Na katedrále svatého Pavla bilo šest hodin. Elizabeth popíjela čaj s matkou a sestrou v salonu. Probíraly plány na dnešní večer. Melody obdržela od jednoho ctitele pozvání na údajně vynikající zpracování Moliérovy Školy žen, a tak se rodina chystala do divadla.

„Betty, jsi nějaká zamlklá… tobě není dobře?“ ptala se starostlivě matka.
„Nemusíme tam chodit, jestli nechceš. Pan Biscott to pochopí,“ navrhovala okamžitě Melody.

Elizabeth se pokusila setřást nervozitu. Tupého tlaku v břiše se ale nedokázala zbavit. Co může ten člověk udělat? Snad to bylo jen plané vyhrožování. Jak toužebně si přála, aby se ukázalo, že se rozhodla správně. Ale otec by býval jednal stejně, to věděla.

Vykouzlila široký úsměv: „Nic mi není, mami. Jen jsem už unavená. Těším se na venkov… na tohle společenské běsnění jsem už asi stará.“

Matka propukla v smích: „Holčičko! Kdybys jen věděla…“ Mabel se pokoušela s grácií ovládnout emoce: „Přesně tohle jsem řekla den před tím, než jsem potkala vašeho otce!“ Zamlžily se jí oči. Poslední dobou pro ni byly tyhle náhlé změny nálady typické. Něco ji pobavilo, to vedlo ke vzpomínce na Hamiltona a následně k pláči, nebo alespoň k melancholickému zírání do prázdna.

Sestry si vyměnily ustarané pohledy. Prvních pár měsíců po otcově smrti byla matka téměř bez sebe. Pak se to začalo lepšit, ale ten nekonečný smutek vždy čekající na krajíčku, obě dívky děsil. Matka zjevně toužila odejít za otcem a s tímto světem už ji spojovaly jen děti. Jak dlouho to bude stačit? Nebo je naděje, že se to zlepší?
„Tak honem děvčata,“ tentokrát se Mabel vzpamatovala poměrně rychle, „musíme se připravit!“
 


Přestávka v divadle přiměla mnoho pánů opustit své lóže, aby navštívili vyhlédnuté dívky, a také mnohé dámy se vypravily s komornými nebo přítelkyněmi k dámskému salonku, takže na chodbách bylo živo.

Elizabeth se pozdravila s několika známými a Melody jí tiše sykla do ucha: „Pospěš si, musím...“
Byly už jen pár kroků od dveří odpočívárny a tak Elizabeth na sestru kývla: „Tak jdi, dohoním tě.“
Melody na nic nečekala a vyrazila.

Elizabeth se usmála na kamarádku a poslouchala ódy na skvělý výkon hlavního představitele. Jí byla spíš sympatická postava Anežky. Chytrá dívka, která se dostala do soukolí peněz, povinnosti a lásky. Na veřejnosti se se svým názorem ovšem nechlubila.

Sestra jí zmizela z dohledu, ale protože tu bylo tak živo, ani se nedivila, že ji do konce přestávky neviděla. Určitě se sešla s panem Biscottem. Zazněl gong a Elizabeth se v kamarádčině doprovodu vydala zpět do lóže, kterou jim dnes večer půjčil dědeček.

​Pozdravila matku a pohledem sjela na prázdné sedadlo sestry.
Tep se jí zastavil.

Matka se znepokojeně ohlédla, ale pak se jen zasněně usmála a obrátila oči zpět ke hře. Jistě si myslí, že Melody shledala pana Biscotta jako vhodného kandidáta na ženicha a někde se zatoulala s ním. Kéž by to tak bylo, zaprosila Elizabeth v duchu a pevně sevřela dlaně. Očima propátrávala hlediště a hledala aspoň zákmit Melodyiných světle žlutých šatů s načechranými volánovými rukávy. Nedařilo se jí. Seděla jako na jehlách a toužila okamžitě vyskočit a začít ji hledat. Tím by ovšem na rodinu přitáhla pozornost, a kdyby se ukázalo, že si sestra jen neškodně někde v koutě šepotá se svým milým, byl by z toho zbytečný skandál.

Herci byli výteční, ale Elizabeth se vůbec nedokázala soustředit na hru. Tiskla si ruce, až měla rukavičky zvlhlé potem a sukni ledově modravých šatů celou zmačkanou.

