Rychlonohé krasavici Lilith se narodí hříbě.
A roztomilým mláďátkům žádná dívka neodolá...
Dylan byl k smrti unavený, ale šťastný jako málokdy.
Při večeři pro něj poslal stájník Eddie, který měl na starosti Lilith. Prý „už!“
Okamžitě všeho nechal a rozběhl se na porodnu. Lilith tam byla ustájená sama, protože advent nebyl zrovna tím nejvhodnějším obdobím k rození hříbat. Jenže když se Dylanovi vloni poštěstilo narazit na vynikajícího hřebce z kontinentu, který měl se svým pánem brzo odcestovat, nebyl čas pro dlouhé váhání.
Štíhlá klisna neklidně přecházela po boxu, po nohou jí stékalo odkapávající mléko a Dylana téměř nevnímala.
Strávil u ní celý večer a velkou část noci. Stájník si odešel lehnout, ale Dylan seděl v koutě a pozoroval ji.
Byla úžasná. Statečná kobylka se s porodem popasovala skutečně se ctí.
Když začaly první stahy, odběhl Dylan, aby přivedl zkušeného stájníka, ale když se oba muži vrátili, našli už krásného, maličkého hřebečka na zemi vedle Lilith, která se ho snažila očistit od placenty.
Teď ukazovaly hodiny v hale asi tři hodiny ráno. Dylan stoupal po schodech k panským ložnicím a v euforii by nejraději zpíval na celé kolo nějakou odrhovačku. Cítil se jako opilý. Ano, sice ještě nejsou z nejhoršího venku, ale teď už věřil, že to Lilith i ten malý dokážou. A bude to ten nejrychlejší kůň na světě!
Jak se toužil s někým o tu radost rozdělit. S někým, kdo by ho chápal, neposmíval se jeho štěstí a měl chuť hned teď vstát z postele a jít se na ten malý zázrak přírody podívat.
Sám sobě se ušklíbl: ne, nechce někoho. Chce ji!
Jenže Betsy spí zaslouženým spánkem někde nahoře v podkroví a je neslušné, hloupé a riskantní ji teď budit.
Žádná žena, která má všech pět pohromadě by kvůli hříběti nevstávala ve tři ráno z teplé postele.
Byl blázen.
S dlouhým povzdechem vešel do svého pokoje a zavřel za sebou. Opřel se o dveře a se zavřenýma očima se konečně spokojeně usmál. Mohl by létat, kdyby chtěl! Takové břímě obav a starostí z něj spadlo.
A teď konečně do postele.
Udělal pár kroků, než mu došlo, že-
Strnul a zatřásl hlavou. Pak ještě jednou. Ne, asi to nebyl přelud, takže…
„Beth?“
Drobná postavička v černých šatech se choulila na křesle a spala spánkem spravedlivých.
Všechno v něm se sevřelo vzrušením. Sám tomu nerozuměl.
Přešel pokoj a lehce ji pohladil po tváři.
Zamrkala a těžce rozlepila víčka.
„Co tu děláš?“ nemohl uvěřit, že by přišla kvůli tomu, kvůli čemu by ji tu rád měl on.
„Já… ehm… co Lilith? Slyšela jsem, že…“
Rozesmál se nahlas.
Takhle ho ještě nikdy neviděla. Pokud jeho úsměv měl sílu svádět anděly, jeho smích svedl ji. Radostně se usmála a užívala si pocit, že ho něčím potěšila. Naprosto propadla kouzlu toho velkého čestného muže. Žádný další už prostě nemohl mít v jejím srdci místo.
„Lilith… tys tu čekala celý večer,“ při vzpomínce na hodiny v hale se opravil, „celou noc, jen aby ses zeptala, jak to dopadlo s Lilith?“
Kývla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Nemohla spát, protože stále myslela na dlouhonohou závodní krasavici. Jak si s tak obtížným úkolem poradí? Bude v pořádku? A co Dylan, jak to ponese?
Už nedokázal ovládnout nadšení: „Chceš je vidět?“
„Teď hned?“ nejistě pohlédla na okno potažené jinovatkou.
Sledoval směr jejího pohledu a pochopil. Rychle zašel do šatny a vrátil se s jedním ze svých pracovních kabátů.
Betsy ho od něj přijala a než se nadála, už ji vlekl ze schodů. Chápala Dylanovo nadšení, jen doufala, že si cestou nezvrtne kotník.
Venku se do nich dala zima. Severák skučel a snažil se připravit Betsy o Dylanův kabát. Ale měl smůlu. Za chvíli už mu utekli do teplého přítmí stáje.
Pomalým krokem se přibližovali dlouhou uličkou k poslednímu, nejpohodlnějšímu boxu.
Betsy se v posvátném úžasu ani neodvažovala promluvit. Ještě nikdy se nesetkala s tvorem tak dokonale novým. Zpovzdálí sledovala, jak malý hřebeček nejistě stojí na útlounkých nožkách a šťouchá nozdrami Lilith do vemínka. Byl tak kouzelný. Jako bytost z jiného světa. Vlastně… vždyť právě z jiného světa přišel.
Něžně se na něj usmívala a ani si neuvědomila, kdy se její a Dylanovy prsty propletly v pevném stisku. V jedné chvíli prostě zjistila, že to tak je a že je to jedna z nejpřirozenějších věcí, na světě.
„Je moc krásný,“ zašeptala s pohledem stále upřeným na nemotorně si lehající hříbě. „Díky, že jsi mě sem vzal.“
„Díky, že jsi sem chtěla jít,“ odvětil a lehce stiskl její ruku.
