Rodinné vztahy nejsou nikdy snadné...
V tom okamžiku se domem rozlehl vysoký ženský hlas s falešným přízvukem: „Phineasi, drahoušku! Tak jsme doma! To nás ani nepřivítáš?“
Dylan zkameněl. Ne, teď ne! V okamžiku měl chuť zalézt před tím hlasem pod stůl, jako když mu bylo pět. Ale to samozřejmě neudělá, má svou hrdost! Těžce si vzdychl a vydal se vstříc nepříjemnému hlasu.
Ani nedošel do poloviny pokoje, když do salonku vplula nádherná dáma. Dokonale sladěné šaty podle poslední módy, elegantní účes, líčení a šperky… nevypadala na svých pětačtyřicet.
„No tak, co je s tebou? Absolvovali jsme tu úmornou cestu až z Londýna a ty nám ani nevyjdeš vstříc…“ výčitka, jako vždy.
Opravdu měl pod ten stůl zalézt, důstojnost nedůstojnost.
„Vítám tě, matko,“ pronesl bez nadšení. „I tebe, Philipe,“ dodal směrem k přicházejícímu mladíkovi.
I ten byl oblečen velmi elegantně a vkusně, a pohyboval se s grácií, jakou Pán nadělil kočkovitým šelmám. Pěkně rostlý, štíhlý a pohledný gentleman o čtyři roky mladší než Dylan, pozdravil bratra kývnutím a ometl si ze saka neexistující smítko.
„Nedovedeš si představit, jaká je teď ve městě nuda…“ poznamenala matka snad s úmyslem udržet skomírající rodinnou konverzaci.
Dylan si něco zabrblal pod vousy.
„Co jsi říkal, drahoušku? Nesnáším to tvé brumlání, vypadáš potom dočista jako medvěd…“ nelítostné zachichotání s jedovatým ostnem.
Dylan nereagoval. „Půjdu se zeptat majordoma, jestli jsou vaše pokoje už připravené,“ poznamenal s úmyslem uniknout.
„Pan Higins nás vítal v hale, takže to jistě už zařídil,“ konstatoval Philip a přistoupil k oknu. „Nudný výhled… samé louky…“
Dylan sevřel pěsti, ale hned se zase přinutil svěsit paže pokojně podél těla. Bratříček jen provokuje. Chce, aby ze sebe Dylan zase udělal impulzivního blázna. Ale to se mu nepodaří.
„Phineasi, drahoušku, hádám, že jsi byl právě na cestě do svého pokoje, aby ses upravil, že?“
Dylan letmým pohledem přejel své oblečení – bílou košili s vyhrnutými rukávy, šedou vestu, a kalhoty zastrčené v jezdeckých botách. Ne, neměl v úmyslu se nijak upravovat. Byl doma, tak proč se snažit ze sebe dělat něco, co není – totiž šarmantního gentlemana. Nakonec ale usoudil, že je to dobrá záminka k vyklizení pozic. Pohlédl na kapesní hodinky a poznamenal: „Vlastně bych se za chvíli šel stejně převléknout, abych stihl kázání. Takže, pokud dovolíš, matko…?“
Krásná dáma mu věnovala falešně laskavý úsměv a Dylan doslova prchl ze salonku.
Aby to čert vzal! To sem museli vtrhnout zrovna teď? Co se stalo? Došly jim peníze, nebo Philip udělal nějaký příliš velký skandál?
Zuřivě dupal po schodech a vztekal se. Nesnášel pocity, které v něm vždycky dokázala vyvolat. Ten pocit viny, že není lepším synem, pohlednějším, charismatičtějším, zajímavějším. Jako dítě se jí chtěl tolik zavděčit, aby aspoň na okamžik zvedla oči od svého krásného tmavovlasého mazlíčka Philipa… marně. Matku od něj neodvedlo vůbec nic. Ani smrt jejich tehdy sedmileté sestry na zápal plic.
Nejvíc Dylana ale zlobilo, že se všechny tyhle primitivní dětské pocity vždycky vrátily, jakmile ji uviděl. Že nedokázal být vůči tomu chladný…
Naštěstí na kázání reverenda Thomase Browna s ním ti dva určitě nepojedou, takže získá několik hodin svobody, aby se z jejich nečekaného vpádu vzpamatoval.
Vrátil se do naprostého chaosu.
Matka proháněla jeho služebnictvo, zmatené komorné netušily, koho poslouchat a jedna z děvčat v dolním patře si utírala slzy.
Šokovaně se zastavil v hale a pokusil se pochopit nepříjemnou atmosféru v domě.
Najednou všechno ztichlo.
Jeho matka, Hortenzie Clare Brandonová sestupovala ze schodů.
Cítil, jak se do něj zavrtávají zoufalé pohledy personálu, a netušil, oč tu jde.
„Konečně jsi tady,“ začala Hortenzie opět výčitkou. „Neuvěříš, co se mi snažili namluvit!“
„Mí sloužící jsou velmi čestní,“ nadhodil mírným hlasem.
„No… jak kteří,“ mínila žena a prohlédla si pěstěné nehty na pravé ruce.
„Prosím?“ nemohl uvěřit, co ta žena naznačovala.
Hortenzie ho probodla pohledem z výšky pátého schodu: „Mluvím o té couře, která měla tu drzost tvrdit, že je hlavní komornou.“
Dylan zkameněl. Musel se pomalu nadechnout a vydechnout, aby si zachoval chladnou hlavu. „Hlavní komornou je Faith Marlonová.“
„Jestli mluvíš o té rádodajce s obřím pupkem, tak už není.“
Pokoušel se ovládnout hněv: „Děláš si legraci.“
Matka trhla hlavou: „To rozhodně ne! Taková skvrna na naší pověsti! Víš, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl?“
„Myslím, že je mi to jedno. Spíš mě zajímá, kde je slečna Marlonová.“
„Uvědomuješ si, co říkáš, Phineasi? Už takhle máš mizernou pověst! Jak tě mám asi oženit, když se rozkřikne, že si svoje… rajdy necháváš pobíhat po domě a ještě k tomu v tak vysokém postavení!“
„Kde je slečna Marlonová?“ opakoval jedinou otázku, kterou byl ještě schopen položit klidným hlasem.
Matka pokrčila rameny: „Asi balí… vyhodila jsem ji na hodinu.“
„Nemáš právo vyhazovat moje lidi!“ zavrčel tak napjatě, že každému muselo být jasné, že stačí málo a vybuchne.
„Už se stalo…“ matka mu věnovala jeden ze svých roztomilých úsměvů.
Dylan se rozhlédl. Uviděl napjaté, vyděšené obličeje služebných děvčat, obavy v tvářích lokajů. Copak je může zklamat? Ovšem divadlo jim taky dělat nebude: „Pojď do knihovny. Hned.“ Pak se otočil a vyrazil tím směrem. Cestou málem narazil do paní Potsové: „Vyřiďte slečně Marlonové, že všechno zůstává při starém.“
Hortenzie zuřila. Dávala všem najevo, jak strašně je rozčílená, že ji její starší syn odkázal do patřičných mezí.
Vymýšlela si, nutila komorné běhat pro horkou kávu a pak zase pro ledovou limonádu, načež jim řekla, že kávu vůbec nepije a tak to šlo dva dny stále dokola.
Dylan se v podstatě zavřel ve stájích. Z domu odcházel za svítání a vracel se potmě. To sice jeho matka s bratrem ještě sedávali v karetním salonku nebo v knihovně, ale on se jim vždycky raději vyhnul.
Nesnášel tyhle spory. Zakázal jí vyhodit kohokoliv z jeho personálu, ale na druhou stranu jí nechtěl upírat právo na domov. Konec konců, sem ji přivedl jeho otec. Tady se s ní oženil a tady se narodily jejich děti, včetně něj.
Nemohl ji znemožnit před služebnictvem.
