Okolo čtvrté oznámila matce, že se dnes necítí ve své kůži a dá si čaj u sebe. Uvelebila se v křesle u okna a předstírala bezstarostné ponoření do rozečteného Ivanhoea. Alespoň do chvíle, než jí Emily přinesla podnos s čajem a koláčky. Sotva služčiny kroky dozněly na konci chodby, popadla tmavošedou podzimní pláštěnku a vyrazila k zadnímu schodišti.
Vyklouzla z domu a nikým neviděna pospíchala ke stanovišti drožek.
Stmívalo se a Elizabeth bilo srdce až v krku. Hyde Park byl v tuto nevlídnou hodinu téměř prázdný. A labutě pospávaly s hlavami složenými pod křídly. Bylo to bláznovství a neopatrnost. Další špatné rozhodnutí… Málem se už odhodlala k odchodu, když za sebou uslyšela křupnout štěrk. Bleskově se obrátila. Stál tam štíhlý gentleman v tmavém převlečníku a vysoký klobouk mu stínil tvář.
„Slečno Abottová… doufal jsem, že přijdete.“
„Vyřiďte tomu, kdo vás poslal, že na mou rodinu si dovolovat nebude!“ za postoj i arogantní tón by dostala od dědečka pochvalu. George Cavendish, pátý vévoda z Devonshiru by na ni byl vskutku pyšný, pokud by ji ovšem raději neroztrhal na kusy za trestuhodné a nebezpečné porušení všech společenských pravidel.
Její protivník se mírně zasmál: „Věřte mi, že to není naším primárním cílem.“
„Nevěřím vám ani nos mezi očima!“ odsekla. „Co chcete?“
„Stručně řečeno, jen vaši spolupráci v jisté záležitosti.“
Elizabeth mlčela a snažila se netřást se moc viditelně. Děsil ji.
„Jde o jeden dokument. Je důležitý pro blaho impéria a zatím leží nevyužitý v truhle gentlemana, který o něm ani neví.“
„Mám ho pro vás ukrást? Najděte si zkušenějšího zloděje.“
„Nikdo není tak vhodný, jako vy.“
Elizabeth zaťala zuby. Začal se jí zmocňovat vztek: „Jistě, pokud to totiž praskne, soustředí se všeobecná pozornost na padlého hrdinu a vy vyklouznete, že?!“
„S vámi se dobře pracuje – chápete rychle.“
„O co jde?“
„Pošlu vám instrukce.“
„Ne. Chci to vědět hned, jinak jdu okamžitě na policii.“
„A než tam dojdete, vaše matka zemře.“
Elizabeth ztuhla. Otevřeně vyslovená hrozba ji zbavila slov. Temnota okolo houstla a hlas se ozýval z větší dálky:
„Takže s vámi budu počítat, slečno Elizabeth.“
Elizabeth pochopila, že víc se nedozví a pokusila se důstojně opustit místo schůzky. Přecenila ovšem svá kolena, dosud držená vzpřímeně jen silou vůle. Při prvním kroku jí podklesla a málem se sesypala do bláta. To byl konec její důstojnosti. Popadla sukně do hrsti a rozběhla se k lampám.
Nemohla spát ani jíst. Byla v pasti a oni ji nechávali patřičně uzrát. Dva dny ani zmínka a potom dostala květiny podepsané neznámým ctitelem. V hloubi umělecky naaranžované zeleně objevila lístek: -Britanica, 20/4,5,8,10,11,15,20,22,24,36,48,50,53,55,58,66,69,78,84,88,91-
Ušklíbla se: „Jen se bav, ty bestie!“ Jednoduchá šifra, kterou používali s otcem v dětství jako hříčku, ji nijak neohromila.
V knihovně otevřela encyklopedii a nalistovala příslušnou stránku. Připravila si lístek a zapisovala na něj písmenka, ve vzkazu označená pořadovým číslem na stránce. Za okamžik věděla, že má být v Britském muzeu, jako vždy. Pohlédla na stojací hodiny. Do pěti zbývaly dvě hodiny.