Odpoutala oči od hříběte a rozhlédla se stájí: „Nemohla jsem spát, když jsem nevěděla, jak je Lilith. Chtěla jsem počkat na schodech, ale pak mě napadlo, že kdyby mě tam někdo našel, bylo by to hrozně trapné. Tak jsem si dovolila čekat v pokoji… nezlobíš se?“
„Překvapilo mě to. Ale rozhodně nerozzlobilo.“ Pro sebe se hořce usmál – kdyby ho v poslední chvíli nenapadlo se zeptat, co tam dělá, byli by teď nejspíš v posteli. Opravdu je blázen. Ženská, o které se mu v neklidných nocích zdá, na něj čeká v jeho pokojích a on ji odvleče do stáje.
„Lilith je báječná. Jak to zvládla?“ zeptala se po chvíli Betsy a pohlédla na Dylana. Ten jí nabídl místo na nízké židličce, na níž sám strávil větší část noci. Posadila se, on si našel posezení na snopu slámy pár kroků od ní a prohlásil: „Vždyť já vlastně ani nevím. Běžel jsem pro Eddieho, aby tu byl, kdyby se něco zvrtlo a než jsme se sem dostali, hříbě bylo na světě.“
Betsy se zasmála: „Počkala si, až tu nebude otravovat žádnej nervózní chlap…“
„Asi,“ připustil.
„Je prostě dokonalá. Ale-“
„Ano?“
„Já mám moc ráda Boudicu. Je taková… prostě válečná královna. Sluší vám to spolu.“
Dylan si podepřel bradu dlaní a pozoroval dívku proti sobě.
„Vyznáš se v koních.“
„Já? Ani ne. Vím, že se krmí senem a podestýlá se jim slámou a to je dohromady všechno. Ani jezdit neumím. Jen pozoruju.“
„Pak pozoruješ opravdu dobře.“
Betsy uvolněně složila ruce do klína a nespouštěla oči z Dylanovy tváře, skrývající se částečně ve stínu. Vzpomněla si na Hortenziinu poznámku o tlustém neohrabaném mláděti. V duchu si odfrkla – možná byl jako malý chlapec trochu statnější, ale rozhodně z toho vyrostl a jeho matka se na něj zapomněla pořádně podívat.
Betsy klouzala pohledem po vysoké, rozložité postavě muže, jemuž světlo lampy tančilo v temně rezavohnědých vlasech a vkládalo tajemství do čokoládových očí. Hmm… možná tam to tajemství bylo i bez lampy. Nač teď asi myslí?
V prstech drolil stéblo a nespouštěl pohled z její brady. Nebo z krku? V Betsy hrklo. Když se rozhodla počkat na něj v křesle, povolila si šaty, normálně upnuté až po bradu, aby se jí pohodlněji odpočívalo. Takže teď nekoukal na její krk ale spíš do výstřihu. Zrudla.
Jak zvláštní. Na plesech nosívala toalety s podstatně velkorysejším dekoltem, ale nikdy se při tom necítila obnažená jako teď.
Odkašlala si a pokusila se přejít na jiné téma: „Líbí se mi, jak jména vašich koní vystihují jejich charakter.“
Pobaveně se zašklebil: „No jo, dostávám pravidelně vynadáno, že jsou to samé bezbožnosti a pohanské stvůry.“
„No, je pravda, že jméno Lilith nemá moc dobrou pověst…“ připustila Betsy.
Dylan pokrčil rameny.
Náhle zarachotila vrata od stáje.
„To je Eddie,“ zasykl Dylan.
Betsy vyskočila a s panikou v očích hledala úkryt. Dylan ji chytil za paži, přitáhl ji k sobě a popadl v pase. Pak ji bez velké námahy zvedl a přenesl přes snop, na němž ještě před okamžikem seděl, do přítmí opuštěného boxu částečně zaskládaného senem.
Eddie se pomalu šoural tmou k osvětlenému boxu s koňským novorozencem a jeho mámou.
„Pane?“ zamžoural šerem. „Myslel jsem, že jste si šel lehnout.“
„Šel. Ale nemohl jsem usnout. Budu tady Eddie, můžeš přijít až ráno.“
„Jak si přejete, pane. Ale hlavně pamatujte, že ti dva teď potřebují hodně klidu.“
„Na nic jiného nemyslím,“ ujistil starého muže Dylan.
Eddie kývl a vydal se zpět do své teplé postele.
Dylan počkal, až za ním zaklaply dveře a pak prohodil: „Už můžeš vylézt.“
Když se nedočkal odpovědi, nahlédl do boxu.
Betsy spala stočená do klubíčka na hromádce sena. Oválnou tvář s rošťáckým nosem si opírala o ruku a černé vlasy měla plné stébel. Byla nádherná.
Dylanovo srdce vynechalo tep. Jediná žena na světě, která s ním jde ve tři ráno do stájí, ačkoliv musí vstávat za svítání a celý den těžce pracovat. Měla by spát v prachových peřinách.
Měl by ji probudit a odvést do domu.
Místo toho přehodil nohy přes balík a lehce přistál uvnitř prostorného stání. Přivřel vrata a posadil se vedle Beth.
Pokud je někde v Anglii druhá taková, tak ať je proklet, že ji ještě nenašel. Dost o tom však pochyboval.
Myslel na to, jak se usmívala, jak naplno líbala a jak ho objímala – jako by byl jediným mužem, o kterého kdy stála. Krásný pocit, být v něčích očích rytířem z legend. Ale zavazující.