O několik dní později se vracel ze stájí velmi pozdě. Jeden z hřebců si při tréninku namohl nohu a tak mu přikládali obklady a míchali mast. Byl unavený a naštvaný, že se musí plížit vlastním domem jako zloděj.
V knihovně se ještě svítilo.
Chtěl tu místnost obejít jako vždy, ale uvědomil si, že se zevnitř neozývá nepříjemný hlas jeho matky. Že by už odešli a služebné zapomněly zkontrolovat zhasnutá světla?
Opatrně se přiblížil a nahlédl. V krbu hořel oheň a jeho napadlo, že by mohlo být příjemné se na chvíli usadit do sametem potažené pohovky a vychutnat si skleničku brandy.
Vstoupil a zavřel dveře, aby si alespoň na chvíli užil ticha a soukromí.
Dveře klaply a v tu chvíli pocítil, že není v knihovně sám.
Ohlédl se.
Betsy klečela na podlaze vystlané měkkými koberci s vysokým vlasem a v dlaních svírala křišťálovou misku plnou jakýchsi světlých korálků.
Vypadala vylekaně a hned se pokoušela vstát. Při tom se jí nohy zamotaly do sukně a málem opět upadla.
"Promiňte, pane..." mumlala a snažila se splynout se zdí. Pohledem těkala mezi ním a dveřmi k nimž jí blokoval přístup.
„Co tu děláš?“ zeptal se a nečekaně ucítil sucho v krku. Noc, teplý žár ohně a tichá útulná místnost. Pohodlná pohovka potažená sametem...
Otočil se ke skříňce s vystavenými karafami alkoholu.
„Já... Hraju si na Popelku. Akorát víla kmotřička pořád nikde.“
„Cože?“ Takovou odpověď nečekal.
„Sbírám perly. Chybí mi jich ještě pět.“
Dylan se rozhlédl po místnosti a pak zakotvil pohledem opět na ní. Sundala si čepeček a spolu se zástěrou je odložila na opěradlo křesla. Možná jí překážely v pátrání, ale každopádně bez nich vypadala víc, jako žena a míň jako jeho zaměstnankyně. To pomyšlení mu rozehřálo krev. Sakra!
„Ehm… Perly…?“
„No ano. Perly.“
Stála za pohovkou a ruce s miskou si tiskla k hrudi. Chvíli na ně nehnutě hleděl a pak se přinutil odvrátit zrak. Cítil jak mu rudnou uši a doufal, že je dost tma na to, aby to nebylo vidět.
„Proč?“ zeptal se nakonec.
Betsy sklopila oči.
"Co se stalo?"
„Byla to jen nehoda… Její Milosti se přetrhl náhrdelník.“
„Jen tak? Sám od sebe?“ Dylan tomu nevěřil ani na okamžik.
Betsy se dívala, jak si pán domu sedá na pohovku a pokusila se mu to vysvětlit: „Vaše matka se lekla, když jsem příliš hlasitě zacinkala nádobím při podávání čaje. Pohrávala si zrovna s náhrdelníkem…“
Dylan si znechuceně promnul prsty kořen nosu a mírně zakroutil hlavou.
Seděl jen dva kroky od Betsy, a ta z něj cítila studené zimní povětří, koně a únavu.
„Zítra s ní promluvím…“ slíbil.
„Ale ne! Nic se přece nestalo,“ špitla Betsy a odvrátila oči zpět ke koberci. Po chvilce si uvědomila, že napjatě zírá stále do stejného místa, a že je dost nepravděpodobné, že by chybějící perly vykoukala ze země.
"Jdi spát," vyzval ji tiše.
Povzdychla si: "Ale Její Milost trvala na tom, abych jí perly předala hned ráno."
Couvla o pár kroků a rozhlížela se do všech směrů. Střed místnosti už prohledala, taky pod pohovkou už byla, ale chyběla jí temná místa pod křeslem, možná poodsunout taburet a pak pod vysokými regály s knihami. Protřela si únavou zčervenalé oči. Když si představila, že za pár hodin zase vstává, otřásla se.
„Beth?“
Cukla sebou, ačkoliv promluvil velmi tiše. „Ano, Vaše Milosti?“
Dylan si odfrkl: „Hraběte nech spát, buď tak hodná. Už toho má dneska taky plné zuby.“
„Ehmm… tak dobře… Dylane."
"Perly vyřídím, nedělej si starosti."
Nejistě se usmála a váhavě popošla o několik kroků blíž ke dveřím. Nerozhodně pohlédla na kliku a zpět na hraběte, který předstíral, že tu místo něj sedí obyčejný muž. Ha! Obyčejný! Dodala si odvahy: "Jak se má Lilith?" Při tom dotazu se znovu rozhlížela pokojem, zda nenarazí na matný perleťový záblesk. Ten přišel z jiné strany, než čekala. Dylan jí totiž věnoval jeden ze svých poměrně vzácných, ale o to cennějších úsměvů. Zase se jí podlomily nohy a zúžil dech. Nevěřila by, že je možné takhle reagovat pouze na jemné vyjádření pozitivních emocí druhého…
„Ani nevíš, jak moc rád slyším svoje jméno! A díky za optání, Lilith si vede dobře.“ poznamenal.
„Její Milost vám říká jménem pořád, ne?“
„Hmm… to vybrala ona. Je po jejím pradědečkovi, vévodovi. Jsem opravdu poctěn!“ pronesl s hořkým sarkasmem.
„A Dylan vám říkal otec?“
„Přesně tak.“
Betsy se opět otočila k odchodu, ale nakonec to vzdala. Kdy ve svém životě bude mít možnost strávit pár chvil o samotě hovorem s takhle přitažlivým společníkem? Pozorovala jeho výrazné rysy – ostrý nos, husté obočí nad čokoládovýma očima a lehce vykrojené rty, které slibovaly být stejně sametové, jako jeho hlas.
„Měl jste ho rád?“
Přikývl. „Když před deseti lety zemřel, byl jsem… bylo to zlé.“
Betsy chápavě přikývla. Co taky říct? Sama věděla, že žádná slova tu bolest neumenší. Snad jedině čas? „Je to později …“ zajíkla se. „Zmenší se ta ztráta?“ zeptala se nešťastně.
Dylan ji pozoroval, jak se pokouší vyrovnat s vlastním smutkem a soucitně řekl: „Ztráta ne, ale bolest ano. A zbudou hezké vzpomínky.“
Betsy přikývla a smutně se usmála: „Vsadím se, že to on vám koupil prvního koně.“
„Pak bys prohrála.“ Dylan se zasmál jejímu překvapenému výrazu a pokrčil rameny: „On ho dostal darem od jednoho přítele, který cestoval po východních zemích. Neměl však pro něj žádné využití, protože miloval psy a dlouhé pěší procházky.“
„Takže vám ho přenechal?“
„Dá se to tak říct. Byla to babička Lilith. Krásná arabská kobyla! Na první pohled mě uchvátila. Jmenovala se Tančící plamen a přesně ji to vystihovalo.“
"Tančící plamen..." vychutnávala si to jméno na jazyku a při tom si představovala štíhlou, ušlechtilou hlavu a hrdý oblouk šíje, temperamentní pohyby plné nezkrotné energie.
"Líbila by se ti. Byla velmi vnímavá a citlivá. Lilith je o něco klidnější. Konec konců je výsledkem křížení s anglickými plnokrevníky. Ti mají v sobě kus aristokratické vážnosti."
"Fascinující."
Napil se a ohlédl se přes rameno. Postávala na půl cesty mezi pohovkou a dveřmi a v těch tmavých šatech téměř splývala se stíny. Nezdá se mu náhodou?
Pozval by ji, aby si přisedla, ale najednou si nebyl jist, jestli ji tím spíš nevyplaší. Kdyby odešla, byla by místnost odpudivě prázdná a jemu už osamělé koukání do plamenů zdaleka nepřipadalo jako uspokojivá zábava pro dnešní večer.