Náhle uviděla pana Biscotta. Seděl v lóži rodiny Devrieux a okouzloval obě jejich dcery. Melody s ním ovšem nebyla. Teď už sevřel Elizabeth opravdový strach. Chvíli zvažovala, zda se má svěřit matce, ale pak to zamítla. Její křehkou rovnováhu by něco takového okamžitě rozbilo na padrť, a to sestry nemohly potřebovat. Musí najít Melody sama. Konec konců, je to její vina. Neměla anonymního pisatele podcenit.

Nenápadně se stáhla za závěs a vstala. Na matčin tázavý pohled jen s úsměvem kývla. Ještě jednou pro jistotu pročísla pohledem hlediště.
Uviděla ho.

Štíhlý elegán v saku podle poslední módy se díval jejím směrem a usmíval se.
Elizabeth se celá roztřásla a okamžitě vyklouzla na chodbu. Rozhlédla se po zlatem a sametem vyzdobeném foyeu. Určitě je sestra ještě v divadle. Tohle ji má pouze vylekat a přimět ke spolupráci. Kdyby zašli příliš daleko, neměla by už Elizabeth co ztratit a nedala by se snadno ovládat.

Dívka si zvedla sukně a rozběhla se prázdnou chodbou k dámskému salonku. Tady ji viděla naposled, takže bude nejlepší s hledáním začít právě tu.

V místnosti s pohovkami ovšem vylekala pouze služku, která sbírala pod stolky rozsypané vlásničky. Nad dotazem na dívku ve světle žlutých šatech pouze zavrtěla hlavou.

Elizabeth vyšla opět ven. Podle tlumených ovací poznala, že představení končí a že tedy nemá moc času. Probíhala chodbou a srdce jí tlouklo. Jen ať je sestřička v pořádku. Snad jí nijak neublížili…

Potlesk v sále nebral konce a duněl tak, jako Elizabethin zrychlený tep. Zastavila na okraji bílého, mramorového schodiště a zatočila se dokola. Je to hloupost, dolů určitě nesešli, to by byla Melody příliš nápadná.
Elizabeth namáhavě polykala. Udělala strašnou chybu a její drahá malá sestřička za ni nesmí zaplatit!
Něco zadunělo.

Trhla hlavou a zaposlouchala se. Znělo to, jako by zvuk vycházel přímo ze zdi.
Rána se opakovala.

Náhle jí padl zrak na malá dvířka důmyslně skrytá v ostění. Řemeslníci si dali práci, aby ani panty příliš nenarušily celistvost ornamentu zdobícího zeď. Elizabeth se k nim vrhla a prudce otevřela. Výtah na úklidové prostředky?

Času nebylo nazbyt, a pokud se ve svém rozhodnutí opět zmýlí… Rázně sáhla po klice, zabrala, kolečka kladkostroje kdesi nad její hlavou zarachotila a těžké zařízení se dalo do pohybu.

Elizabeth nedůstojně funěla námahou – korzet jí nedovoloval pořádně se nadechnout.
Konečně se podlážka výtahu srovnala s podlahou chodby a z těsného prostoru se začala překotně soukat boubelatá osůbka v jásavě žlutých šatech.

„Melody!“ Elizabeth zašeptala vyschlým hrdlem a okamžitě podala sestře ruku.
„Betty!“ vzlykla dívka.

Elizabeth ji krátce přitiskla k sobě a vděčně na okamžik zavřela oči. Tohle se nesmí opakovat! Rychle se natáhla za sebe a zabouchla dvířka od výtahu. V chodbách se začali rojit návštěvníci. Mířili ke schodům, povídali si
o představení, smáli se, vtipkovali, milenci na sebe vrhali utajené pohledy a Elizabeth rychle přitáhla Melody ke stěně: „Prosím tě, vzpamatuj se! Jde sem matka, nesmí tě takto vidět! Doma si o tom promluvíme.“

Melody přes slzy kývla, tvrdě polkla a couvla za sestru. Elizabeth nasadila zdvořilý úsměv a kývnutím odpovídala na pozdravy známých. Matka k nim přispěchala s výrazem kvočny postrádající svá kuřátka.

„Melody se nepohodla s nápadníkem,“ zašeptala Elizabeth a matka okamžitě vykouzlila sebejistý pohled. Nikdo nesměl nic poznat. Melody si za Elizabethinými zády otřela oči a přihladila účes. Potom začaly Abottovy ženy důstojně scházet ze schodů.