„Melody!“ zaklapla knihu a vrátila ji na místo. Lístek pečlivě spálila v krbu a vydala se sestru hledat. Když ji v salonu našla, spustila bez úvodu: „Právě jsem dostala báječný nápad. Pojďme kreslit do muzea.“
Matka se usmála. Už si o Elizabeth začala dělat starosti a ona je zatím zamilovaná… trápila se, ale po té, co dostala kytici, je celá vzrušená a spěchá do muzea. U kytice musel být nějaký lístek…
„Nezapomeňte si pláštěnky, je sychravo,“ poznamenala Mabel a pozvedla k ústům šálek čaje.
Muzeum rozhodně nezelo prázdnotou. Dívky tu nebyly poprvé, ale přesto je impozantní stavba vždycky ohromila. Elizabeth se nervózně rozhlížela tak dlouho, až do ní Melody dloubla loktem: „Máš být nenápadná, ne?“
„Jsme tu jak slepice na hřadě…“ brblala Elizabeth, ale poslušně si vytáhla skicák a zaměřila se na sochu proti sobě. Mechanicky nabrala výšku, šířku, hlavní směry končetin a až po chvíli si uvědomila, jaký objekt si vybrala.
Kopie řecké sochy statného muže se honosila vypracovanými prsními svaly a nezastřeným ohanbím. Elizabeth polkla a zrudla. Přesto se snažila tvářit světácky a přinutila se pokračovat v kresbě. Jako by záleželo na tom, co si tu čmárá. Chystá se přece spáchat zločin…
V půl šesté toho měla dost. Nikdo se je za celou dobu nepokusil kontaktovat, jen jim o krabici s kreslícími potřebami zakopl nějaký pár, který se evidentně věnoval spíš svému cvrlikání, než exponátům. Žena se půvabně zardívala a mnohomluvně se omlouvala, zatímco muž se pokoušel věci srovnat, přičemž v nich nadělal ještě větší nepořádek.
Elizabeth zaklapla skicář a hodila ho do dřevěné bedýnky. Melody ji napodobila a znechucené sestry se vydaly hledat Emily, která flirtovala s poslíčkem v hlavní hale.
Snad jenom zkoušeli její odhodlání, přemýšlela Elizabeth nad šálkem svého oblíbeného meduňkového čaje. Potom si vzpomněla na rozsypané křídy v krabici a rozhodla se rozptýlit se před spaním jednoduchou mechanickou činností jakou je rovnání kreslicích potřeb. Otevřela bedýnku, vytáhla skicáky a první patro s uhlíky a hadříky. A zkameněla: v bezpečném hnízdečku z polámaných pastelů si hověla tlustá obálka z hrubého papíru.
Okamžitě ji rozlepila. Na klín se jí vysypaly dokumenty. Dvě dostavníkové jízdenky, doporučující dopis, peníze, a konečně našla instrukce.
-Pozítří ráno nastoupíte do dostavníku na Ipswich, pocestuje s vámi tlustá venkovanka, se kterou si nenápadně vyměníte zavazadlo – jednoduchou hnědou cestovní tašku. Oblečte si jednoduché černé cestovní šaty…-
Elizabeth se zatmělo před očima. Do Ipswiche? Na víc jak čtrnáct dní? Jak to asi má vysvětlit matce? A co když se jí tam něco stane? Kdo jí pomůže, když něco z plánu selže?
Elizabeth zvedla poslední věc, která se vysypala z obálky: manžetový knoflíček s vyraženým emblémem Cambridge. Jasný vzkaz – neuposlechnutí instrukcí, bude stát bratra život…
Elizabeth, vlastně nyní už Betsy, vyhlížela z okna dostavníku. Za kopcem se vypínala k nebi kostelní věž Ipswiche. Pevně stiskla odřenou koženou tašku a uvědomila si, že vlastně neví, kde končí Betsy a začíná slečna Elizabeth… obě se v tuhle chvíli cítily stejně nejistě, vyplašeně a odhodlaně. Elizabeth pomyslela na matku a po stoprvé zadoufala, že nepřijde na to, že nejela v do Newmarketu, dělat společnost přítelkyni Therese, která se údajně zotavuje po nepříjemném pádu z koně. Dá-li Bůh, bude za čtrnáct dní doma a všechno bude v pořádku.