"Lilitina matka vyhrála každý dostih, na který jsem ji přihlásil."
Pousmála se a v očích se jí šelmovsky zablýsklo: "Nevychloubáte se?"
Zasmál se. "Trochu. Ale byla vynikající. Už neběhá, zařadil jsem ji do chovu. Je z ní výborná máma. A brzy bude babička."
"Milujete je, že?"
Pokrčil rameny. "Pomohli mi přežít to těžké období po otcově smrti."
Vypil zbytek nápoje a skleničku odložil na stolek.
"Co pomáhá tobě?"
Beth na moment pohlédla stranou a trochu se začervenala. Jenže upřímnost si žádá upřímnost.
"Klení."
"Prosím?" Chvíli měl dojem, že se přeslechl.
"Když nadávám, mám pocit, že každou chvíli zvedne káravě obočí a řekne: Mladá dámo! Je to... hloupé, já vím." V očích ji zaštípaly slzy, ale honem je zatlačila.
"Proč by to mělo být hloupé?"
Rozpačitě přešlápla.
"Nedovedu si tě představit, jak kleješ!" zasmál se krátce.
"Samozřejmě jen v duchu!" ujistila ho v hrůze, že si o ní bude myslet, že je nevychovaná.
"Chtěl bych to slyšet. Prostě si to nedokážu představit. Co říkáš?"
Zrudla. "Ne! Nahlas bych to nikdy nevyslovila!"
"Prosím!"
"To opravdu-"
Otočil se a vstal.
Toužebně pohlédla na dveře. Měla odsud zmizet už dávno.
"Beth?"
"Já... to nejde!" Ještě o krůček couvla, ale on se o dva přiblížil.
"Měla bys slyšet Eddieho. Ten kleje tak strašně, že se snad i v pekle červenají!"
"To je stájník. Já jsem..."
"Prosím. Už dlouho jsem nebyl takhle zvědavý."
Mířil k ní a Elizabeth ještě o krok couvla. Jedna věc byla obdivovat jeho postavu z dálky, druhá sledovat, jak se k ní blíží a zaklánět hlavu stále víc a víc...
Zastavil se sotva půl kroku od ní. Teplo a tichá sebejistota vyzařující z jeho těla ji úplně ochromily. Docela zapomněla, že dvacet centimetrů od její ruky se nachází klika.
Chvíli ho pozorovala. Rozcuchané tmavě hnědé vlasy s měděným nádechem mu neuspořádaně padaly do čela a dodávaly vzhled divokého válečníka z legend. Postavu na to rozhodně měl…
Betsy si nemohla pomoct. Prsty, kterými se dotýkala jeho krku, když mu před pár dny vázala nákrčník, ji najednou pálily a hořely touhou po dalším doteku. Což jim měla jako správně vychovaná lady a ctnostná služebná okamžitě zatrhnout. Ale neudělala to. Ve skutečnosti nemohla spustit zrak z jeho očí.
Na krbové římse tikaly hodiny a oheň tiše praskal.
Dylan se velmi pomalu natáhl a vzal jí misku perel z prstů, aby ji bezpečně postavil na volné místo v polici vedle dveří. Hověla si vedle busty nějakého vojevůdce.
Betsy měla spoustu času na to, aby vyklidila pole. Ale z nějakého důvodu se nemohla ani pohnout. Čekala, až Dylan obrátí své oči zase k ní.
„Beth?“
„Hmm…“
„Nikomu to neprozradím..."
Tep krve ve spáncích přehlušil myšlenky.
„Sakra!“
Dylan pomalu vydechl a usmál se. Nespouštěl pohled z Beth.
Čekala. Neuhýbala, neutíkala a její tvář vyjadřovala vzrušení. Aspoň tak to četl on. Modlil se, aby si to nevyložil špatně. Natáhl ruku a vzal do dlaně její bradu. Celá se v ní ztrácela. Trhaně se nadechla a zavřela oči. Hrubé mozoly na jeho prstech lehounce drhly o její jemnou tvář a ona se k ní tulila, jako kočka loudící o další pohlazení.
Beth se napjatě usmála a naklonila se blíž, aby si mohla vychutnat víc jeho tepla a živočišné vůně koní, kůže a kafrového balzámu.
V koutku srdce se třásla strachy z neznámého a z překročení pravidel. Větší část její duše však byla rozhodnutá nenechat si utéct ani vteřinku z tohohle nádherného setkání. Pokud se ovšem nezvrtne v něco až příliš intimního. Ale polibek ještě nikomu neuškodil… Ehm… snad?
A pak přišel.
Chutnal slaně, voněl mátou a kafrem a ještě tisíci cizími, dosud neznámými vůněmi. A vtíral se jí přímo do srdce. Přitáhl si ji do náruče a Beth projel příjemný záchvěv. Najednou si přála být mu ještě blíž. Byla to nová, ale nečekaně silná potřeba. Nedotýkat se ho by snad znamenalo přestat dýchat!
Byla tak křehká, jemná a otevřená ve své bezelstnosti. A rozhodně si to užívala. Zavřená víčka se jí lehce chvěla a polibek opětovala s náruživostí, jakou by od ní nečekal.
„Beth?“
Otevřela oči. Bál se, že když na něj pohlédne, okamžitě to celé ukončí a uteče, ale ona se jen záhadně usmála tím sladkým svůdným úsměvem Evy z ráje, příliš nevinná na to, aby věděla, co jím může rozpoutat.
Zvedla ruku a pohladila ho po krku. Sjela prsty do místa, které měl krýt poslední zapnutý knoflíček košile, kdyby se s ním ovšem obtěžoval.
Celý se roztřásl a na chvíli zavřel oči.
"Beth!" vydechl.
Znělo to trochu naštvaně. Elizabeth se polekaně zachvěla.
"Běž."
"Co... cože?"
Zašátral po klice a její klapnutí Elizabeth probralo. Zmateně vyhledala jeho oči. "Sakra!"
Co to tady provádí? Zbláznila se?
"Já..."
Těžce dýchal a ona sama zřejmě taky.
Chytila se kliky. "Musím..."
Ustoupil k pohovce. "Dobrou noc."
"Do- dobrou!" Vyklouzla na temnou chodbu a poplašeně spěchala do svého pokoje.
Susan spěšně vyběhla schody a div nenarazila do Betsy, která je zametala.
„Tomu neuvěříš!“
„Hmm?“ zabručela Betsy, ospalá a podivně melancholická po včerejším večeru.
„Její Milost plánuje večeři! Jako velkou večeři, s hudbou, kaviárem a tak…“
„Cože? Teď, v adventu?“
„Prý se strašně nudí. A tvrdí, že to bude jen -malá večeře-…“
„Už to ví Dy… Jeho Milost?“
Susan vrhla na Betsy tázavý pohled, ale pak odpověděla: „Ano. Slyšela jsem hraběnku, jak mu to právě oznamuje v pracovně.“
„A?“ Betsy netrpělivě očekávala další informace.
„A nic. Řekl jí, že pokud jí to pomůže, aby nedávala služebnictvu zbytečné a ponižující úkoly, pak si tu večeři klidně může uspořádat. Ale smí pozvat jen několik nejbližších sousedů.“
Susan hodila na Betsy podivný pohled a dodala: „A pak jí podal misku s perlami.“
Betsy jen pokrčila rameny a pevněji sevřela koště.
„No tak, Beth! Ty perly jsi včera sbírala ty! Jak se dostaly k pánovi?“
Elizabeth zčervenala a začala rychle zametat. „No, jak…“ prohodila rádoby nenuceně, „dala jsem mu je.“
„Kdy? Sbíralas do noci – do pokoje jsi přišla až někdy dost po půlnoci. A dnes od rána zametáš schody…“
„No, vidíš… ehm.“ Betsy nervózně mávla rukou.