Natáhl se vedle ní a bezmyšlenkovitě pozoroval svou vlastní dlaň, která se vydala na průzkum táhlé křivky jejího boku, štíhlého pasu, paže a ramene.
Než se nadál, dotýkal se špičkami svých až příliš velkých a neohrabaných prstů jejího obočí, tváří a sladce vykrojených rtů. Chutnala mu. Ta vzpomínka byla pořád dost živá a zapálila oheň v jeho slabinách. Nespokojeně se zavrtěl. Nejradši by ji probudil polibkem a neustal, dokud by oba nedosáhli vrcholu. Jenže Beth byla tak unavená, že by to celé zaspala. Což se s jeho představou neshodovalo ani v nejmenším. Podal svůj kabát a raději ji pořádně přikryl, aby jí nebylo zima.
Pak si založil ruku za hlavu a koukal do stropu. Seno trochu píchalo a z vedlejšího boxu slyšel tiché frkání Lilith a nesmělé odpovědi hříběte.
Proč je život tak nespravedlivý? Dělal všechno, co od něj chtěli, dokonce se pokusil najít si manželku, aby si mohl odškrtnout kolonku „dědic“ v pomyslném seznamu úkolů, ale žádná o něj nestála a nikdo nechápal, jak moc se občas cítí sám.
A když konečně potká tu jedinou na světě, s níž by mohl být šťastný, nepřipadá v úvahu jako nevěsta, protože nemá ten správný rodokmen. Sakra!
Probudil ji právě včas, aby se stihla oprášit a dorazit do jídelny služebnictva mezi prvními.
Když jí pomáhal vytahovat seno z vlasů, nesměle uhýbala pohledem, celá rozpačitá z toho, že se probudila vedle muže.
Polibek na dobré ráno ale neodmítla. Musel ji podepřít, protože jí z jeho vášně až podklesla kolena. Ale zato se pak celou cestu až k domu usmívala. Na něj.
A Dylan se cítil jako král soukromého vesmíru.
Což mu vydrželo jen do prvního setkání s matkou, která ho zahrnula výčitkami za neupravený vzhled a přílišnou lásku k těm čtyřnohým bestiím. A pak mu hodila na hlavu tisíc nepochybně smrtelně důležitých záležitostí týkajících se jejího večírku.
Na její malichernost dnes ale vážně neměl náladu. Nerozuměl sám sobě a byl příliš unavený, než aby poslouchal její litanie. Zavřel jí dveře svého pokoje před nosem.
Susan sledovala Betsy zvědavým pohledem, a jakmile jim Faith přidělila práci a ony se dostaly z doslechu, zeptala se: „Kde jsi byla celou noc? Ty někoho máš?“
Elizabeth krvavě zrudla. Ještě se nesrovnala s myšlenkou, že strávila svou první noc s mužem a už ji Susan vyslýchá…
„Já… Susan… neříkej to nikomu!“ zaprosila.
„Neřeknu. Ale už vím, s kým jsi byla.“
Betsy zvedla k blondýnce vyděšený pohled: „O-opravdu?“
Susan vztáhla ruku a zamávala Betsy před nosem kratičkým stébélkem sena, které se jí uchytilo na stojáčku šatů. „Jistě – chodíš s některým štolbou. Josh má Terry, takže z těch ucházejícíh zbývá už jen… Craig?“
„Ne, ten to není…“ pokoušela se zčervenalá Betsy uhájit mladíkovi čistý štít. Jenže zapomněla, že mluví se Susan – chodící kronikou a místními novinami v jednom.
Elizabeth byla ráda, že dostala za úkol utřít prach v pokojích pro hosty. Alespoň je mohla v klidu projít a prohledat. Pokud by ovšem byla schopná udržet otevřené oči. Únava ji zmáhala a už se nesmírně těšila na poklidný domov v Harlow, šálek čokolády po ránu, meduňkový čaj a rozečteného Ivanhoea.
Až na to, že…
…že nic nebylo tak jednoduché. Napřed musí ten poklidný domov uhájit před vyděračem. A pak vysvětlit svému srdci, že nemůže milovat hraběte, kterého se chystá zradit.
Během marného prohledávání pokojů ji napadaly nejrůznější plány – mohla by za Dylanem zajít a všechno mu říct. Což by dopadlo jako fraška: -Milý Dylane, jsem Elizabeth Abbotová, dcera anglického hrdiny a vyděrač mě poslal do tvého domu, abych ti ukradla nějaké dokumenty po otci… jinak je ale všechno ostatní pravda…-
Nemohla zadržet slzy. Taková hloupost. Neuvěří jí. Jak by taky mohl! A co by dělal? Předal věc policii? To ale její bratr zemře.
Jak se jen mohla zamotat do takové pavučiny? Kde udělala chybu? Vždyť se jen pokoušela chránit rodinu!
Zoufale se ploužila domem s vědomím, že navíc už ani nemá moc času. Cesta do Londýna a zpět do Harlow taky nějaký sebere a matka ji čeká nejpozději příští sobotu.
Na chodbě ji málem srazila Faith. Kde ta ženská bere pořád tolik energie?
„Betsy? Prosím tě, zajdi do haběcích komnat, pomoct panu Pattisonovi s úklidem po holení.“
Betsy přikývla, ale Faith na to ani nečekala. Spěchala do vyššího patra, v hlavě pořád tři úkoly zároveň.
