"Slečno, počkejte, upadla vám rukavička…“
 
Elizabeth se zastavila na schodu knihkupectví. To bylo na ni? Ohlédla se.
 Zřejmě ano. Štíhlý mladý gentleman příjemného vzezření, stál jen dva kroky od ní a mával jí před očima nepostradatelným kouskem dámského šatníku. Jenže ona měla svoje rukavičky na rukou.
 
Rezervovaně se usmála: „Bohužel, pane, nepostrádám ji.“
 
Jeho úsměv neztratil na jiskřivosti, když se rychle o krok přiblížil, ale jeho hlas notně zhrubl: „Myslím, že se mýlíte, slečno. A pokud nechcete, aby vás to stálo otcovo dobré jméno, vyslechnete mě.“
 
„Nevím, o čem to mluvíte!“ Elizabeth znervózněla. Jeho tón se jí v žádném případě nezamlouval a výraz jeho očí už vůbec ne. Kde je sakra Emily? Rychle se rozhlédla ulicí. Hnědorůžově pruhovaný čepec své komorné rozpoznala i v šedivém světle podzimního dne. Málem si oddechla.
 
„Celý svět mluví o tom, jaký byl pan Abbot za války hrdina… a vy jistě chcete, aby to tak zůstalo,“ nadhodil nevypočitatelně mladík a Elizabeth ztuhla.
 
Hrdě zdvihla bradu: „Můj otec byl hrdina. A vaše řeči na tom nic nezmění.“
 
Ten nepříjemný člověk se ušklíbl.
 
„Slečno, obtěžuje vás ten člověk?“ prodavač vyhlédl z knihkupectví a na gentlemana se zamračil.
 
Ten si z něj ovšem nic nedělal a opět se obrátil k Elizabeth: „Souhlasím, řeči ne. Ale důkazy… No nic, přeji krásné odpoledne, slečno Abbotová.“ Dotkl se na pozdrav klobouku a svižným krokem se ztratil v davu pár vteřin před tím, než k Elizabeth dorazila komorná s nákupním košem plným zeleniny.
 
„Co to bylo za chlápka, slečno Beth?“ zeptala se chladem a námahou zčervenalá služebná.
 „A… myslel, že mi upadla rukavička… ale moje nebyla.“ Elizabeth, v rodině domácky oslovovaná jako Beth nebo

Betty si nervózně uhladila sukně. Asi není vhodné svěřovat se s takovými věcmi Emily. Komorná sice byla věrná a pracovitá, ale děsivě upovídaná.
 
Elizabeth se s nuceným úsměvem otočila ke knihkupci: „Tak někdy jindy, pane Nealsone. Matka už nás jistě netrpělivě vyhlíží.“
 
Postarší obchodník se na Elizabeth přívětivě usmál a nechal madam Abbotovou pozdravovat.

Elizabeth šla zamračeně vedle služky a přehrávala si znovu a znovu podivný rozhovor. Čím dál víc se jí to zdálo jako nepovedený žert. Přesto si povzdychla. Už aby byli zase zpátky v Harlow. Tam znal každý každého, mohla se stavit bez doprovodu v jakémkoliv krámku, a když pomohla Emily s košem plným nákupu, nikdo na ni nekoukal jako na zjevení. To v Londýně nešlo. Ta divná bezejmennost a mnohotvářnost velkoměsta ji děsila a zneklidňovala. Venkov nebo aspoň stojaté vody maloměsta se jí zamlouvaly mnohem víc. Všechno tam bylo takové… předvídatelné.
 



  „Jsem ráda, že už jsi tady, Betty. Přeme se s Melody, jestli ty růže má vyšít raději rumělkovou nebo malinovou…“
 
​ „Růže nejsou maliny, ne? Takže rumělkou,“ usmála se Elizabeth a ze stolku u dveří si vzala rozečtený román.
Posadila se na pohovku a řekla: „Koupily jsme s Emily opravdu krásnou dýni. Paní Elsonová se hned rozhodla, že z ní udělá pyré k tomu úhoři, na kterého jsi měla takovou chuť včera. Mimochodem, podařil se nám koupit opravdu kapitální kousek. Bylo dobře, že jsme si přivstaly.“
 
„Nikdy jsem nepochybovala o vašich schopnostech. Ty a Emily jste opravdu dokonalé nákupčí.“

„Však londýnští obchodníci brzo zjistí, zač je toho loket a budou se vás bát, jako ti harlowští…“ vmísila se do hovoru veselá brunetka s jehlou v ruce.
 