„Co?“
„No… potkala jsem ho ráno, když vyrážel na vyjížďku a požádala jsem ho, aby jí je vrátil.“
„To jako jen tak?“ Susan nevycházela z údivu. „Já tu pracuju už aspoň pět let a za tu dobu jsem s ním mluvila asi tak hmm, dvakrát?“
„No, jo. Víš, prostě… a… hm… co Její Milost, hraběnka?“ Betsy se pokusila odvést řeč.
Naštěstí Susan vždycky raději vykládala, než poslouchala, a tak hned spustila: „No, ujistila ho, že žádné další zbytečné úkoly dávat nebude. Že všechny budou jen naprosto nezbytné.“
„Aha.“ Betsy pochopila, že hraběnka jí vyhlásila válku. Ach, Bože! Už aby byla z tohoto místa pryč!
Susan si podkasala sukni: „Běžím říct Faith, že bude na pozítří potřeba přichystat dvanáct ložnic navíc…“
Elizabeth vklouzla do šerého pokoje. V tuto dobu, někdy mezi obědem a svačinou, byly šeré všechny, protože krátké dny slibovaly přinést sníh. Rozhlédla se. Měla jen málo času, ale přesto to musela zkusit.
Pokoj Dylanova mladšího bratra ještě neprohledala a napadlo ji, že i tady by se záhadná truhlička mohla nacházet.
Prohlédla ložnici, nakoukla do toaletního stolku, pak do psacího stolu, ale nic, co by vyhovovalo popisu, nenašla. Ze zoufalství se vydala i do šatny. Možná by se mohla podívat do kufrů, které s sebou mladý pán přivezl…
Náhle uslyšela klapnout dveře ložnice.
Srdce se v ní zastavilo.
Kdo přišel? A proč teď? Pokud věděla, byl Philip na procházce u tréninkové dostihové dráhy.
Uslyšela klapnutí jako od drobného předmětu pokládaného na leštěný povrch stolku.
Kousla se do rtu.
Tiché kroky na měkkém koberci, nalévání tekutiny do poháru, žuchnutí do křesla.
To musí být Philip!
Co teď?
Panika jí nedovolovala přemýšlet, v hlavě jí jako kafemlejnek hučela jediná myšlenka - nesmí ji chytit.
Pak ji napadlo, že je to vlastně jedno. Je tu přece komornou. Může se jednoduše tvářit, že přinesla z prádelny nějaké čisté košile a nečekala ho.
Už už vykročila k východu z šatny, když se ozvalo ostré zaťukání.
„Vstupte…“ svolil Philip hlasem, který vzdáleně připomínal ten Dylanův.
Za šustotu nabíraných taftových sukní vplula do místnosti dáma. A jediná dáma pobývající nyní v domě, byla Její Milost hraběnka matka.
Taky okamžitě uslyšela Hortenziin kdysi možná líbezný, dnes pouze nepříjemně vysoký hlas. A jako obvykle byl plný výčitek: „Tady jsi! Už jsem se bála, že jsi taky propadl těm herkám!“
Philip se uchechtl: „Ne natolik, abych se tu kvůli nim zahrabal. Ale musím říct, že to s nimi Phiny vážně umí.“
„Jmenuje se Phineas!“ odsekla Hortenzie patrně ze zvyku.
„A nesnáší to úplně stejně jako Phinyho,“ konstatoval se slyšitelným ušklíbnutím Philip.
„No jistě! Kdyby bylo po jeho, tak neustále používá to trapné plebejské jméno Dylan… jak nějaký stájník. Kvůli tomu jsem ale nepřišla.“
„Ne, to jistě ne…“ z Philipova hlasu bylo poznat, že ho matčiny nářky zase až tolik nezajímají.
„Neuvěříš, co ta malá coura o mně vypráví!“
„Kdo?“
Elizabeth zrudla až po uši. Hraběnka nepochybně mluvila o ní. Přitiskla se zády k ostění a doufala, že ani jeden z nich nebude nic potřebovat v šatně. A že brzo odejdou…
„Však víš, ta vychrtlá mrňavá špína, kterou jsem včera laskavě požádala, aby mi pomohla najít mé perly. Všechno překroutila.“
Philip si vzdychnul.
Elizabeth se kousla do rtu, aby nevydala ani hlásek protestu.
„Nepochybně zvedá sukně dostatečně vysoko, když jí ten trouba tak zobe z ruky! Prý zbytečná a ponižující práce… Je tu od toho, aby sloužila a ne přemýšlela. A vtírala se do postele hraběti!“
Elizabeth si zakryla ústa dlaní. Jak může matka o svém synovi takhle mluvit? Jako by byl nějaký slintající idiot honící se jen za ženskými. Takových poznala Elizabeth v Londýně dost a žádnému z nich se Dylan nepodobal ani vzdáleně.
„Bože, proč nejsi prvorozený ty?!“
„No tak o to tedy rozhodně nestojím!“ protestoval Philip. „Ještě bych se musel zavrtat do hlíny v tomhle zapadákově a počítat ovce! Já jsem s daným stavem věcí nadmíru spokojený.“
„Ale on je tak nemožný! Představ si – pořád si ještě nechává starého Pattisona. To pak není divu, že chodí jak strašák do zelí a může imponovat leda služkám. Vždycky jsem doufala, že to tlusté neohrabané mládě vyroste v něco pořádného a on sice vyrostl, ale ostatní zůstalo při starém.“
Elizabeth bolestně zavřela oči. Tlusté neohrabané mládě? Strašák do zelí? To nemohou mít na mysli stejného muže… Pozbyla snad Hortenzie zrak?
„Tenhle dům potřebuje paní a hrabství dědice. Musím mu najít takovou, která tu udělá pořádek. Slušnou mladou dámu, která odsud vystrnadí ty jeho rádodajky.“
„Což si trochu protiřečí,“ poznamenal Philip, „protože slušně vychované mladé dámy nemají ani potuchy o některých mužských touhách, natož o existenci stvoření, která je ukájejí.“
„Ty o tom musíš něco vědět…“ odrazila synovu tezi Hortenzie. „Ty, který celou sezonu o slušnou mladou lady ani nezavadíš pohledem. Což je taky důvod, proč teď trčíme tady. Nepoznáš ani rozdíl mezi vdovou a snoubenkou.“
Philip se zasmál: „Stačí, že vím, že obojí je mimo manželský stav.“
„Nestačí!“ lamentovala Hortenzie.
Philip nevrle opáčil: „Chápu, že toužíš mít pod kontrolou hrabství. Ale můj život už pod tvou správu nespadá.“
„Nevděčníku!“
Philip si odkašlal a možná se podíval na hodiny, protože prohlásil: „Není čas na svačinu?“
„Stejně nepozřu ani sousto, jak jsem rozčilená!“
„Klid, matko! Phiny má prostě zálibu v rychlých koních a rychlých holkách. Ale dokud mi vyplácí apanáž včas, nehodlám se o to starat.“
Podle zvuku kroků pochopila, že Philip vyrazil ke dveřím.
„Jsi nezodpovědný hejsek!“ štěkla na něj matka a vyšla před ním na chodbu.
Pokud jí Philip něco odpověděl, zaniklo to v klapnutí dveří.
Elizabeth vydechla. Vyslechnutý rozhovor ji naprosto znechutil. A ponížil.
Nebylo pochyb o tom, že si lady Hortenzie myslí o svém starším synovi jen to nejhorší – že je to vesnický balík bez kapky taktu, který si tu kraluje jak paša v nějakém harému. A že je natolik hloupý, aby se nechal ovládat nějakou ženou, kterou mu ona vybere.
To moc neodpovídalo muži, kterého tu za těch bezmála čtrnáct dní poznala.
Vzdychla, ale rychle si vzpomněla na původní účel návštěvy Philipovy šatny. Prohlédla jeho kufry, ale byly prázdné, pečlivě vybalené. Jeho věci ležely srovnány v přehledných komíncích a visely na věšácích jako v kterékoliv jiné pánské šatně. A nebyla tu žádná podivná truhlička s orlicí.