Betsy vystoupila z dostavníku a zachumlala se do černého vlněného pláště. Držela smutek za otce, který zemřel teprve nedávno. Byl to vynikající pastor a ona byla jeho jediné dítě. Elizabeth se cítila stejně ztraceně v tomto cizím městě, takže zranitelnost sirotka vůbec nemusela předstírat. A i v ní byla smrt otce stále ještě dost živá.
Rozhlédla se nevlídným šerým odpolednem. Dny se rychle krátily a co nevidět tu bude advent. V dlani mačkala peníze na zaplacení posledního úseku cesty, až byly mince celé horké. Dosud se jí dařilo a mohla se jen modlit, aby i dál šlo všechno dobře.
Následujícího dopoledne stála na začátku štěrkem vysypané cesty k rozložitému sídlu uprostřed úrodných, nyní pečlivě zoraných, polí. Nízkou mlhu brzy rozehnal větřík a Betsy neochvějně kráčela vpřed. Byla z dostavníků celá rozlámaná a procházka na čerstvém povětří by jí bývala udělala dobře, kdyby ovšem nebyla tak nevyspalá a hladová. Vskutku lítost vzbuzující stvoření… jen doufala, že obměkčí srdce majordoma v tomto honosném, starobylém domě.
„Prosím? V novinách? My přece nic nezadávali…“ majordomus kroutil hlavou a Betsy cítila pronikavý pohled přísné hospodyně, jak jí projíždí skrz páteř až do duše.
„A to jste se sem táhla až z Newmarketu?“
„Přesněji ze Sohamu. To je severně od Newmarketu…“ špitla a přehodila si zavazadlo do druhé ruky.
„Děvče bláznivé! Co vás k tomu vedlo?“
Betsy zvedla své obrovské šedé oči plné bolesti a tiše odpověděla: „Můj otec byl tamějším pastorem. Zemřel před půl rokem a jeho místo dostal jiný bohabojný muž… jenže má pět dětí a dům byl pro nás všechny příliš malý. Nechtěla jsem jim překážet… a pak jsem našla váš inzerát.“
„Který jsme vůbec nezadávali.“ Poznamenala hospodyně.
„Nechápu to…“ špitla drobná dívka oděná ve smutku.
„Co tu vlastně chcete dělat? Guvernantku? V domě nejsou žádné děti.“
„No, v tom inzerátu se psalo, že hledáte knihovníka… nejsem sice muž, ale díky otci jsem poměrně sečtělá. Vím, že se to nesluší říkat, ale…“
„Děvče bláznivé! Někdo si z vás asi vystřelil, ne? Knihovníka?“ majordomus se ušklíbl.
„Prosím…“ zašeptala zoufale a svou bezmoc vůbec nepředstírala: „Budu dělat cokoliv!“
„Poradíme se,“ nadnesl starší důstojný muž v livreji a vyšel z kuchyně následován vysokou, štíhlou hospodyní.
Betsy se rozhlédla. Kuchařky si jí vůbec nevšímaly a z ohně stoupalo uspávající teplo.
Netrvalo to dlouho a ti dva byli zpět, aby jí oznámili verdikt.
„Sice jsme nikoho nehledali, ale vlastně bychom stejně brzo museli. Faith už si přes břicho málem nevidí na špičky nohou, takže jí budeš k ruce. Je vrchní komornou v panském patře a brzy bude rodit…“
„A jen pánbu ví, co s ní potom pán udělá…“ zabrblala si kuchařka, za což si vysloužila ostrý, káravý pohled hospodyně.
„V každém případě je dobře, že umíš číst a psát, protože v té pozici je to občas potřeba. Doufám, že taky slušně počítáš.“ Vyptávala se hospodyně a Betsy spadl kámen ze srdce. Zářivě se usmála! To nejtěžší zvládla. Je uvnitř!
Hospodyně přivolala komornou s čepečkem posazeným koketně na rezavých vlasech, aby ukázala nové služebné komůrku v podkroví, kde si může nechat před večeří své věci.