„Myslím, že až se vrátíme, budou se muset bát ještě mnohem víc. Tady v Londýně jsem okoukala nové finty,“ zasmála se Elizabeth a začala si listovat románem.
 
„Jsem si jistá, že je tvůj budoucí manžel ocení.“ Poznamenala mírně sarkasticky Melody.
 
Elizabeth ztuhla, ale pak vyloudila úsměv: „Jistě, napíšu si to do seznamu svých předností, které předkládám každému nápadníkovi…“

„Ale Betty, nebuď tak sarkastická! Melody to myslela v dobrém.“ Matka se natáhla pro sušenku.

„Však já taky. Jenže zatím se bohužel nikdo neobtěžoval si ten seznam přečíst.“

„Ty si vážně nějaký píšeš?“ zasmála se Melody.
„No jistě…“ Beth se zatvářila vážně, „ty snad ne?“
„No… moje přednosti jsou bohužel vidět až příliš, takže… ne.“ Melody narážela na své bujné vnady. Byla malá a boubelatá, po matce, a na svých šestnáct pěkně kyprá. Ne tlustá, jen štědře obdařená.

Elizabeth se na mladší sestru přátelsky usmála. Sama byla o šest let starší a v podstatě na prahu staropanenství. Bohužel v době, kdy měla být uvedena do společnosti, onemocněl jejich otec, vážený pastor Hamilton Jeremy Abbot, těžkou plicní chorobou, na niž o rok později zemřel. A v době smutku se už vůbec nehodilo, aby trajdala po bálech, jak to trefně nazvala prostořeká Emily.

Mabel Abbotová své dcery pozorovala s mateřskou pýchou. Byly hezké jako obrázek a navíc milé a celkem chytré. Otec je vzdělával stejně jako jejich bratra George, takže na rozdíl od většiny dívek svého věku a postavení zvládaly nejen dobře číst a psát, ale také hovořily francouzsky, četly řecky a latinsky a probraly základy aritmetiky a astrologie.

Melody byla veselá dívka oblých tvarů, která jednou svému manželovi přinese spoustu radosti. Uměla najít to dobré i v té nejtěžší situaci a měla velkorysé srdce.

Elizabeth, nejstarší z Abbotových dětí, se sestře v mnohém podobala. Stejně jako ona měla tmavě kaštanové vlasy, které teď na pokraji zimy ztmavly skoro do černa, a bystré šedé oči po otci. Vysoké, nebo spíš nízké, byly obě sestry stejně, ale Elizabeth působila malinko vyšší, protože na rozdíl od sestry nebyla tak obdařená.

„Neboj, za čtrnáct dní, začíná advent, takže pojedeme domů. V tom poklidném čase očekávání Božího příchodu se stejně nebudou konat žádné štvanice…“ snažila se Betty sestru potěšit.
 
„Myslelas plesy a večírky?“ zasmála se nevěřícně matka.
Elizabeth pokrčila rameny.
 
„Není to tak zlé, děvčata. Za mých mladých let to bylo mnohem, mnohem horší. Většina schopné mužské populace padla v bojích s Napoleonem a na nás zbyli jen…“
  „Ti nejlepší…“ nadhodila Elizabeth.
  „Jak se to vezme.“
  „Přežili, ne? Takže v určitém směru byli nejschopnější,“ podpořila Melody sestřinu tezi.
 
Mabel se usmála. Hamilton rozhodně schopný byl, v tom měly dcery pravdu. Geniální matematik sice nebojoval konvenčními zbraněmi, ale nasadil všechnu sílu svého intelektu, aby rozluštil tajné kódy nepřátelských zpráv.
Tím zachránil mnoha vojákům v poli život a byl za to vyznamenán samotným králem. Jen díky tomu vévoda
ve všeobecném nadšení z konce války svolil, aby se jeho nejmladší dcera za nepříliš movitého pastora provdala. Hamilton ale nezůstal chudý dlouho. Díky jeho intelektu a jejím kontaktům a věnu si vybudovali útulný a klidný domov. A i když si nežili na vysoké noze, byli spokojení.
 