Dylan zkameněl. Ne, teď ne! V okamžiku měl chuť zalézt před tím hlasem pod stůl, jako když mu bylo pět. Ale to samozřejmě neudělá, má svou hrdost! Těžce si vzdychl a vydal se vstříc nepříjemnému hlasu.
Ani nedošel do poloviny pokoje, když do salonku vplula nádherná dáma. Dokonale sladěné šaty podle poslední módy, elegantní účes, líčení a šperky… nevypadala na svých pětačtyřicet.
„No tak, co je s tebou? Absolvovali jsme tu úmornou cestu až z Londýna a ty nám ani nevyjdeš vstříc…“ výčitka, jako vždy.
Opravdu měl pod ten stůl zalézt, důstojnost nedůstojnost.
„Vítám tě, matko,“ pronesl bez nadšení. „I tebe, Philipe,“ dodal směrem k přicházejícímu mladíkovi.
I ten byl oblečen velmi elegantně a vkusně, a pohyboval se s grácií, jakou Pán nadělil kočkovitým šelmám. Pěkně rostlý, štíhlý a pohledný gentleman o čtyři roky mladší než Dylan, pozdravil bratra kývnutím a ometl si ze saka neexistující smítko.
„Nedovedeš si představit, jaká je teď ve městě nuda…“ poznamenala matka snad s úmyslem udržet skomírající rodinnou konverzaci.
Dylan si něco zabrblal pod vousy.
„Co jsi říkal, drahoušku? Nesnáším to tvé brumlání, vypadáš potom dočista jako medvěd…“ nelítostné zachichotání s jedovatým ostnem.
Dylan nereagoval. „Půjdu se zeptat majordoma, jestli jsou vaše pokoje už připravené,“ poznamenal s úmyslem uniknout.
„Pan Higins nás vítal v hale, takže to jistě už zařídil,“ konstatoval Philip a přistoupil k oknu. „Nudný výhled… samé louky…“
Dylan sevřel pěsti, ale hned se zase přinutil svěsit paže pokojně podél těla. Bratříček jen provokuje. Chce, aby ze sebe Dylan zase udělal impulzivního blázna. Ale to se mu nepodaří.
„Phineasi, drahoušku, hádám, že jsi byl právě na cestě do svého pokoje, aby ses upravil, že?“
Dylan letmým pohledem přejel své oblečení – bílou košili s vyhrnutými rukávy, šedou vestu, a kalhoty zastrčené v jezdeckých botách. Ne, neměl v úmyslu se nijak upravovat. Byl doma, tak proč se snažit ze sebe dělat něco, co není – totiž šarmantního gentlemana. Nakonec ale usoudil, že je to dobrá záminka k vyklizení pozic. Pohlédl na kapesní hodinky a poznamenal: „Vlastně bych se za chvíli šel stejně převléknout, abych stihl kázání. Takže, pokud dovolíš, matko…?“
Krásná dáma mu věnovala falešně laskavý úsměv a Dylan doslova prchl ze salonku.
Aby to čert vzal! To sem museli vtrhnout zrovna teď? Co se stalo? Došly jim peníze, nebo Philip udělal nějaký příliš velký skandál?
Zuřivě dupal po schodech a vztekal se. Nesnášel pocity, které v něm vždycky dokázala vyvolat. Ten pocit viny, že není lepším synem, pohlednějším, charismatičtějším, zajímavějším. Jako dítě se jí chtěl tolik zavděčit, aby aspoň na okamžik zvedla oči od svého krásného tmavovlasého mazlíčka Philipa… marně. Matku od něj neodvedlo vůbec nic. Ani smrt jejich tehdy sedmileté sestry na zápal plic.
Nejvíc Dylana ale zlobilo, že se všechny tyhle primitivní dětské pocity vždycky vrátily, jakmile ji uviděl. Že nedokázal být vůči tomu chladný…
Naštěstí na kázání reverenda Thomase Browna s ním ti dva určitě nepojedou, takže získá několik hodin svobody, aby se z jejich nečekaného vpádu vzpamatoval.
Vrátil se do naprostého chaosu.
Matka proháněla jeho služebnictvo, zmatené komorné netušily, koho poslouchat a jedna z děvčat v dolním patře si utírala slzy.
Šokovaně se zastavil v hale a pokusil se pochopit nepříjemnou atmosféru v domě.
Najednou všechno ztichlo.
Jeho matka, Hortenzie Clare Brandonová sestupovala ze schodů.
Cítil, jak se do něj zavrtávají zoufalé pohledy personálu, a netušil, oč tu jde.
„Konečně jsi tady,“ začala Hortenzie opět výčitkou. „Neuvěříš, co se mi snažili namluvit!“
„Mí sloužící jsou velmi čestní,“ nadhodil mírným hlasem.
„No… jak kteří,“ mínila žena a prohlédla si pěstěné nehty na pravé ruce.
„Prosím?“ nemohl uvěřit, co ta žena naznačovala.
Hortenzie ho probodla pohledem z výšky pátého schodu: „Mluvím o té couře, která měla tu drzost tvrdit, že je hlavní komornou.“
Dylan zkameněl. Musel se pomalu nadechnout a vydechnout, aby si zachoval chladnou hlavu. „Hlavní komornou je Faith Marlonová.“
„Jestli mluvíš o té rádodajce s obřím pupkem, tak už není.“
Pokoušel se ovládnout hněv: „Děláš si legraci.“
Matka trhla hlavou: „To rozhodně ne! Taková skvrna na naší pověsti! Víš, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl?“
„Myslím, že je mi to jedno. Spíš mě zajímá, kde je slečna Marlonová.“
„Uvědomuješ si, co říkáš, Phineasi? Už takhle máš mizernou pověst! Jak tě mám asi oženit, když se rozkřikne, že si svoje… rajdy necháváš pobíhat po domě a ještě k tomu v tak vysokém postavení!“
„Kde je slečna Marlonová?“ opakoval jedinou otázku, kterou byl ještě schopen položit klidným hlasem.
Matka pokrčila rameny: „Asi balí… vyhodila jsem ji na hodinu.“
„Nemáš právo vyhazovat moje lidi!“ zavrčel tak napjatě, že každému muselo být jasné, že stačí málo a vybuchne.
„Už se stalo…“ matka mu věnovala jeden ze svých roztomilých úsměvů.
Dylan se rozhlédl. Uviděl napjaté, vyděšené obličeje služebných děvčat, obavy v tvářích lokajů. Copak je může zklamat? Ovšem divadlo jim taky dělat nebude: „Pojď do knihovny. Hned.“ Pak se otočil a vyrazil tím směrem. Cestou málem narazil do paní Potsové: „Vyřiďte slečně Marlonové, že všechno zůstává při starém.“
Hortenzie zuřila. Dávala všem najevo, jak strašně je rozčílená, že ji její starší syn odkázal do patřičných mezí.
Vymýšlela si, nutila komorné běhat pro horkou kávu a pak zase pro ledovou limonádu, načež jim řekla, že kávu vůbec nepije a tak to šlo dva dny stále dokola.
Dylan se v podstatě zavřel ve stájích. Z domu odcházel za svítání a vracel se potmě. To sice jeho matka s bratrem ještě sedávali v karetním salonku nebo v knihovně, ale on se jim vždycky raději vyhnul.
Nesnášel tyhle spory. Zakázal jí vyhodit kohokoliv z jeho personálu, ale na druhou stranu jí nechtěl upírat právo na domov. Konec konců, sem ji přivedl jeho otec. Tady se s ní oženil a tady se narodily jejich děti, včetně něj.
Nemohl ji znemožnit před služebnictvem.
O několik dní později se vracel ze stájí velmi pozdě. Jeden z hřebců si při tréninku namohl nohu a tak mu přikládali obklady a míchali mast. Byl unavený a naštvaný, že se musí plížit vlastním domem jako zloděj.
