracovnu, knihovnu, ranní salonek i obrazárnu a pořád netušila, kde by se mohla nacházet truhla, nebo truhlička s dokumenty, které měla ukrást. Podrobnější popis nedostala, jen věděla, že na ní má být motiv orlice a uvnitř dopisy převázané černou sametkou. Bláznovství. Někdo se královsky baví tím, jak ji vystrašil a přinutil ponížit se. Jenže pořád tu byla ta nervy drásající nejistota, jak daleko je vyděrač ochoten či schopen zajít.
Podle pokynů mělo jít o význačný kousek pozůstalosti po starém hraběti. Ale Betsy žádnou truhlici s dopisy, která by stála na čestném místě, neobjevila. A když už našla například v tanečním sále na krbové římse dřevěnou truhličku, nebyl tam žádný emblém orlice a skrývaly se v ní prastaré křesací potřeby jako artefakt z doby, kdy tohle místo byla studená gotická tvrz.
U sobotního oběda už byla zoufalá. Doufala, že to celé bude jednodušší.
V tom ji vyrušila paní Potsová.
Betsy se lekla, že něco provedla a upustila vidličku i s napíchnutým bramborem.
„Až se najíš, přijď za mnou.“
Betsy nervózně žvýkala a přemítala, co může být špatně. Prozradila se nějak? Chtějí ji vyhodit? Ale co udělá vyděrač, když se vrátí s prázdnou?
Spěchala za paní Potsovou do její pracovny a zástěru žmoulala v rukou. Tahle velmi přirozená, ale pro dámu nepříliš vhodná nutkání se budou Elizabeth později těžko odbourávat. Nyní si však nemohla pomoct.
Hospodyně ji po zaklepání pozvala dál a překvapivě se na ni celkem vstřícně usmála: „Tak jste si u nás zvykla, Betsy?“
„Ano, paní Potsová.“ Vystrašená Elizabeth se mírně uklonila.
„Faith se o vás vyjádřila pochvalně, takže jsem ráda, že jsme vás přijali.“
„Děkuji, paní Potsová,“ hlesla Betsy.
„No a nyní bych vás chtěla pověřit náročným samostatným úkolem. Ale věřím, že ho zvládnete.“
„Pokusím se.“ Další úklon hlavou. Elizabeth si překvapeně uvědomila, že už jí tahle podřízená zdvořilost úplně přešla do krve.
„Jeho Milost si přeje vyzdobit jídelnu adventním věncem. Přiznám se, že jsem o takové věci ještě neslyšela, ale napadlo mě, že vy jako dcera pastora…“
„Ach ano! Tatínkovi se tahle nová tradice velmi líbila. Slyšeli jsme, že vznikla asi před třemi roky někde na kontinentě, snad ve Flandrech nebo ještě severněji…“
„Jeho Milost zmiňovala Hamburk.“
„Ano, to je ono! Jde o věnec z jedlového chvojí, na kterém je upevněn stejný počet svíček, jako je dní do Vánoc a každý den se zapálí o jednu více. Tak přibývá světla, a když slavíme Boží narození září celý věnec. Je to velmi poetické a přitom i názorné. Zároveň to může sloužit i jako kalendář i jako dekorace… ehm… promiňte, nechala jsem se unést.“ Betsy se opět lehce uklonila a stáhla se.
Paní Potsová mírně potřásla hlavou: „Nic se nestalo, je to opravdu zajímavé. V každém případě jste právě byla pověřená jeho výrobou. Stavte se v pracovně za Jeho hraběcí milostí, pro přesnější instrukce.“
Betsy se opět uklonila. Když si to uvědomila, lehce se usmála. S takovou se bude doma klanět každému, včetně Emily.
„Ehm…“ dodala paní Potsová, když už byla Betsy téměř ze dveří: „A pokuste se nedávat při tom instrukce vy jemu.“
Lehké zaťukání přimělo Phinease zvednout oči od katalogu parou poháněných zemědělských strojů, který si chtěl prostudovat, než vyrazí na schůzku s nájemcem. Nikoho nečekal, ačkoliv… vlastně chtěl po paní Potsové, aby mu poslala člověka, který bude schopný vytvořit adventní věnec. Sympatickou moderní předvánoční dekoraci mu představili vloni jeho sousedé a letos by ji rád měl doma.