  „Rád vás zase vidím, slečno Abbotová.“
 
Elizabeth téměř nadskočila. Nevěřila, že ten vlezlý tón uslyší ještě někdy. Natož tady.
  Klečela v kostelní lavici a snažila se soustředit na kazatelovo horlení. Ale ten protivný člověk, kterého potkala u knihkupectví, pokračoval: „Mám pro vás dopis. Nechám vám ho založený v kancionálu na mé lavici. Po mši si ho vezměte.“

„Ne!“ sykla.

Ucítila jeho dech na krku: „Ale ano… už kvůli Melody.“

Elizabeth zaťala zuby. Tohle se jí vůbec nelíbilo. Upřeně zírala na vitrážové okno přímo před sebou a snažila se nedat na sobě znát, jak ji to vyděsilo.

„Na viděnou slečno Abbotová.“
 



Neodolala. Když dozněly poslední tóny varhan a lidé se vyrojili z lavic, natáhla v chůzi ruku a kancionál pevně stiskla v prstech. Cítila se jako nejhorší zločinec a ruka ji až pálila, přesto se na ni ani nepodívala, dokud nevyšly před kostel. Kancionál byl docela obyčejný, v ohmatané hnědé kožené vazbě, ale nahoře z něj vyčníval růžek papíru. Netroufala si ho však vytáhnout, aby se matka nezačala vyptávat. Zatím nic nevěděla, a tak nechtěla matku zbytečně rozrušovat. Žal z otcovy smrti pořád ještě doutnal pod povrchem jejího klidu a Elizabeth matku často přistihla, jak s melancholickým úsměvem a zamlženýma očima hledí z okna, na kytici květů nebo na otcův obraz v salonu.
 



  Co možná nejklidněji zavřela dveře svého pokoje, ale pak už to nevydržela. Napětím se jí až třásly ruce. Co to má znamenat? Kdo se snaží poškodit její rodinu? A proč?
 
Rychlým pohybem otevřela kancionál a popadla přeložený list papíru. Modlitební knihu odhodila na postel a začala číst.
 
-Drahá slečno Abbotová, dcero britského hrdiny!- ten vykřičník působil výsměšně.
  -Chci Vás ubezpečit, že na neposkvrněné cti Vašeho otce mi záleží stejně jako Vám a proto si nepřeji o nic více, než Vy, aby vyšlo na světlo několik závažných skutečností, které by mohly otřást jeho nárokem na řád Svatého Michala a Svatého Jiřího, který mu byl udělen roku 1818 za jeho věrné nevojenské služby. Bohužel budu nucen je zveřejnit, pokud nepřistoupíte na spolupráci.-
 
„Ty mizero!“ Elizabeth zaklela a jako obvykle úplně cítila, jak jí otec káravě poklepává na rameno. I pro ten pocit, začala po Hamiltonově smrti v soukromí trochu nadávat. Vždycky si vybavila zdvihnuté otcovo obočí a hned se cítila lépe.
 
-Jde tu o blaho Anglie a stejně tak o blaho Vaší milé, překrásné sestřičky Melody Christinne, Vašeho chytrého a schopného bratra George Hamiltona a Vaší důstojné, težce zkoušené, urozené matky Mabel Elizabeth… a v neposlední řadě i o vaše vlastní blaho…-
 
Výčet těch jmen v úplném, oficiálním znění, měl vyjádřit, kolik toho pisatel ví o rodině Abbotových. Elizabeth přejel po zádech mráz. Čeho je neznámý schopen?
 
-Více se dozvíte zítra v Hyde Parku u jezírka s labutěmi. Buďte tam v pět. Pokud ne, pak…-
 
Dopis končil třemi tečkami. Žádný podpis, jen výhrůžka. Elizabeth ho zmačkala v dlani a mrštila jím do koše.      

​Pak si to rozmyslela. Vytáhla ho a zamířila do kuchyně. Bude bezpečnější ho okamžitě spálit. Přece si nenechá od nějakého bezejmenného nactiutrhače kazit život.