Pan Pattison byl jistě dokonalý komorník – ale tak před dvaceti lety. Dnes to byl milý starý pán, který měl být dávno ve výslužbě. Jak poznávala Dylana stále víc, pochopila, že si ho nechává z části proto, že jej považuje skoro za vlastního dědečka, a zčásti proto, že nemá kolem sebe rád příliš mnoho cizích lidí. Zkrátka pan Pattison už velmi špatně chodil, ačkoliv jinak se těšil na svůj věk ucházejícímu zdraví, a tak mu s mnoha úkony kolem pánových věcí, bez velkých řečí pomáhala Faith nebo ostatní komorné.
Betsy přišla do šatny, kde pan Pattison obtahoval břitvu na koženém pásu a vylila ještě teplou vodu s kratičkými tmavými vousy a mýdlovou pěnou do kbelíku. Mimoděk si přejela rukou tvář a lehce se usmála, když si vzpomněla, jak ráno Dylan trochu škrábal, když ji k sobě naposled vinul.
Vymyla porcelánové umyvadlo s jemným modrým vzorem na okraji a postavila ho na stolek vedle ladícího džbánu a zrcadla.
„Mohu vám ještě nějak pomoci, pane Pattisone?“ zeptala se dobromyslného starého muže.
„Jo, děvče. Podej prosím tě, támhleten černý oblek. Pán ho bude zítra potřebovat, musím mu ho vykartáčovat.“
Betsy mu vyhověla, a když nic dalšího nepotřeboval, zvedla vědro a vyšla ze šatny.
V tom jí pohled padl na krbovou římsu. Viděla ji snad tisíckrát, ale měla pocit, že až dnes pořádně otevřela oči.
Málem zakopla.
Rozhodně ztratila dech.
Mezi dřevěným koněm a stařičkou zbraní se vyjímala dámská šperkovnice jako pěst na oko.
A perly a ametysty na jejím povrchu tvořily spolu se zlatým vykládáním podivuhodný obrazec. Dokonale symetrická křídla, ocas, hlavu nachýlenou na stranu, zakončenou ostrým zobanem a spáry.
Orlice.
Truhlička na výsadním místě.
Pokud jsou uvnitř dokumenty, pak má snad vyhráno.
Nebo prohráno?
V každém případě, je po boji.
Rozhlédla se. Pan Pattison si vedle zpíval nějakou píseň svého mládí. Přeběhla pokoj a opatrně se pokusila zvednout víčko.
Nešlo to.
Maličká klíčová dírka dobře střežila svá tajemství. To ale vedlo Elizabeth k domněnce, že skrývá něco důležitého. Snad dokumenty, po kterých pase vyděrač?
Nechtěla být nápadná, a tak se nesnažila ji otevřít teď hned.
Rychle vyšla z pokoje.
Celá se třásla a měla na krajíčku slzy. Bude to muset provést zítra, když bude dům plný lidí.
Okrade báječného laskavého muže a uteče. Už ho nikdy neuvidí, protože se většinou pohybují v jiných kruzích, a i kdyby náhodou ano, bude ji nenávidět.
Zastavila se v přístěnku na košťata a vytáhla z rukávu kapesník. Druhého takového už nepotká, to je jasné. Ale teď se tím nesmí trápit. V první řadě musí zachránit rodinu a pak… třeba se dá něco vymyslet.
Teď ovšem přišel čas na další krok.
Počkala, až hrabě po obědě odejde do stájí a pak vklouzla do jeho pracovny.
Naškrábala dopis a schovala ho v hromádce pošty, připravené k odeslání.
Dům přetékal činorodostí.
Hortenzie si užívala pocitu moci a hrála si na dokonalou hostitelku. Vymýšlela a kontrolovala všechno – od ložního povlečení pro hosty, po paštiky připravované k podávání.
Betsy se rozhodla odejít v noci během večírku, aby snadněji vyklouzla. Nebude mít čas balit a ani by to nebylo vhodné, aby Susan nic nepoznala předčasně.
Až přijde ten okamžik, vezme prostě šperkovnici, vypůjčí si teplý kabát ze šatny v hraběcích pokojích a vydá se pěšky na noční pouť do Ipswiche.
V noci se neklidně převalovala na posteli.
Byla k smrti unavená, a přesto nedokázala spát. Trápil ji pocit viny, strach a bolest v srdci. Ani pomyšlení na matku, která bude jistě ráda, že ji po tak dlouhé době zase vidí, jí nedokázalo zvednout náladu.
Mohla se jen modlit, aby pak už všechno bylo v pořádku.
A aby jí Dylan dokázal odpustit.
Třeba se nebude zlobit dlouho. Najde si jinou…
Nějak tomu nemohla uvěřit. Nepůsobil jako typ muže, který sčítá zářezy na pažbě. Ušklíbla se. Kdyby matka tušila, že zná takový termín, možná by demonstrativně omdlela - kdyby ovšem měla ve zvyku omdlévat. Spíš by Betty vytahala za ucho.
Ach, kdyby matka tušila, co všechno po tomhle dobrodružství zná, nikdy by ji už nepustila z domu. Nebo ji raději rychle provdala.
Betsy si natřepala polštář a znovu ulehla.
Jak je možné, že včera spala na seně jako mimino a dnes ani v pohodlné posteli nedokáže zabrat. Vždyť je utahaná jako kotě. Nebo spíš udřená jako kůň.
Betsy nakonec usnula, ale k ránu se objevily noční můry. Vize, v nichž se střídala krev, George, Lilith, Melody a Dylan.
Oblékala se s pocitem osudovosti, který ji neopouštěl.