„Vstupte,“ zavelel.
Do pracovny vklouzla drobná osůbka v černém stejnokroji komorných, a ještě než se otočila od dveří, uvědomil si, že mu vynechal tep.
Usmála se na něj svým milým, lehce tajuplným úsměvem a on byl najednou rád, že sedí za masivním stolem, protože tváří v tvář její štíhlé kráse cítil, jak se dobrá předsevzetí sypou jako domeček z karet.
Asi mlčel příliš dlouho, protože navzdory všem pravidlům začala konverzaci sama: „Paní Potsová mi řekla, že si přejete adventní věnec…“
Jak jinak… vždyť je to jeho drzá Betsy.
Jeho zaměstnankyně, Betsy! Okřikl sám sebe. A je příliš hezká a jemná, než aby o něj stála, kdyby měla na vybranou…
Kdyby ona byla lady nebo on štolba, ani by si u ní neškrtl. Takže ji nesmí zahnat do situace, v níž se nebude moct bránit. To by bylo kruté.
„Ehm… ano, přesně tak. Vy víte, oč se jedná?“
„Můj otec byl pastor a tahle myšlenka se mu moc líbila,“ odvětila se stínem smutku.
„Dobře. Přeji si, aby visel po celou adventní dobu v jídelně.“
Betsy kývla. „Jak má být velký?“
„Za základ si vezmi kolo od bryčky. Řekni kočímu, aby ti našel nějaké vhodné.“
Betsy stála před stolem a pozorovala velké ruce Jeho Milosti volně položené na opěrkách vyřezávaného křesla. Vypadal tak klidně a sebevědomě… tak by se taky chtěla cítit! Jenže se mu ani nedokázala podívat do očí, v rozpacích z toho, že nemůže přestat myslet na vůni a strukturu jeho kůže, kterou cítila při vázání nákrčníku.
Pohled jí zabloudil k jeho krku. Dnes neměl vázanku, zřejmě proto, že se nechystal mimo domov, a košile s jedním povoleným knoflíčkem dráždivě odhalovala důlek u paty hrdla.
Nervózně vtáhla ret a přihladila si zástěru.
„Také je třeba… ehm… třeba…“
Zarazil se v řeči a Betsy rychle vzhlédla. Měl zvláštní výraz. Byl tak… soustředěný.
„Ano?“ zeptala se, aby přerušila rozpačité ticho.
„…Svíčky! Ano, dostatek svíček. Vydá ti je paní Potsová.“
Betsy se drobně, úslužně uklonila, přičemž zachytila jeho povzdech.
„Nějaké stuhy a provazy?“
„O všechno si můžeš říct paní Potsové.“
„Dobře. Můžu pro vás ještě něco udělat?“
Chvíli se zdálo, že otázku zvažuje. Nebo spíš, že zvažuje odpověď. Ale nakonec jen kývl: „To je všechno, můžeš jít.“
Celý dům tonul v tichu a tmě.
Betsy stála v punčochách na židli, kterou si postavila na dlouhý jídelní stůl, sukni měla podkasanou a natahovala se na věnec, visící od stropu.
Zelené kolo dokončila těsně před večeří a potom požádala několik lokajů, aby jej pověsili. Pak si začala chystat ozdoby.
Postupně všichni odcházeli spát a lampy jedna po druhé zhasínaly. Poslední odešla kuchařka s pomocnicemi a zanechaly tak celý dům jediné bdící osobě - Betsy, zdobící věnec za svitu dvou svíček, postavených na stole.
S pomocí ohnutých vlásniček a špendlíků zavěšovala na kolo jedlového chvojí nakrájená panenská jablíčka navlečená na niti, mašličky navázané z ozdobných stuh, skořici, dokonce i nějaké na kolečka nakrájené pomeranče.
S hlavou zvrácenou vzad a rukama vzpaženýma kontrolovala poslední úpravy. Byla by velmi nerada, kdyby některé ozdoby začaly padat na Jeho Milost u večeře.
„Ehm…“ lehké odkašlání přetrhlo noční klid.