Sledovala štíhlá vzpřímená záda nové síly a k majordomovi pronesla: „Musí být hodně zoufalá. Ani se nezeptala na plat.“
„Je zvláštní, paní Potsová, to máte nepochybně pravdu, ale laskavě se nenechte unést svou představivostí…“ káral ji majordomus dobromyslně.
Pokud si Elizabeth myslela, že si na chvíli odpočine, byla na omylu. Sotva si nechala v pokojíku své věci, zavedla ji její průvodkyně k Faith, předala instrukce od paní Potsové a s úklonou se rozloučila.
Hezká, i když nyní poněkud neforemná dívka v praktických černých šatech s bílou zástěrkou, přivítala Betsy krátkým kývnutím a podala jí ruku. Představily se a potom Faith začala chrlit rozkazy. Byla jako generál. Betsy nikdy nenapadlo, že kolem nočních příprav pokojů je takové práce.
Faith popohnala sluhy s konvemi horké vody, kteří spěchali do pánovy ložnice, a šla za nimi. Loktem zkusila teplotu vody a po té muže propustila. Pak zkontrolovala, zda jsou ručníky, mýdlo a ostatní toaletní potřeby na svých místech a diskrétně zavřela dveře. Elizabeth jen němě zírala. Absolutně by ji nenapadlo, že její první cesta povede do ložnice pána domu.
Faith ji ale nenechala vydechnout. Hned ji hnala do pokoje pánova komorníka, a paní Potsové a dalších, výše postavených sluhů. Ti všichni měli nárok na džbán teplé vody a čisté ručníky a nahřáté cihly v nohou postele. Betsy nechápala, jak může Faith tohle tempo vydržet ve svém stavu.
Když konečně padla do postele, proklínala podlého vyděrače i celý svět, ale sotva se obrátila na bok, usnula jako špalek.
Probuzení ovšem nebylo vůbec příjemné. Žádná vůně horké čokolády, ale studený mokrý hadr na čele. A rozlícená Faith ve dveřích: „Nevím, na cos byla zvyklá, ale tady se milá zlatá vstává za úsvitu.“
Elizabeth vyklopýtala z úzké postele a mokrým dárkem od Faith si protřela oči. Koukla do malého zrcátka na zdi a vyděsila se. Její pečlivě česávané lesklé vlasy připomínaly vrabčí hnízdo. Prohrábla je prsty a pokusila se z nich vyrobit aspoň slušný cop. Copak se všichni zbláznili, že ji tahají z postele, když je ještě tma?
Rozespale si stáhla noční košili a navlékla košilku, ale to už tu byla Faith zas.
„Jestli sebou nehodíš, tak nepřijdeš jen o snídani, ale i o oběd!“
„Cože?“ zaúpěla Betsy zpod těžké látky pracovních šatů: „Copak snídaně už byla?“
„Dávno. A mrskni sebou.“
Nakonec Betsy vyklopýtala z pokojíku s čepečkem na stranu a zástěrou v ruce.
„Jak to vypadáš, prosím tě?!“ sjela ji nespokojeně Faith, zatímco kontrolovala stlaní v pokoji paní Potsové. Pak si povzdychla a řekla: „Dej se do pořádku a přijď za námi do úklidové komory.“
Betsy si zoufale uvázala zástěru a marně bojovala s čepečkem, který jí stále klouzal do očí. Bez vlásniček, které ve spěchu nenašla, jí nešel pořádně uchytit.
Klopýtala po schodech pro služebnictvo, poloslepá, zuřivá a ponížená, když náhle uslyšela ten nejhlubší, nejsametovější hlas na světě: „Pozor, děvče…“
Zamžourala šerem a taktak se vyhnula obrovitému stínu.
Muž v košili spěchal ze schodů a málem ji smetl s sebou.
„No jo…“ zavrčela nezdvořile a ustoupila ke stěně. Copak tu lokajové nemají žádné vychování?
Jeho zaskočený pohled nezaregistrovala, protože jí právě opět sjel čepec do očí, a pak už byl pryč. S duněním jezdeckých bot ji předběhl a za chůze si oblékal krátký kabát.