Susan vesele štěbetala a obě dívky se vydaly na snídani.
Pokračování si můžete stáhnout.
Při večeři pro něj poslal stájník Eddie, který měl na starosti Lilith. Prý „už!“
Okamžitě všeho nechal a rozběhl se na porodnu. Lilith tam byla ustájená sama, protože advent nebyl zrovna tím nejvhodnějším obdobím k rození hříbat. Jenže když se Dylanovi vloni poštěstilo narazit na vynikajícího hřebce z kontinentu, který měl se svým pánem brzo odcestovat, nebyl čas pro dlouhé váhání.
Štíhlá klisna neklidně přecházela po boxu, po nohou jí stékalo odkapávající mléko a Dylana téměř nevnímala.
Strávil u ní celý večer a velkou část noci. Stájník si odešel lehnout, ale Dylan seděl v koutě a pozoroval ji.
Byla úžasná. Statečná kobylka se s porodem popasovala skutečně se ctí.
Když začaly první stahy, odběhl Dylan, aby přivedl zkušeného stájníka, ale když se oba muži vrátili, našli už krásného, maličkého hřebečka na zemi vedle Lilith, která se ho snažila očistit od placenty.
Teď ukazovaly hodiny v hale asi tři hodiny ráno. Dylan stoupal po schodech k panským ložnicím a v euforii by nejraději zpíval na celé kolo nějakou odrhovačku. Cítil se jako opilý. Ano, sice ještě nejsou z nejhoršího venku, ale teď už věřil, že to Lilith i ten malý dokážou. A bude to ten nejrychlejší kůň na světě!
Jak se toužil s někým o tu radost rozdělit. S někým, kdo by ho chápal, neposmíval se jeho štěstí a měl chuť hned teď vstát z postele a jít se na ten malý zázrak přírody podívat.
Sám sobě se ušklíbl: ne, nechce někoho. Chce ji!
Jenže Betsy spí zaslouženým spánkem někde nahoře v podkroví a je neslušné, hloupé a riskantní ji teď budit.
Žádná žena, která má všech pět pohromadě by kvůli hříběti nevstávala ve tři ráno z teplé postele.
Byl blázen.
S dlouhým povzdechem vešel do svého pokoje a zavřel za sebou. Opřel se o dveře a se zavřenýma očima se konečně spokojeně usmál. Mohl by létat, kdyby chtěl! Takové břímě obav a starostí z něj spadlo.
A teď konečně do postele.
Udělal pár kroků, než mu došlo, že-
Strnul a zatřásl hlavou. Pak ještě jednou. Ne, asi to nebyl přelud, takže…
„Beth?“
Drobná postavička v černých šatech se choulila na křesle a spala spánkem spravedlivých.
Všechno v něm se sevřelo vzrušením. Sám tomu nerozuměl.
Přešel pokoj a lehce ji pohladil po tváři.
Zamrkala a těžce rozlepila víčka.
„Co tu děláš?“ nemohl uvěřit, že by přišla kvůli tomu, kvůli čemu by ji tu rád měl on.
„Já… ehm… co Lilith? Slyšela jsem, že…“
Rozesmál se nahlas.
Takhle ho ještě nikdy neviděla. Pokud jeho úsměv měl sílu svádět anděly, jeho smích svedl ji. Radostně se usmála a užívala si pocit, že ho něčím potěšila. Naprosto propadla kouzlu toho velkého čestného muže. Žádný další už prostě nemohl mít v jejím srdci místo.
„Lilith… tys tu čekala celý večer,“ při vzpomínce na hodiny v hale se opravil, „celou noc, jen aby ses zeptala, jak to dopadlo s Lilith?“
Kývla, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Nemohla spát, protože stále myslela na dlouhonohou závodní krasavici. Jak si s tak obtížným úkolem poradí? Bude v pořádku? A co Dylan, jak to ponese?
Už nedokázal ovládnout nadšení: „Chceš je vidět?“
„Teď hned?“ nejistě pohlédla na okno potažené jinovatkou.
Sledoval směr jejího pohledu a pochopil. Rychle zašel do šatny a vrátil se s jedním ze svých pracovních kabátů.
Betsy ho od něj přijala a než se nadála, už ji vlekl ze schodů. Chápala Dylanovo nadšení, jen doufala, že si cestou nezvrtne kotník.
Venku se do nich dala zima. Severák skučel a snažil se připravit Betsy o Dylanův kabát. Ale měl smůlu. Za chvíli už mu utekli do teplého přítmí stáje.
Pomalým krokem se přibližovali dlouhou uličkou k poslednímu, nejpohodlnějšímu boxu.
Betsy se v posvátném úžasu ani neodvažovala promluvit. Ještě nikdy se nesetkala s tvorem tak dokonale novým. Zpovzdálí sledovala, jak malý hřebeček nejistě stojí na útlounkých nožkách a šťouchá nozdrami Lilith do vemínka. Byl tak kouzelný. Jako bytost z jiného světa. Vlastně… vždyť právě z jiného světa přišel.
Něžně se na něj usmívala a ani si neuvědomila, kdy se její a Dylanovy prsty propletly v pevném stisku. V jedné chvíli prostě zjistila, že to tak je a že je to jedna z nejpřirozenějších věcí, na světě.
„Je moc krásný,“ zašeptala s pohledem stále upřeným na nemotorně si lehající hříbě. „Díky, že jsi mě sem vzal.“
„Díky, že jsi sem chtěla jít,“ odvětil a lehce stiskl její ruku.