V kočáru se Melody přitiskla k Elizabethinu rameni a tiše polykala slzy.
„Co se stalo?“ vyptávala se matka starostlivě.

Elizabeth zaimprovizovala: „Ten bídák požadoval vyšší věno, a když mu Melody řekla, že to asi nepůjde, začal se dožadovat jiných zástav. Naštěstí jsem přišla včas.“
„To je hrozné! Skandální! Ti dnešní chlapci nemají za nehet cti!“ Mabel se rozhořčila. „Pojď ke mně, holčičko moje.“

Melody se vrhla matce na prsa a byla ráda, že cítí uklidňující vůni matčina oblíbeného parfému a tlukot jejího milujícího srdce.

„Kdo to byl? Musíme mu nějak odplatit za tu nehoráznost.“ Rozčilovala se Mabel, zatímco hladila svou nejmladší po vlasech.

Elizabeth zakroutila hlavou: „Melody o tom nechce mluvit. Nechce ho už nikdy vidět!“
Matka nesouhlasně mlaskla, ale pro tuto chvíli nenaléhala. Elizabeth by si mohla oddychnout, ale napětí přetrvávalo. Vyděrač zjevně nemluvil do větru. Je schopný jejím sourozencům ublížit, ponížit a vystrašit matku a nakonec roztrhat pověst rodiny na cáry. Zjevně s ním bude muset jednat. Vzdychla.
 


Útulně vytopený pokojík na ni čekal s uklidňující vůní meduňkového čaje, který ráda popíjela před spaním. Měla za sebou těžký rozhovor s vyděšenou Melody a sama byla úplně vyčerpaná.
Ach Bože, proč jsi nám vzal otce tak brzy? Tolik ho tu potřebujeme! Pomyslela si unaveně.
 
Když poslaly Emily na kutě, zalezly si sestry pod peřinu a Melody konečně vyslovila otázku: „Ty víš, co to bylo?“
Elizabeth zkroušeně vzdychla: „Částečně. Prosím, řekni mi, co se stalo!“

Melody jí popsala, jak v hustém davu najednou uviděla dámu, které upadla perlová náušnice a sehnula se pro ni, aby ji někdo neodkopl stranou. Přitom ucítila zvláštní odér, ze kterého ji škrábalo v krku. Potom si matně pamatovala, že ji někdo uchopil pod pažemi a táhl stranou - pak už jen tu tmu. Probudila se a chtěla vykřiknout, ale hrdlo ji vůbec neposlouchalo. „Nedovedeš si představit tu hrůzu! Myslela jsem, že jsem mrtvá!“

„To je strašné Melody, moc mě to mrzí!“
„No, našla jsi mě celkem brzy po tom, co jsem se probudila. A teď mi řekni, proč se mi omlouváš. Copak za to můžeš?“
„Z velké části. Podcenila jsem hrozbu. Špatně jsem se rozhodla.“
„Nerozumím.“ Melody se už vzpamatovala a chtěla vědět všechno. Elizabeth cítila, že po tom otřesném zážitku má sestřička právo vědět vše, co ví i ona. Což ve skutečnosti nebylo mnoho.

Elizabeth sklíčeně usedla k toaletce a zvedla šálek čaje. Napila se a přemýšlela.

Pokud se ji ještě jednou pokusí kontaktovat, vyjde mu vstříc a snad se tak dozví víc.

Nervózně si pohrávala se šňůrkou od pompadúrky, kterou měla s sebou v divadle. Bezmyšlenkovitě začala vyndávat její obsah a rovnat ho před zrcadlo.

Náhle jí do ruky jakoby sám od sebe skočil papír. Okamžitě ho vytáhla a přistrčila ke světlu svíčky: -Ještě si budeme hrát? Zítra máte poslední šanci.-

Byl to krátký, ale velmi výstižný vzkaz. Vůbec nechápala, jak se jí dostal do kabelky, ale před divadlem byla taková tlačenice… vpašovat jí do taštičky lístek bylo určitě mnohem jednodušší, než uprostřed zalidněného foyeru strčit omámenou dívku do úklidového výtahu.

​Schovala obličej do dlaní a rozplakala se. Nemá jinou možnost, rodiny se ten vyvrhel nesmí dotknout.