V knihovně se ještě svítilo.
Chtěl tu místnost obejít jako vždy, ale uvědomil si, že se zevnitř neozývá nepříjemný hlas jeho matky. Že by už odešli a služebné zapomněly zkontrolovat zhasnutá světla?
Opatrně se přiblížil a nahlédl. V krbu hořel oheň a jeho napadlo, že by mohlo být příjemné se na chvíli usadit do sametem potažené pohovky a vychutnat si skleničku brandy.
Vstoupil a zavřel dveře, aby si alespoň na chvíli užil ticha a soukromí.
Dveře klaply a v tu chvíli pocítil, že není v knihovně sám.
Ohlédl se.
Betsy klečela na podlaze vystlané měkkými koberci s vysokým vlasem a v dlaních svírala křišťálovou misku plnou jakýchsi světlých korálků.
Vypadala vylekaně a hned se pokoušela vstát. Při tom se jí nohy zamotaly do sukně a málem opět upadla.
"Promiňte, pane..." mumlala a snažila se splynout se zdí. Pohledem těkala mezi ním a dveřmi k nimž jí blokoval přístup.
„Co tu děláš?“ zeptal se a nečekaně ucítil sucho v krku. Noc, teplý žár ohně a tichá útulná místnost. Pohodlná pohovka potažená sametem...
Otočil se ke skříňce s vystavenými karafami alkoholu.
„Já... Hraju si na Popelku. Akorát víla kmotřička pořád nikde.“
„Cože?“ Takovou odpověď nečekal.
„Sbírám perly. Chybí mi jich ještě pět.“
Dylan se rozhlédl po místnosti a pak zakotvil pohledem opět na ní. Sundala si čepeček a spolu se zástěrou je odložila na opěradlo křesla. Možná jí překážely v pátrání, ale každopádně bez nich vypadala víc, jako žena a míň jako jeho zaměstnankyně. To pomyšlení mu rozehřálo krev. Sakra!
„Ehm… Perly…?“
„No ano. Perly.“
Stála za pohovkou a ruce s miskou si tiskla k hrudi. Chvíli na ně nehnutě hleděl a pak se přinutil odvrátit zrak. Cítil jak mu rudnou uši a doufal, že je dost tma na to, aby to nebylo vidět.
„Proč?“ zeptal se nakonec.
Betsy sklopila oči.
"Co se stalo?"
„Byla to jen nehoda… Její Milosti se přetrhl náhrdelník.“
„Jen tak? Sám od sebe?“ Dylan tomu nevěřil ani na okamžik.
Betsy se dívala, jak si pán domu sedá na pohovku a pokusila se mu to vysvětlit: „Vaše matka se lekla, když jsem příliš hlasitě zacinkala nádobím při podávání čaje. Pohrávala si zrovna s náhrdelníkem…“
Dylan si znechuceně promnul prsty kořen nosu a mírně zakroutil hlavou.
Seděl jen dva kroky od Betsy, a ta z něj cítila studené zimní povětří, koně a únavu.
„Zítra s ní promluvím…“ slíbil.
„Ale ne! Nic se přece nestalo,“ špitla Betsy a odvrátila oči zpět ke koberci. Po chvilce si uvědomila, že napjatě zírá stále do stejného místa, a že je dost nepravděpodobné, že by chybějící perly vykoukala ze země.
"Jdi spát," vyzval ji tiše.
Povzdychla si: "Ale Její Milost trvala na tom, abych jí perly předala hned ráno."
Couvla o pár kroků a rozhlížela se do všech směrů. Střed místnosti už prohledala, taky pod pohovkou už byla, ale chyběla jí temná místa pod křeslem, možná poodsunout taburet a pak pod vysokými regály s knihami. Protřela si únavou zčervenalé oči. Když si představila, že za pár hodin zase vstává, otřásla se.
„Beth?“
Cukla sebou, ačkoliv promluvil velmi tiše. „Ano, Vaše Milosti?“
Dylan si odfrkl: „Hraběte nech spát, buď tak hodná. Už toho má dneska taky plné zuby.“
„Ehmm… tak dobře… Dylane."
"Perly vyřídím, nedělej si starosti."
Nejistě se usmála a váhavě popošla o několik kroků blíž ke dveřím. Nerozhodně pohlédla na kliku a zpět na hraběte, který předstíral, že tu místo něj sedí obyčejný muž. Ha! Obyčejný! Dodala si odvahy: "Jak se má Lilith?" Při tom dotazu se znovu rozhlížela pokojem, zda nenarazí na matný perleťový záblesk. Ten přišel z jiné strany, než čekala. Dylan jí totiž věnoval jeden ze svých poměrně vzácných, ale o to cennějších úsměvů. Zase se jí podlomily nohy a zúžil dech. Nevěřila by, že je možné takhle reagovat pouze na jemné vyjádření pozitivních emocí druhého…
„Ani nevíš, jak moc rád slyším svoje jméno! A díky za optání, Lilith si vede dobře.“ poznamenal.
„Její Milost vám říká jménem pořád, ne?“
„Hmm… to vybrala ona. Je po jejím pradědečkovi, vévodovi. Jsem opravdu poctěn!“ pronesl s hořkým sarkasmem.
„A Dylan vám říkal otec?“
„Přesně tak.“
Betsy se opět otočila k odchodu, ale nakonec to vzdala. Kdy ve svém životě bude mít možnost strávit pár chvil o samotě hovorem s takhle přitažlivým společníkem? Pozorovala jeho výrazné rysy – ostrý nos, husté obočí nad čokoládovýma očima a lehce vykrojené rty, které slibovaly být stejně sametové, jako jeho hlas.
„Měl jste ho rád?“
Přikývl. „Když před deseti lety zemřel, byl jsem… bylo to zlé.“
Betsy chápavě přikývla. Co taky říct? Sama věděla, že žádná slova tu bolest neumenší. Snad jedině čas? „Je to později …“ zajíkla se. „Zmenší se ta ztráta?“ zeptala se nešťastně.
Dylan ji pozoroval, jak se pokouší vyrovnat s vlastním smutkem a soucitně řekl: „Ztráta ne, ale bolest ano. A zbudou hezké vzpomínky.“
Betsy přikývla a smutně se usmála: „Vsadím se, že to on vám koupil prvního koně.“
„Pak bys prohrála.“ Dylan se zasmál jejímu překvapenému výrazu a pokrčil rameny: „On ho dostal darem od jednoho přítele, který cestoval po východních zemích. Neměl však pro něj žádné využití, protože miloval psy a dlouhé pěší procházky.“
„Takže vám ho přenechal?“
„Dá se to tak říct. Byla to babička Lilith. Krásná arabská kobyla! Na první pohled mě uchvátila. Jmenovala se Tančící plamen a přesně ji to vystihovalo.“
"Tančící plamen..." vychutnávala si to jméno na jazyku a při tom si představovala štíhlou, ušlechtilou hlavu a hrdý oblouk šíje, temperamentní pohyby plné nezkrotné energie.
"Líbila by se ti. Byla velmi vnímavá a citlivá. Lilith je o něco klidnější. Konec konců je výsledkem křížení s anglickými plnokrevníky. Ti mají v sobě kus aristokratické vážnosti."
"Fascinující."
Napil se a ohlédl se přes rameno. Postávala na půl cesty mezi pohovkou a dveřmi a v těch tmavých šatech téměř splývala se stíny. Nezdá se mu náhodou?
Pozval by ji, aby si přisedla, ale najednou si nebyl jist, jestli ji tím spíš nevyplaší. Kdyby odešla, byla by místnost odpudivě prázdná a jemu už osamělé koukání do plamenů zdaleka nepřipadalo jako uspokojivá zábava pro dnešní večer.
"Lilitina matka vyhrála každý dostih, na který jsem ji přihlásil."