Betsy sebou cukla. Zakolísala a pokusila se zachytit dekorací. Na poslední chvíli si uvědomila, že ty jí nepomůžou, a změnila směr svého zoufalého pátrání.
Prsty sevřela opěradlo židle, okamžitě se skrčila, zavřela oči a oddechla si.
Ovšem jen na okamžik.
„Vážně jsem tě nechtěl zase vylekat,“ ozvalo se omluvně tím sametovým hlasem, kterému podlehnou i andělé.
Rychle otevřela oči…
… a hleděla přímo do těch jeho. Kdy a jak a hlavně proč se tu objevil hrabě v tuto hodinu?
Asi se jí ty otázky zračily ve tváři, protože odpověděl: „Zdržel jsem se ve stájích. Lilith čeká každým dnem hříbě, tak jsme všichni nervózní.“
Betsy kývla a špičkou nohy v teplé, černé punčoše zapátrala po desce stolu. Chystala se postup zopakovat i cestou ze stolu, ale vtom si všimla Phineasových nastavených paží. Hodlal jí snad pomoct? Tázavě na něj pohlédla. Vypadal zvláštně. Trochu rozpačitě a trochu dychtivě a tmavé oči se mu leskly v záři svic.
„Vaše Milosti,“ špitla zaskočená Betsy, „to se asi neho…“
„Pst!“ položil si prst přes rty. „Jeho Milost už spí. A já to nikomu neřeknu…“
Rozechvěle se zasmála.
Dům tonul v tichu a ve tmě…
A ona si tu špitá s hrabětem, který tvrdí, že tu vlastně není. A kouká jí na nohy! Pokárala ho pohledem a pak se rozhodla jeho nabídku přijmout. Vlastně to nebylo ani tak rozhodnutí, jako prostá nutnost. Vykročila k němu po desce stolu dřív, než k tomu nohám dal souhlas její rozum.
Nadšeně se usmál a položil jí dlaně na pas. Měla pocit, že jejich horkost cítí i přes tlusté šaty a spodničku.
S lehkostí ji nadzvedl a Betsy se zajíkla. Okamžitě se rukama chytila jeho ramen.
Trvalo to jen chviličku a už ji opatrně, jako porcelánovou panenku, postavil na zem.
Ustoupila a věnovala se uvolňování podkasané sukně, aby se mu nemusela podívat do tváře. To by mohl v té její číst, jak moc se jí ten kratičký let líbil, a že by si ho ráda zopakovala. A to se rozhodně nehodilo, ani kdyby tu byla jako Elizabeth, natož jako Betsy.
Naštěstí začal o něčem jiném: „Ten věnec je skutečně nádherný.“
Betsy se zdálo, že jeho hlas zní ochraptěle, ale přiměla se obrátit pozornost ke svým botám. Posadila se na další židli a začala si šněrovat pevnou kotníčkovou obuv na nízkém podpatku. „Jsem ráda, že se vám líbí,“ řekla ale, a nemohla se ubránit hrdosti na svou práci.
„Jsem si jistý, že vypadá přesně tak, jak si hrabě představoval,“ pokračoval ve své hře.