Odpoutala oči od hříběte a rozhlédla se stájí: „Nemohla jsem spát, když jsem nevěděla, jak je Lilith. Chtěla jsem počkat na schodech, ale pak mě napadlo, že kdyby mě tam někdo našel, bylo by to hrozně trapné. Tak jsem si dovolila čekat v pokoji… nezlobíš se?“
„Překvapilo mě to. Ale rozhodně nerozzlobilo.“ Pro sebe se hořce usmál – kdyby ho v poslední chvíli nenapadlo se zeptat, co tam dělá, byli by teď nejspíš v posteli. Opravdu je blázen. Ženská, o které se mu v neklidných nocích zdá, na něj čeká v jeho pokojích a on ji odvleče do stáje.
„Lilith je báječná. Jak to zvládla?“ zeptala se po chvíli Betsy a pohlédla na Dylana. Ten jí nabídl místo na nízké židličce, na níž sám strávil větší část noci. Posadila se, on si našel posezení na snopu slámy pár kroků od ní a prohlásil: „Vždyť já vlastně ani nevím. Běžel jsem pro Eddieho, aby tu byl, kdyby se něco zvrtlo a než jsme se sem dostali, hříbě bylo na světě.“
Betsy se zasmála: „Počkala si, až tu nebude otravovat žádnej nervózní chlap…“
„Asi,“ připustil.
„Je prostě dokonalá. Ale-“
„Ano?“
„Já mám moc ráda Boudicu. Je taková… prostě válečná královna. Sluší vám to spolu.“
Dylan si podepřel bradu dlaní a pozoroval dívku proti sobě.
„Vyznáš se v koních.“
„Já? Ani ne. Vím, že se krmí senem a podestýlá se jim slámou a to je dohromady všechno. Ani jezdit neumím. Jen pozoruju.“
„Pak pozoruješ opravdu dobře.“
Betsy uvolněně složila ruce do klína a nespouštěla oči z Dylanovy tváře, skrývající se částečně ve stínu. Vzpomněla si na Hortenziinu poznámku o tlustém neohrabaném mláděti. V duchu si odfrkla – možná byl jako malý chlapec trochu statnější, ale rozhodně z toho vyrostl a jeho matka se na něj zapomněla pořádně podívat.
Betsy klouzala pohledem po vysoké, rozložité postavě muže, jemuž světlo lampy tančilo v temně rezavohnědých vlasech a vkládalo tajemství do čokoládových očí. Hmm… možná tam to tajemství bylo i bez lampy. Nač teď asi myslí?
V prstech drolil stéblo a nespouštěl pohled z její brady. Nebo z krku? V Betsy hrklo. Když se rozhodla počkat na něj v křesle, povolila si šaty, normálně upnuté až po bradu, aby se jí pohodlněji odpočívalo. Takže teď nekoukal na její krk ale spíš do výstřihu. Zrudla.
Jak zvláštní. Na plesech nosívala toalety s podstatně velkorysejším dekoltem, ale nikdy se při tom necítila obnažená jako teď.
Odkašlala si a pokusila se přejít na jiné téma: „Líbí se mi, jak jména vašich koní vystihují jejich charakter.“
Pobaveně se zašklebil: „No jo, dostávám pravidelně vynadáno, že jsou to samé bezbožnosti a pohanské stvůry.“
„No, je pravda, že jméno Lilith nemá moc dobrou pověst…“ připustila Betsy.
Dylan pokrčil rameny.
Náhle zarachotila vrata od stáje.
„To je Eddie,“ zasykl Dylan.
Betsy vyskočila a s panikou v očích hledala úkryt. Dylan ji chytil za paži, přitáhl ji k sobě a popadl v pase. Pak ji bez velké námahy zvedl a přenesl přes snop, na němž ještě před okamžikem seděl, do přítmí opuštěného boxu částečně zaskládaného senem.
Eddie se pomalu šoural tmou k osvětlenému boxu s koňským novorozencem a jeho mámou.
„Pane?“ zamžoural šerem. „Myslel jsem, že jste si šel lehnout.“
„Šel. Ale nemohl jsem usnout. Budu tady Eddie, můžeš přijít až ráno.“
„Jak si přejete, pane. Ale hlavně pamatujte, že ti dva teď potřebují hodně klidu.“
„Na nic jiného nemyslím,“ ujistil starého muže Dylan.
Eddie kývl a vydal se zpět do své teplé postele.
Dylan počkal, až za ním zaklaply dveře a pak prohodil: „Už můžeš vylézt.“
Když se nedočkal odpovědi, nahlédl do boxu.
Betsy spala stočená do klubíčka na hromádce sena. Oválnou tvář s rošťáckým nosem si opírala o ruku a černé vlasy měla plné stébel. Byla nádherná.
Dylanovo srdce vynechalo tep. Jediná žena na světě, která s ním jde ve tři ráno do stájí, ačkoliv musí vstávat za svítání a celý den těžce pracovat. Měla by spát v prachových peřinách.
Měl by ji probudit a odvést do domu.
Místo toho přehodil nohy přes balík a lehce přistál uvnitř prostorného stání. Přivřel vrata a posadil se vedle Beth.
Pokud je někde v Anglii druhá taková, tak ať je proklet, že ji ještě nenašel. Dost o tom však pochyboval.
Myslel na to, jak se usmívala, jak naplno líbala a jak ho objímala – jako by byl jediným mužem, o kterého kdy stála. Krásný pocit, být v něčích očích rytířem z legend. Ale zavazující.