Pousmála se a v očích se jí šelmovsky zablýsklo: "Nevychloubáte se?"
Zasmál se. "Trochu. Ale byla vynikající. Už neběhá, zařadil jsem ji do chovu. Je z ní výborná máma. A brzy bude babička."
"Milujete je, že?"
Pokrčil rameny. "Pomohli mi přežít to těžké období po otcově smrti."
Vypil zbytek nápoje a skleničku odložil na stolek.
"Co pomáhá tobě?"
Beth na moment pohlédla stranou a trochu se začervenala. Jenže upřímnost si žádá upřímnost.
"Klení."
"Prosím?" Chvíli měl dojem, že se přeslechl.
"Když nadávám, mám pocit, že každou chvíli zvedne káravě obočí a řekne: Mladá dámo! Je to... hloupé, já vím." V očích ji zaštípaly slzy, ale honem je zatlačila.
"Proč by to mělo být hloupé?"
Rozpačitě přešlápla.
"Nedovedu si tě představit, jak kleješ!" zasmál se krátce.
"Samozřejmě jen v duchu!" ujistila ho v hrůze, že si o ní bude myslet, že je nevychovaná.
"Chtěl bych to slyšet. Prostě si to nedokážu představit. Co říkáš?"
Zrudla. "Ne! Nahlas bych to nikdy nevyslovila!"
"Prosím!"
"To opravdu-"
Otočil se a vstal.
Toužebně pohlédla na dveře. Měla odsud zmizet už dávno.
"Beth?"
"Já... to nejde!" Ještě o krůček couvla, ale on se o dva přiblížil.
"Měla bys slyšet Eddieho. Ten kleje tak strašně, že se snad i v pekle červenají!"
"To je stájník. Já jsem..."
"Prosím. Už dlouho jsem nebyl takhle zvědavý."
Mířil k ní a Elizabeth ještě o krok couvla. Jedna věc byla obdivovat jeho postavu z dálky, druhá sledovat, jak se k ní blíží a zaklánět hlavu stále víc a víc...
Zastavil se sotva půl kroku od ní. Teplo a tichá sebejistota vyzařující z jeho těla ji úplně ochromily. Docela zapomněla, že dvacet centimetrů od její ruky se nachází klika.
Chvíli ho pozorovala. Rozcuchané tmavě hnědé vlasy s měděným nádechem mu neuspořádaně padaly do čela a dodávaly vzhled divokého válečníka z legend. Postavu na to rozhodně měl…
Betsy si nemohla pomoct. Prsty, kterými se dotýkala jeho krku, když mu před pár dny vázala nákrčník, ji najednou pálily a hořely touhou po dalším doteku. Což jim měla jako správně vychovaná lady a ctnostná služebná okamžitě zatrhnout. Ale neudělala to. Ve skutečnosti nemohla spustit zrak z jeho očí.
Na krbové římse tikaly hodiny a oheň tiše praskal.
Dylan se velmi pomalu natáhl a vzal jí misku perel z prstů, aby ji bezpečně postavil na volné místo v polici vedle dveří. Hověla si vedle busty nějakého vojevůdce.
Betsy měla spoustu času na to, aby vyklidila pole. Ale z nějakého důvodu se nemohla ani pohnout. Čekala, až Dylan obrátí své oči zase k ní.
„Beth?“
„Hmm…“
„Nikomu to neprozradím..."
Tep krve ve spáncích přehlušil myšlenky.
„Sakra!“
Dylan pomalu vydechl a usmál se. Nespouštěl pohled z Beth.
Čekala. Neuhýbala, neutíkala a její tvář vyjadřovala vzrušení. Aspoň tak to četl on. Modlil se, aby si to nevyložil špatně. Natáhl ruku a vzal do dlaně její bradu. Celá se v ní ztrácela. Trhaně se nadechla a zavřela oči. Hrubé mozoly na jeho prstech lehounce drhly o její jemnou tvář a ona se k ní tulila, jako kočka loudící o další pohlazení.
Beth se napjatě usmála a naklonila se blíž, aby si mohla vychutnat víc jeho tepla a živočišné vůně koní, kůže a kafrového balzámu.
V koutku srdce se třásla strachy z neznámého a z překročení pravidel. Větší část její duše však byla rozhodnutá nenechat si utéct ani vteřinku z tohohle nádherného setkání. Pokud se ovšem nezvrtne v něco až příliš intimního. Ale polibek ještě nikomu neuškodil… Ehm… snad?
A pak přišel.
Chutnal slaně, voněl mátou a kafrem a ještě tisíci cizími, dosud neznámými vůněmi. A vtíral se jí přímo do srdce. Přitáhl si ji do náruče a Beth projel příjemný záchvěv. Najednou si přála být mu ještě blíž. Byla to nová, ale nečekaně silná potřeba. Nedotýkat se ho by snad znamenalo přestat dýchat!
Byla tak křehká, jemná a otevřená ve své bezelstnosti. A rozhodně si to užívala. Zavřená víčka se jí lehce chvěla a polibek opětovala s náruživostí, jakou by od ní nečekal.
„Beth?“
Otevřela oči. Bál se, že když na něj pohlédne, okamžitě to celé ukončí a uteče, ale ona se jen záhadně usmála tím sladkým svůdným úsměvem Evy z ráje, příliš nevinná na to, aby věděla, co jím může rozpoutat.
Zvedla ruku a pohladila ho po krku. Sjela prsty do místa, které měl krýt poslední zapnutý knoflíček košile, kdyby se s ním ovšem obtěžoval.
Celý se roztřásl a na chvíli zavřel oči.
"Beth!" vydechl.
Znělo to trochu naštvaně. Elizabeth se polekaně zachvěla.
"Běž."
"Co... cože?"
Zašátral po klice a její klapnutí Elizabeth probralo. Zmateně vyhledala jeho oči. "Sakra!"
Co to tady provádí? Zbláznila se?
"Já..."
Těžce dýchal a ona sama zřejmě taky.
Chytila se kliky. "Musím..."
Ustoupil k pohovce. "Dobrou noc."
"Do- dobrou!" Vyklouzla na temnou chodbu a poplašeně spěchala do svého pokoje.
Susan spěšně vyběhla schody a div nenarazila do Betsy, která je zametala.
„Tomu neuvěříš!“
„Hmm?“ zabručela Betsy, ospalá a podivně melancholická po včerejším večeru.
„Její Milost plánuje večeři! Jako velkou večeři, s hudbou, kaviárem a tak…“
„Cože? Teď, v adventu?“
„Prý se strašně nudí. A tvrdí, že to bude jen -malá večeře-…“
„Už to ví Dy… Jeho Milost?“
Susan vrhla na Betsy tázavý pohled, ale pak odpověděla: „Ano. Slyšela jsem hraběnku, jak mu to právě oznamuje v pracovně.“
„A?“ Betsy netrpělivě očekávala další informace.
„A nic. Řekl jí, že pokud jí to pomůže, aby nedávala služebnictvu zbytečné a ponižující úkoly, pak si tu večeři klidně může uspořádat. Ale smí pozvat jen několik nejbližších sousedů.“
Susan hodila na Betsy podivný pohled a dodala: „A pak jí podal misku s perlami.“
Betsy jen pokrčila rameny a pevněji sevřela koště.
„No tak, Beth! Ty perly jsi včera sbírala ty! Jak se dostaly k pánovi?“
Elizabeth zčervenala a začala rychle zametat. „No, jak…“ prohodila rádoby nenuceně, „dala jsem mu je.“
„Kdy? Sbíralas do noci – do pokoje jsi přišla až někdy dost po půlnoci. A dnes od rána zametáš schody…“
„No, vidíš… ehm.“ Betsy nervózně mávla rukou.