Betsy byla vyřízená…
Vyždímaná jako hadr, jímž dneska vytírala podlahu.
Mabel Abottová sice trvala na tom, aby se její dcery seznámily se všemi domácími pracemi, ale ta známost byla spíše platonická... Ve skutečnosti nikdy nemusela vzít hadr a po kolenou s ním přelézt celou jídelnu.
Po obědě se pustila do práce jen se sebezáporem a s myšlenkou na krutou pomstu vyděrači. Nikdy by něco podobného nepodstupovala, kdyby nebyl v sázce život jejích blízkých.
Dělala, co mohla, ale Faith stejně nebyla spokojená. Rozčílila se, že leštěnou dubovou podlahu příliš namáčí a přinutila Betsy přelézt celý obrovitý prostor jídelny znovu a vytřít ho do sucha a navoskovat.
Elizabeth už měla na jazyku ostrou odpověď, ale spolkla ji, když viděla, jak její nadřízená s obrovským břichem popadla koš s ložním prádlem a vyběhla schody. To byl podle Betsy obdivuhodný výkon, a když trochu vychladla, uvědomila si, že by byla velká hloupost nechat se vyhodit, když ještě ani nezačala hledat věc, pro niž byla poslána.
Teď seděla na posteli, ruce zčervenalé a zhrublé horkou vodou spínala v klíně a upřímně se modlila za život svých blízkých. Pak se natáhla na lůžko a usnula dřív, než se stačila přikrýt.
Další ráno bylo o něco lepší, ale snídani opět nestihla. Faith ji dnes přiřadila k Susan a poslala dvojici začít s předvánočním umýváním oken.
Z nepřetržitého proudu řeči boubelaté blondýnky se Betsy dozvěděla mimo jiné to, že tenhle krásný dům vystavěl pradědeček současného hraběte na místě původní gotické tvrze, kterou mají připomínat na dnešní dobu mírně netypická gotizující okna v průčelí.
Susan byla studnicí informací a Betsy rezignovaně poslouchala. Kdo s kým je zadobře, kolik se tu vloni narodilo dětí, jak vypadá zahrada, kdy asi začne sněžit, čím voní dům o Vánocích… Betsy se nevzpírala a Susan byla k nezastavení.
Vyvlekly těžké vědro s vodou do třetího patra a u krajního okna složily na zem své nářadí. Košík s hadry a leštěnkou na rámy, košťata na ometání pavučin, dvojitý žebřík a různé jiné nepostradatelné drobnosti.
Susan postavila žebřík a poslala Betsy nahoru: „Nemám ráda výšky, mohla bych sebou seknout. Jednou se mi to stalo, když jsem věšela záclony. Spadla jsem na obličej a doktor říkal, že jsem měla veliké štěstí, že jsem si neurazila hlavu… z nosu mi tekla krev a zničila jsem si…“
„Jsem nahoře Suzy. Co mám dělat?“
„No, chyť přece tu tyč a vyvlíkni ji z jednoho oka, pak ji nakloň a závěs sjede. A já ho chytím.“
Betsy pracovala pod Susaniným laskavým diktátem celé dopoledne. Za tu dobu umyly pět oken a ještě nebyly ani v polovině chodby v nejhořejším patře.
Odpoledne pokračovaly a Betsy čím dál unaveněji lezla na žebřík. Bolela ji záda, ramena, paže, prostě všechno. A Susan pořád štěbetala. Ne, že by nepracovala. Odnášela těžké mnohametrové závěsy do velikého koše, umývala dolní tabulky, koštětem na dlouhé násadě smejčila rohy a běhala pro čistou vodu. Přesto hlavní nápor samotného mytí a leštění spočíval na Betsy. A Susan jí neodpustila ani jedinou šmouhu.
Jakmile měly koš závěsů plný, vzala každá dívka jedno jeho ucho a vydaly se na dvůr ke klepači, kde hustou poctivou tkaninu důkladně vyprášily.
Když nesly poslední várku na klepání, pletly se už Betsy nohy.