Natáhl se vedle ní a bezmyšlenkovitě pozoroval svou vlastní dlaň, která se vydala na průzkum táhlé křivky jejího boku, štíhlého pasu, paže a ramene.
Než se nadál, dotýkal se špičkami svých až příliš velkých a neohrabaných prstů jejího obočí, tváří a sladce vykrojených rtů. Chutnala mu. Ta vzpomínka byla pořád dost živá a zapálila oheň v jeho slabinách. Nespokojeně se zavrtěl. Nejradši by ji probudil polibkem a neustal, dokud by oba nedosáhli vrcholu. Jenže Beth byla tak unavená, že by to celé zaspala. Což se s jeho představou neshodovalo ani v nejmenším. Podal svůj kabát a raději ji pořádně přikryl, aby jí nebylo zima.
Pak si založil ruku za hlavu a koukal do stropu. Seno trochu píchalo a z vedlejšího boxu slyšel tiché frkání Lilith a nesmělé odpovědi hříběte.
Proč je život tak nespravedlivý? Dělal všechno, co od něj chtěli, dokonce se pokusil najít si manželku, aby si mohl odškrtnout kolonku „dědic“ v pomyslném seznamu úkolů, ale žádná o něj nestála a nikdo nechápal, jak moc se občas cítí sám.
A když konečně potká tu jedinou na světě, s níž by mohl být šťastný, nepřipadá v úvahu jako nevěsta, protože nemá ten správný rodokmen. Sakra!
Probudil ji právě včas, aby se stihla oprášit a dorazit do jídelny služebnictva mezi prvními.
Když jí pomáhal vytahovat seno z vlasů, nesměle uhýbala pohledem, celá rozpačitá z toho, že se probudila vedle muže.
Polibek na dobré ráno ale neodmítla. Musel ji podepřít, protože jí z jeho vášně až podklesla kolena. Ale zato se pak celou cestu až k domu usmívala. Na něj.
A Dylan se cítil jako král soukromého vesmíru.
Což mu vydrželo jen do prvního setkání s matkou, která ho zahrnula výčitkami za neupravený vzhled a přílišnou lásku k těm čtyřnohým bestiím. A pak mu hodila na hlavu tisíc nepochybně smrtelně důležitých záležitostí týkajících se jejího večírku.
Na její malichernost dnes ale vážně neměl náladu. Nerozuměl sám sobě a byl příliš unavený, než aby poslouchal její litanie. Zavřel jí dveře svého pokoje před nosem.
Susan sledovala Betsy zvědavým pohledem, a jakmile jim Faith přidělila práci a ony se dostaly z doslechu, zeptala se: „Kde jsi byla celou noc? Ty někoho máš?“
Elizabeth krvavě zrudla. Ještě se nesrovnala s myšlenkou, že strávila svou první noc s mužem a už ji Susan vyslýchá…
„Já… Susan… neříkej to nikomu!“ zaprosila.
„Neřeknu. Ale už vím, s kým jsi byla.“
Betsy zvedla k blondýnce vyděšený pohled: „O-opravdu?“
Susan vztáhla ruku a zamávala Betsy před nosem kratičkým stébélkem sena, které se jí uchytilo na stojáčku šatů. „Jistě – chodíš s některým štolbou. Josh má Terry, takže z těch ucházejícíh zbývá už jen… Craig?“
„Ne, ten to není…“ pokoušela se zčervenalá Betsy uhájit mladíkovi čistý štít. Jenže zapomněla, že mluví se Susan – chodící kronikou a místními novinami v jednom.
Elizabeth byla ráda, že dostala za úkol utřít prach v pokojích pro hosty. Alespoň je mohla v klidu projít a prohledat. Pokud by ovšem byla schopná udržet otevřené oči. Únava ji zmáhala a už se nesmírně těšila na poklidný domov v Harlow, šálek čokolády po ránu, meduňkový čaj a rozečteného Ivanhoea.
Až na to, že…
…že nic nebylo tak jednoduché. Napřed musí ten poklidný domov uhájit před vyděračem. A pak vysvětlit svému srdci, že nemůže milovat hraběte, kterého se chystá zradit.
Během marného prohledávání pokojů ji napadaly nejrůznější plány – mohla by za Dylanem zajít a všechno mu říct. Což by dopadlo jako fraška: -Milý Dylane, jsem Elizabeth Abbotová, dcera anglického hrdiny a vyděrač mě poslal do tvého domu, abych ti ukradla nějaké dokumenty po otci… jinak je ale všechno ostatní pravda…-
Nemohla zadržet slzy. Taková hloupost. Neuvěří jí. Jak by taky mohl! A co by dělal? Předal věc policii? To ale její bratr zemře.
Jak se jen mohla zamotat do takové pavučiny? Kde udělala chybu? Vždyť se jen pokoušela chránit rodinu!
Zoufale se ploužila domem s vědomím, že navíc už ani nemá moc času. Cesta do Londýna a zpět do Harlow taky nějaký sebere a matka ji čeká nejpozději příští sobotu.
Na chodbě ji málem srazila Faith. Kde ta ženská bere pořád tolik energie?
„Betsy? Prosím tě, zajdi do haběcích komnat, pomoct panu Pattisonovi s úklidem po holení.“
Betsy přikývla, ale Faith na to ani nečekala. Spěchala do vyššího patra, v hlavě pořád tři úkoly zároveň.