„Co?“
„No… potkala jsem ho ráno, když vyrážel na vyjížďku a požádala jsem ho, aby jí je vrátil.“
„To jako jen tak?“ Susan nevycházela z údivu. „Já tu pracuju už aspoň pět let a za tu dobu jsem s ním mluvila asi tak hmm, dvakrát?“
„No, jo. Víš, prostě… a… hm… co Její Milost, hraběnka?“ Betsy se pokusila odvést řeč.
Naštěstí Susan vždycky raději vykládala, než poslouchala, a tak hned spustila: „No, ujistila ho, že žádné další zbytečné úkoly dávat nebude. Že všechny budou jen naprosto nezbytné.“
„Aha.“ Betsy pochopila, že hraběnka jí vyhlásila válku. Ach, Bože! Už aby byla z tohoto místa pryč!
Susan si podkasala sukni: „Běžím říct Faith, že bude na pozítří potřeba přichystat dvanáct ložnic navíc…“
Elizabeth vklouzla do šerého pokoje. V tuto dobu, někdy mezi obědem a svačinou, byly šeré všechny, protože krátké dny slibovaly přinést sníh. Rozhlédla se. Měla jen málo času, ale přesto to musela zkusit.
Pokoj Dylanova mladšího bratra ještě neprohledala a napadlo ji, že i tady by se záhadná truhlička mohla nacházet.
Prohlédla ložnici, nakoukla do toaletního stolku, pak do psacího stolu, ale nic, co by vyhovovalo popisu, nenašla. Ze zoufalství se vydala i do šatny. Možná by se mohla podívat do kufrů, které s sebou mladý pán přivezl…
Náhle uslyšela klapnout dveře ložnice.
Srdce se v ní zastavilo.
Kdo přišel? A proč teď? Pokud věděla, byl Philip na procházce u tréninkové dostihové dráhy.
Uslyšela klapnutí jako od drobného předmětu pokládaného na leštěný povrch stolku.
Kousla se do rtu.
Tiché kroky na měkkém koberci, nalévání tekutiny do poháru, žuchnutí do křesla.
To musí být Philip!
Co teď?
Panika jí nedovolovala přemýšlet, v hlavě jí jako kafemlejnek hučela jediná myšlenka - nesmí ji chytit.
Pak ji napadlo, že je to vlastně jedno. Je tu přece komornou. Může se jednoduše tvářit, že přinesla z prádelny nějaké čisté košile a nečekala ho.
Už už vykročila k východu z šatny, když se ozvalo ostré zaťukání.
„Vstupte…“ svolil Philip hlasem, který vzdáleně připomínal ten Dylanův.
Za šustotu nabíraných taftových sukní vplula do místnosti dáma. A jediná dáma pobývající nyní v domě, byla Její Milost hraběnka matka.
Taky okamžitě uslyšela Hortenziin kdysi možná líbezný, dnes pouze nepříjemně vysoký hlas. A jako obvykle byl plný výčitek: „Tady jsi! Už jsem se bála, že jsi taky propadl těm herkám!“
Philip se uchechtl: „Ne natolik, abych se tu kvůli nim zahrabal. Ale musím říct, že to s nimi Phiny vážně umí.“
„Jmenuje se Phineas!“ odsekla Hortenzie patrně ze zvyku.
„A nesnáší to úplně stejně jako Phinyho,“ konstatoval se slyšitelným ušklíbnutím Philip.
„No jistě! Kdyby bylo po jeho, tak neustále používá to trapné plebejské jméno Dylan… jak nějaký stájník. Kvůli tomu jsem ale nepřišla.“
„Ne, to jistě ne…“ z Philipova hlasu bylo poznat, že ho matčiny nářky zase až tolik nezajímají.
„Neuvěříš, co ta malá coura o mně vypráví!“
„Kdo?“
Elizabeth zrudla až po uši. Hraběnka nepochybně mluvila o ní. Přitiskla se zády k ostění a doufala, že ani jeden z nich nebude nic potřebovat v šatně. A že brzo odejdou…
„Však víš, ta vychrtlá mrňavá špína, kterou jsem včera laskavě požádala, aby mi pomohla najít mé perly. Všechno překroutila.“
Philip si vzdychnul.
Elizabeth se kousla do rtu, aby nevydala ani hlásek protestu.
„Nepochybně zvedá sukně dostatečně vysoko, když jí ten trouba tak zobe z ruky! Prý zbytečná a ponižující práce… Je tu od toho, aby sloužila a ne přemýšlela. A vtírala se do postele hraběti!“
Elizabeth si zakryla ústa dlaní. Jak může matka o svém synovi takhle mluvit? Jako by byl nějaký slintající idiot honící se jen za ženskými. Takových poznala Elizabeth v Londýně dost a žádnému z nich se Dylan nepodobal ani vzdáleně.
„Bože, proč nejsi prvorozený ty?!“
„No tak o to tedy rozhodně nestojím!“ protestoval Philip. „Ještě bych se musel zavrtat do hlíny v tomhle zapadákově a počítat ovce! Já jsem s daným stavem věcí nadmíru spokojený.“
„Ale on je tak nemožný! Představ si – pořád si ještě nechává starého Pattisona. To pak není divu, že chodí jak strašák do zelí a může imponovat leda služkám. Vždycky jsem doufala, že to tlusté neohrabané mládě vyroste v něco pořádného a on sice vyrostl, ale ostatní zůstalo při starém.“
Elizabeth bolestně zavřela oči. Tlusté neohrabané mládě? Strašák do zelí? To nemohou mít na mysli stejného muže… Pozbyla snad Hortenzie zrak?
„Tenhle dům potřebuje paní a hrabství dědice. Musím mu najít takovou, která tu udělá pořádek. Slušnou mladou dámu, která odsud vystrnadí ty jeho rádodajky.“
„Což si trochu protiřečí,“ poznamenal Philip, „protože slušně vychované mladé dámy nemají ani potuchy o některých mužských touhách, natož o existenci stvoření, která je ukájejí.“
„Ty o tom musíš něco vědět…“ odrazila synovu tezi Hortenzie. „Ty, který celou sezonu o slušnou mladou lady ani nezavadíš pohledem. Což je taky důvod, proč teď trčíme tady. Nepoznáš ani rozdíl mezi vdovou a snoubenkou.“
Philip se zasmál: „Stačí, že vím, že obojí je mimo manželský stav.“
„Nestačí!“ lamentovala Hortenzie.
Philip nevrle opáčil: „Chápu, že toužíš mít pod kontrolou hrabství. Ale můj život už pod tvou správu nespadá.“
„Nevděčníku!“
Philip si odkašlal a možná se podíval na hodiny, protože prohlásil: „Není čas na svačinu?“
„Stejně nepozřu ani sousto, jak jsem rozčilená!“
„Klid, matko! Phiny má prostě zálibu v rychlých koních a rychlých holkách. Ale dokud mi vyplácí apanáž včas, nehodlám se o to starat.“
Podle zvuku kroků pochopila, že Philip vyrazil ke dveřím.
„Jsi nezodpovědný hejsek!“ štěkla na něj matka a vyšla před ním na chodbu.
Pokud jí Philip něco odpověděl, zaniklo to v klapnutí dveří.
Elizabeth vydechla. Vyslechnutý rozhovor ji naprosto znechutil. A ponížil.
Nebylo pochyb o tom, že si lady Hortenzie myslí o svém starším synovi jen to nejhorší – že je to vesnický balík bez kapky taktu, který si tu kraluje jak paša v nějakém harému. A že je natolik hloupý, aby se nechal ovládat nějakou ženou, kterou mu ona vybere.
To moc neodpovídalo muži, kterého tu za těch bezmála čtrnáct dní poznala.
Vzdychla, ale rychle si vzpomněla na původní účel návštěvy Philipovy šatny. Prohlédla jeho kufry, ale byly prázdné, pečlivě vybalené. Jeho věci ležely srovnány v přehledných komíncích a visely na věšácích jako v kterékoliv jiné pánské šatně. A nebyla tu žádná podivná truhlička s orlicí.