Betsy se neubránila lehkému úsměvu a zvedla k němu oči. „To doufám.“
Hrabě se ušklíbl a natáhl se po židli, dosud stojící na stole. Snadno těžký kus nábytku nadzdvihl, otočil v rukou a postavil opěradlem k Betsy. Pak si obkročmo sedl a bradu si položil na složené ruce: „Mimochodem, já jsem Dylan.“
Betsy se podivila: „Ne Phineas?“
Úsměv mu okamžitě zmrzl na rtech: „Ne, to tedy rozhodně ne!“
„Tak dobře, vaše… ehm…“ zachytila lehké zamračení v drsném, ale nečekaně přátelském obličeji a opravila se, „Dylane. Děkuji vám za pomoc.“
Vstala a začala uklízet. Svíčky a košík s potřebami na zdobení postavila na příborník, přes stůl přehodila ubrus a rukama ho uhlazovala, aby byl stejně dokonalý, jako vždy, a při tom všem na sobě stále cítila jeho pohled. Znervózňovalo ji to. Cítila, že se červená a nemohla přestat myslet na jeho dlaně na svém pasu. Božský pocit! Kdyby ho tak mohla zažít ještě jednou…
Rozhodla se, odvést své myšlenky jinam: „A jak se cítí Lilith?“
Překvapeně se na ni podíval s touhou zjistit, jestli je ten zájem upřímný nebo jde jen o zdvořilostní otázku. „Opravdu to chceš vědět?“
Betsy se zastavila s ošatkou v rukou: „Rozhodně. Je to moc milá koňská dáma.“
V ten okamžik ztratil jeho obličej napjatý výraz a rozjasnil se: „To je! A nese to statečně. Čeká první hříbě, ale připadá mi, že je mnohem klidnější, než já.“
Betsy se usmála: „To proto, že ví, že to zvládne. A že strach jí nepomůže… tedy, pokud koně mohou cítit strach…?“
„To víš, že můžou. Ale ona je tak sebevědomá! Dnes večer jsem měl pocit, že mě už vyhazuje ze stájí. Jako by mi říkala: -Hlavně se mi tu nemotej, ty neohrabanej chlape a jdi si radši lehnout, nebo se z tebe zblázním!-“
Betsy se pobaveně zasmála a bokem se opřela o stůl. „Je skvělá! Uvidíte, že to dobře dopadne.“
Nešťastně si vzdychl: „Rád bych věděl, kde vy dvě berete tu jistotu.“
Betsy napůl v žertu pokrčila rameny: „Ženě často nezbývá nic jiného, než věřit a vložit svůj život do rukou Prozřetelnosti.“
Dylan se odmlčel a chvíli pozoroval, jak Betsy bere do rukou koště a zametá na úhlednou hromádku jehličí, spadané z věnce při jeho zavěšování.
„Víš, že jsi první žena, která se mnou mluví o koních bez úšklebků a ironie?“
Betsy na okamžik zadrhla v pohybu, ale rychle zase pokračovala. Nepodívala se na něj. „To není možné. Spousta dam má ráda koně.“
„To jsem měl asi smůlu – já je nepotkal.“
Betsy poklekla a smetla hromádku. Tu pak vysypala opatrně do krbu a ujistila se, že už nikde není rozsypané jehličí.
„Ale jednou potkáte…“ řekla tiše a uklidila náčiní. Pak vzala do rukou ošatku s ozdobami a natáhla se, aby sfoukla svíčky.
„Dobrou noc, Dylane.“ Pronesla do tmy a nevěděla, jestli cítí radost nebo bolest. Protože s ní ještě nikdy nesdílel žádný muž tak otevřeně své zájmy a starosti, až tento. Dylan… pátý hrabě ze Suffolku, který věří, že je jen komorná, a kterého má za úkol obelstít a okrást. Jinak její blízcí zemřou. Sakra!
Dylan seděl u snídaně v ranním salonku. Jako obvykle už měl za sebou projížďku a teď odtrhával sousta z krajíce a snažil se vypadat, že si čte noviny. Ale nečetl.
Nedokázal se na nic soustředit. Celou noc se převracel na posteli a hádal se sám se sebou, jestli by byl větší blázen, kdyby se včera pokusil Betsy políbit, nebo jestli je větší blázen, protože to neudělal. Zatím převažovalo mínění, že je ten největší blázen na světě, protože něco tak absurdního se může stát jen jemu.
Každý normální sedmadvacetiletý chlap je totiž už ženatý, má dědice a nezamilovává se hloupě do komorných. A když už, tak netráví večer tím, aby jim povídal o koních!
Před očima mu vytanul obrázek jejích ladně tvarovaných nohou obtažených černými punčochami…
Naštvaně upustil chléb do talíře a vstal. Přešel k oknu a sám sobě se ušklíbl. Možná by bylo nejlepší ji svést. Po pár promilovaných nocích, by se té posedlosti určitě zbavil a jí by mohl koupit malý domek v Ipswichi. Byla by tam spokojená…
Dlaní uhodil do ostění vedle okna. Sakra! Opravdu si o sobě nikdy nemyslel, že dokáže být tak bezohledný. Byla to pastorova dcera, o něco takového by nestála. A zasloužila si víc. Manželství, rodinu… a to jí on dát nemohl.
Opět praštil do zdi a otočil se k odchodu.