Pan Pattison byl jistě dokonalý komorník – ale tak před dvaceti lety. Dnes to byl milý starý pán, který měl být dávno ve výslužbě. Jak poznávala Dylana stále víc, pochopila, že si ho nechává z části proto, že jej považuje skoro za vlastního dědečka, a zčásti proto, že nemá kolem sebe rád příliš mnoho cizích lidí. Zkrátka pan Pattison už velmi špatně chodil, ačkoliv jinak se těšil na svůj věk ucházejícímu zdraví, a tak mu s mnoha úkony kolem pánových věcí, bez velkých řečí pomáhala Faith nebo ostatní komorné.
Betsy přišla do šatny, kde pan Pattison obtahoval břitvu na koženém pásu a vylila ještě teplou vodu s kratičkými tmavými vousy a mýdlovou pěnou do kbelíku. Mimoděk si přejela rukou tvář a lehce se usmála, když si vzpomněla, jak ráno Dylan trochu škrábal, když ji k sobě naposled vinul.
Vymyla porcelánové umyvadlo s jemným modrým vzorem na okraji a postavila ho na stolek vedle ladícího džbánu a zrcadla.
„Mohu vám ještě nějak pomoci, pane Pattisone?“ zeptala se dobromyslného starého muže.
„Jo, děvče. Podej prosím tě, támhleten černý oblek. Pán ho bude zítra potřebovat, musím mu ho vykartáčovat.“
Betsy mu vyhověla, a když nic dalšího nepotřeboval, zvedla vědro a vyšla ze šatny.
V tom jí pohled padl na krbovou římsu. Viděla ji snad tisíckrát, ale měla pocit, že až dnes pořádně otevřela oči.
Málem zakopla.
Rozhodně ztratila dech.
Mezi dřevěným koněm a stařičkou zbraní se vyjímala dámská šperkovnice jako pěst na oko.
A perly a ametysty na jejím povrchu tvořily spolu se zlatým vykládáním podivuhodný obrazec. Dokonale symetrická křídla, ocas, hlavu nachýlenou na stranu, zakončenou ostrým zobanem a spáry.
Orlice.
Truhlička na výsadním místě.
Pokud jsou uvnitř dokumenty, pak má snad vyhráno.
Nebo prohráno?
V každém případě, je po boji.
Rozhlédla se. Pan Pattison si vedle zpíval nějakou píseň svého mládí. Přeběhla pokoj a opatrně se pokusila zvednout víčko.
Nešlo to.
Maličká klíčová dírka dobře střežila svá tajemství. To ale vedlo Elizabeth k domněnce, že skrývá něco důležitého. Snad dokumenty, po kterých pase vyděrač?
Nechtěla být nápadná, a tak se nesnažila ji otevřít teď hned.
Rychle vyšla z pokoje.
Celá se třásla a měla na krajíčku slzy. Bude to muset provést zítra, když bude dům plný lidí.
Okrade báječného laskavého muže a uteče. Už ho nikdy neuvidí, protože se většinou pohybují v jiných kruzích, a i kdyby náhodou ano, bude ji nenávidět.
Zastavila se v přístěnku na košťata a vytáhla z rukávu kapesník. Druhého takového už nepotká, to je jasné. Ale teď se tím nesmí trápit. V první řadě musí zachránit rodinu a pak… třeba se dá něco vymyslet.
Teď ovšem přišel čas na další krok.
Počkala, až hrabě po obědě odejde do stájí a pak vklouzla do jeho pracovny.
Naškrábala dopis a schovala ho v hromádce pošty, připravené k odeslání.
Dům přetékal činorodostí.
Hortenzie si užívala pocitu moci a hrála si na dokonalou hostitelku. Vymýšlela a kontrolovala všechno – od ložního povlečení pro hosty, po paštiky připravované k podávání.
Betsy se rozhodla odejít v noci během večírku, aby snadněji vyklouzla. Nebude mít čas balit a ani by to nebylo vhodné, aby Susan nic nepoznala předčasně.
Až přijde ten okamžik, vezme prostě šperkovnici, vypůjčí si teplý kabát ze šatny v hraběcích pokojích a vydá se pěšky na noční pouť do Ipswiche.
V noci se neklidně převalovala na posteli.
Byla k smrti unavená, a přesto nedokázala spát. Trápil ji pocit viny, strach a bolest v srdci. Ani pomyšlení na matku, která bude jistě ráda, že ji po tak dlouhé době zase vidí, jí nedokázalo zvednout náladu.
Mohla se jen modlit, aby pak už všechno bylo v pořádku.
A aby jí Dylan dokázal odpustit.
Třeba se nebude zlobit dlouho. Najde si jinou…
Nějak tomu nemohla uvěřit. Nepůsobil jako typ muže, který sčítá zářezy na pažbě. Ušklíbla se. Kdyby matka tušila, že zná takový termín, možná by demonstrativně omdlela - kdyby ovšem měla ve zvyku omdlévat. Spíš by Betty vytahala za ucho.
Ach, kdyby matka tušila, co všechno po tomhle dobrodružství zná, nikdy by ji už nepustila z domu. Nebo ji raději rychle provdala.
Betsy si natřepala polštář a znovu ulehla.
Jak je možné, že včera spala na seně jako mimino a dnes ani v pohodlné posteli nedokáže zabrat. Vždyť je utahaná jako kotě. Nebo spíš udřená jako kůň.
Betsy nakonec usnula, ale k ránu se objevily noční můry. Vize, v nichž se střídala krev, George, Lilith, Melody a Dylan.
Oblékala se s pocitem osudovosti, který ji neopouštěl.
Susan vesele štěbetala a obě dívky se vydaly na snídani.
Pokračování si můžete stáhnout.