„Máš dost? Já taky! Ale dneska bude po večeři nákyp, to si dáme! Kuchařka ho vaří podle starobylého receptu, který si prý pochvaloval i král, když navštívil minulého hraběte.“ povzbuzovala ji Susan, zatímco s námahou soukala závěsy z koše. Betsy pomáhala rozprostřít látku na vodorovné břevno a dosti neelegantně odfukovala.
Konečně byly připravené a Susan podala Betsy rákosku. Dívky se daly do rytmického vyklepávání a příliš nevnímaly svět. Byla už skoro tma a lokaj začal rozsvěcet lampy.
Náhle do jejich monotónního klepotu zaduněl nový rytmus. Kopyta koně na štěrku. Betsy zdvihla hlavu a odhodila neposlušný pramínek, který ji každou chvíli lechtal na nose. Všimla si štolby, přibíhajícího, aby převzal statné zvíře od muže, který z něj právě seskakoval. Dopadl přesně a jistě, a pak se narovnal. Stájník odváděl koně do tepla a Betsy lapla po dechu. Impozantní silueta na pozadí měkkého světla lamp mírně zakroužila rameny a vydala se za koněm.
„To je hřebec, co?“ zašeptala prostořeká Susan.
Betsy se zamračila přemýšlením a pak jí stejně tiše odpověděla: „Ne, přijel na kobyle.“
Susan se rozchichotala jako rolnička. „Ty hloupá…“
Betsy si skutečně hloupá připadala. Ještě nikdy se jí nestalo, aby na nějakého muže zůstala bez dechu civět. Když si to uvědomila, zčervenala a začala zuřivě bušit do závěsu. Stejně se nezbavila toho obrazu… Musel být určitě o hlavu a půl, hmm možná rovnou o dvě hlavy vyšší, než ona… rychle zatřásla hlavou. Takové hlouposti!
Když pověsily poslední závěs, neudržela se: „Kdo to byl?“
„Myslíš na nádvoří?“
Betsy kývla.
„No přece jeho milost! Copak tys ho ještě neviděla?“
Betsy zavrtěla rozpačitě hlavou. No, mohlo ji to napadnout. Stájníci mu prokazovali velkou úctu a jeho kůň byl výjimečný kus. Fríská kobyla, černá jako noc, s hustými rousy na obrovských kopytech. A ta hříva… která žena by jí ji nezáviděla! Skutečně kůň hodný válečníka.
Betsy se ušklíbla. Opět se nechala unést představivostí. Dnes není doba šlechetných rytířů bojujících s draky - nebo s kýmkoliv jiným… a galantnost pravděpodobně vymřela, jak dokazoval její vlastní osud. Mohla být s matkou a sestrou v Londýnském domě a popíjet v klidu odpolední čaj. Nebýt drzého a všeho schopného vyděrače, který ji drží v šachu.
„Jmenuje se Phineas Dylan Charles Brandon a je pátým hrabětem ze Suffolku. Ale slyšela jsem, že svoje první jméno moc rád nemá… není se čemu divit, že?“
Betsy nepřítomně kývla. Pod jménem Phineas si představila drobného nervózního mužíčka s brýlemi a předčasnou pleší a ne tenhle kolos.
„Ještě má bratra. K tomu byli rodiče milosrdnější. Jmenuje se Philip Trevor, a protože náš pán ještě nemá děti, je dědicem hrabství. Všichni se modlíme, aby se pánovi něco nestalo, dokud nebude mít nějakého lepšího dědice… no, víš jak to myslím… Pan Philip by panství nevedl dobře …“
Betsy kývla a slezla ze žebříku. „Hotovo.“
„No vidíš, jak ti to dobře šlo! A to mě Faith varovala, že jsi nemehlo…“
Betsy se urazila.
„Ale no tak, neber si to osobně. Faith musí mít všechno dokonalé, jinak není spokojená… možná proto Tim utekl raději do armády, než aby se s ní oženil a snědl si, co si nadrobil…“
Suzan sbírala věci a povídala o večeři, o tom, jaké dělá kuchařka báječné koláčky a v létě limonádu a Betsy málem spala ve stoje.